Projekt jednoho z nejnadanějších současných polských spisovatelů, čechofila a otce Gottlandu - Mariusze Szczygieła - hledání pravdy - nikoli pravdy společné pro celé lidstvo, ale dílčí pravdy, kterou si s sebou životem nese člověk jako jednotlivec, je poetickým, obohacujícím a jaksi bezšelestným valčíkem mezi titěrnými i hlubokými smysly života - ať už prodavačky z večerky za rohem nebo masarykovce a zapomenutého českého realisty Jana Herbena. Szczygieł se, prostřednictvím sloupku v novinách, nebo třeba jen tak - na ulici, ptá zcela neznámých lidí na to, jestli našli svou pravdu. Ptá se také přátel, rodičů, kolegů v práci. Výsledkem jsou velice intimní a osobní zpovědi nejrůznějších typů osobností, z nichž někdo je přesvědčený, že ji má - nikdy si nemysli, že víš, co je pro druhého nejlepší, měj u sebe vždy stovku, ať můžeš druhým v nouzi pomoci, když nemůžeš být tam, kde jsi doma, vezmi si kus domova s sebou. Jindy autor preparuje smysl ze svých zkušeností z cest po světě - třeba v Laosu, kde se setkává s klíčenkami a náramky vyrobenými z roztavených amerických bomb, kterými Američané Laos ve dvacátém století zasypali (každých osm minut spadla jedna). Zužitkovat všechno - i smrt. Několik desítek pravd je popsáno, aby autor nakonec dospěl k tomu, že se smysl našeho bytí, podle kterého celý život žijeme, může sesypat a změnit během dvou sekund, kdy se ocitneme na prahu smrti. A ze všeho nakonec zbude jen krásný den.
„‘Žádná kniha s člověkem v názvu se nemůže ocitnout na smetišti. Já si ji vezmu, jestli dovolíte.‘
Paní Wiesia se zřejmě rozhodla přenést můj život do svého bytu. Asi s ním udělá něco zcela jiného než já.“
„‘Ježíš mi spadl do klína z kříže nade dveřmi,‘ začala vyprávět.
‚Byl lehký, z plastu, a doslova slétl, uslyšela jsem jen takový šelest.
Bylo mi jasné, že ho musím zase pověsit.‘
‚Ježíš vám spadl do klína? Mělo to něco znamenat?‘
‚Ano, nedrželo lepidlo.‘
‚A metaforicky?‘
‚Jestli metaforicky, to nevím, ale pochopila jsem, že teď ho mám ukřižovat já osobně, a ne někdo z dávnověku, nýbrž já, Ela, teď hned. Na chvíli mě polilo horko a hlavou mi vířilo, že mi třeba chtěl něco sdělit. Ale co? Možná to, že jsem špatný člověk? Myslela jsem, že jde o poučení, že teď musím za trest osobně přibít Ježíše na kříž. Ale dost rychle jsem se uklidnila. Není přece možné, že všichni ti lidé, co Ježíše každý den přilepují nebo přibíjejí na kříž a potom na různé zdi a hroby, jsou špatní. A přesto Ježíše přibíjejí na kříž několikrát za den.‘“