Pátý román Petry Hůlové – autorky Paměti mojí babičce či Umělohmotného třípokoje – je román dobrodružný a až detektivně napínavý. Propojují se v něm různé doby, světadíly, kulturní prostředí, hodnotové žebříčky a povahy. Z Dánska přecházíme na sovětskou a posléze ruskou Sibiř a vracíme se zpět, tutéž skutečnost vidíme očima mužů i žen, vzdělanců i lidí vzděláním nedotčených. Stanice Tajga je román ukotvený ve skutečných reáliích a jako vždy u Petry Hůlové je jazykově mimořádný. Tentokrát podřídila jazyk vyprávění plynutí příběhu a nezavrhla spisovnou češtinu. Kniha přináší poutavou dobrodružnou četbu, vypráví strhující příběh, jakých je v současné české literatuře málo.
Autorka za knihu obdržela Cenu Josefa Škvoreckého 2008.
Po maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil.
Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.
V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze.
Ocenění Spisovatelčin debut Paměť mojí babičce získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Próza Umělohmotný třípokoj získala Cenu Jiřího Ortena. Hůlová získala v roce 2008 Cena Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga.
Zdalo sa, že o Rusku som už čítal všetko a tematika okolo histórie tejto krajiny ma začala unavovať. No prišiel úplne nový pohľad vo veľmi nevšednom románe. Dej sa odohráva v malinkej obci Charyň niekde pri transibírskej železnici, ktorá má zvláštne vzťahy s akousi divošskou susednou osadou. Hlavnými postavami sú prvý Dán, ktorý prichádza do Charyne ako etnológ a druhý Dán, ktorý tam prichádza zhruba 50 rokov po ňom. Sledujeme i osud manželky prvého Dána, ktorá ho čaká doma a príbeh vlakového sprievodca, ktorý si v Charini našiel priateľku. Línie z rôznych časov smerujú k spoločnému rozuzleniu a to môžme z nenápadných náznakov dešifrovať oveľa skôr. Každopádne, podivná atmosféra obce, až Twin Peaksovská, napovedá, že čosi, kurva, nebude v poriadku...
Ten konec zas až tak překvapivý nebyl, tušila jsem to už někdy od poloviny knihy. Ale ta Sibiř je tam popsaná jedinečně. Knihu jsem četla za okékem vlaku transsibiřské magistrály, takže se oba zážitky (jak ten z jízdy, tak i z čtení knihy) doplňovaly. Dokonalé.
Perfektní příběh. Moc se mi líbilo rozložení děje do časových rovin, které se na konci krásně složily dohromady. Příběh který se od začátku pomalu a líně odvíjel dopředu, jako stromy tajgy za okny vlaku jedoucího po Sibiřské magistrále. Tempo vyprávění postupně zrychlovalo, krajina i lidé potemněli až do očekávaného, ale přesto drsného a dechberoucího finále. A nakonec, kdo z nás by se se nechoval stejně zaslepeně a naivně jako Hablund, kdybychom vystoupili z vlaku na nádraží v Charyni a s očekáváním se rozhlíželi okolo sebe?
Pomalejší rozjezd, ale pak jsem nemohla odlozit, jak se osudy postav z obou časovych rovin splétaly a rozplétaly. Drsný život na Sibiři není vykreslený přehnaně naturalisticky, ale i tak z něj běhá mráz po zádech. A závěrečná bomba vlastně není ani tak bombou, ale nevyhnutelným završením.
Občas mám pocit, že visím zmrazená kdesi v jiném časoprostoru. Ta nezměrná nekonečnost tajgy, která na mě z knihy ledově dýchá, mě dokonale pohlcuje a jen jako tenká tkanička vinoucí se jako chabé vodítko mě tu a tam přivede do Evropy vyprávění druhé, které se s ním prolíná. Někoho by ta zdánlivá neměnnost a pomalost děje mohla nudit, ale i ten je jako tajga: zdánlivě neměnná a pro někoho nudná. Záleží, jak umíme pozorovat. Excelentní dílo!
Když já nevím, vlastně té knížce nemám moc co vytknout, předpokládám-li že jistá monotónnost byla umělecký záměr. Zapadlá ves kdesi na Sibiři a život v ní. Své lednové večery bych ale asi raději trávil někde jinde.
takhle dlouho mi už dlouho netrvalo se do něčeho začíst, zlepšilo se to až když izikil přistoupil do vlaku. pak už mrazivo narůstalo. a já bych beztak byla řepačka z vnitřního kruhu.