Prostor uvnitř

by Henri Michaux, Václav Jamek (Translator)

Reprezentativní výbor z díla originálního francouzského stvořitele imaginárních světů představuje básně a kratší prozaické texty spolu s uceleným souborem Pápěrka. Michauxova těžko zařaditelná tvorba na pomezí poezie a prózy se vyznačuje nevšední jazykovou invencí a promlouvá k nám řečí prazvláštně povědomé krutě absurdní reality, často na pokraji černého humoru.

Václav Jamek získal za překlad této knihu cenu Josefa Jungmana za nejlepší překlad roku 2000.

Genres: Poetry, France

232 pages, Hardcover

First published January 1, 1998

About the author

Henri Michaux was a highly idiosyncratic Belgian poet, writer and painter who wrote in the French language. Michaux is best known for his esoteric books written in a highly accessible style, and his body of work includes poetry, travelogues, and art criticism. Michaux travelled widely, tried his hand at several careers, and experimented with drugs, the latter resulting in two of his most intriguing works, Miserable Miracle and The Major Ordeals of the Mind and the Countless Minor Ones.

Reviews

[Lukáš Palán · Rating 5 out of 5]

Je to frajer.

[yo JP · Rating 3 out of 5]

"Neumím přejímat myšlenky jiných, ať se týkají čehokoli. Jsem vynalézavcem z nebytí. [...] Jsem vlastně hňup. Nerozumím ani za mák tomu, co lidé, co autoři vykládají. Musím na to přijít znovu sám ve vlastní hlavě. Je to hloupé, ale možná právě v tom spočívá invence a originalita."

Jedna z knih, kterou jsem si chtěl pořídit opravdu velmi dlouho a možná, že když už se k tomu naskytla příležitost, tak už mi vlastně neměla co říct, ačkoliv poslouchat lidi, jak mluví o Michauxovi, člověk se neubrání jakémusi "asi mi tu něco uniká". Michaux mi byl doporučen roky zpátky a tehdy se mi podařilo najít online jeho kratičký soubor 'Jistý Plume' (Un certain Plume), pak delší dobu nic... než jsem si pořídil 'Tvář se ztracenými ústy', za dalších pár let cestopis 'Ecuador' a teď se vracím k autorovi po pěti letech. A všude bylo něco, co mě zaujalo, jistá kvalita, úroveň, nebo originalita, protože musela, jinak bych nehodnotil čtyřmi hvězdami, zároveň jsem si ale nic z textů pořádně nikdy nepamatoval, nebo si neutvořil názor na to, kdo je Henri Michaux... a to přičítám asi právě tomu, jak vyhraněný to byl autor, jak zakazoval věci, jak se snažil odstřihnout od nálepek, já tomu cele rozumím, taky jsem takový jistou dobu byl a možná i nadále jsem, ta konstantní potřeba věci definovat a škatulkovat je prostě syndrom naší společenské stuktury. Té odcizenosti rozumím. Definitivně lze cítit tuhle nezařaditelnost, která téměř dává dojem, že autor "nemá styl", tudíž je právě tak "zapomenutelný", myslím si, že "liminální", jak jsem četl, je velmi trefný výraz pro popis. Nebudu se pouštět do rozborů co a jak dělal - psychický exorcismus, rozšiřování a zkoumání lidského vědomí, halucinogeny (nejvíc meskalin, pak LSD, houby, hash, příležitostně éter a opium, žádnej syntetickej shit, očividně věděl, co dělá). Michaux je hodně ceněný ve své fanouškovské bázi, kde je bezmála vnímaný jako prorok, mně osobně jeho, co označím zjednodušeně jako "surrealistické hrátky", připomínají takový to hop-sem a hop-tam, "dostal jsem nápad, let's go bonkers"... navzdory obvyklému hédonistickému automatickému výplachu přistupoval k psychedelikům více vědecky, hodně pak v určitým bodě cestoval, 1WW, 2WW, dožil se vysokýho věku, definitivně nad psaním a vším hloubal a přistupoval k němu z netradičních úhlů, ale je těžký to uchopit a cenit na první dobrou, ačkoliv i v téhle sbírce je hned několik skvělých textů, který muselo bejt něco překládat, jak je zmíněno na konci, jedna báseň, La Ralentie, kde "překladatel dospěl k hranici jazykových možností". Všechna ta teorie se dá dočíst, dohledat, všechno je to zajímavej obraz o unikátním autorovi, ale to psaní samotný mě tentokrát spíš zklamalo, většinu času, nevím jestli je to důvodem toho, jak a kam jsem se sám posunul během posledních let, ale jo, kdysi jsem byl podobně naladěnej, přemýšlel a psal jsem podobný surreálno a ani tehdy, ani teď, mi tak nějak nestačí jen ten obraz, motiv, myšlenka a pár slov okolo, připadá mi to jako takovej pouťovej trik, komickej štěk, podobně to dělal Charms, který mi pak přesně díky tomu taky přestal sedět, jestli mi vůbec kdy seděl a jen jsem "nechtěl aby mi seděl, protože píše podobný věci jako já nebo si to alespoň myslím". Ve svých obrazech Michaux stvořil vlastní jazyk, na pomezí mezi malbou a textem, takže je jasný, že tenhle člověk se snažil věci posouvat, byl na tom liminálním "na pomezí". Připomnělo mi to doby, kdy imaginace nade mnou měla moc a dávala mi vize, kdy jsem chrlil nápady, než mě zinsitucionalizoval systém (pokaždý když použiju to slovo, začne mi v hlavě hrát Institutionalized by Suicidal Tendencies) a tak jsem se z téhle části víc dostal ke špíně reality, "moudrosti otroků" (jak by řekl Bukowski)... ale od té doby se hodně změnilo, emoce jsou totálně flat, prakticky neexistují, myslím si, že to došlo do bodu, kdy mi i hezká prodavačka řekne, že mě rok sleduje a dnes jsem se poprvé usmál a já nevnímám rozdíl že to dělám nebo nedělám, jen jsem se zasmál, protože čekala, že si budu "vlastně" brát cíga a chtěla otevřít box a já jsem řekl "ha, vlastně, dnes ne". Michaux měl taky pár osobních tragédií, se kterýma se vypořádával skrze básně a jsem si jistej, že bych ho rád viděl v pozici, kde mi ukáže něco víc z tohohle, z jádra sebe, než jen ten černej humor a nedefinovatelné cosi (co srovnávali v doslovu s Kafkou, hmmmmmm, no, to je bold strategy, Cotton. Let's see if it pays off for him).