René Kujan (1974) byl ještě před deseti lety jedním z tisíců rekreačních běžců. Pak se ale ocitl na sedadle spolujezdce v autě, které se střetlo s protijedoucím vozidlem a všechno se změnilo. Od lékařky si vyslechl mrazivý ortel: „Nikdy už běhat nebudete.“ Navzdory všem prognózám po devíti měsících zdolal maraton. Od té doby běhá každý den, někdy i 32 maratonů za měsíc. Na lidi, kteří takové štěstí jako on neměli a zůstali na vozíku, myslí pořád – věnuje se charitativním běhům v jejich prospěch. Tato kniha popisuje Reného návrat do běžeckého života a dosažení světového prvenství při oběhnutí Islandu, kdy ho uprostřed podzimního marastu doprovázela jedna statečná žena a dvouměsíční syn. Předmluvu ke knize napsal Miloš Škorpil.
Podobně jako mnohé jiné knihy o běhání i tato trpí tím, že není úplně jasné, o čem je. Kniha obsahuje několik linií, které narušují soustředění se na jednu věc a zároveň žádná linie nedostane dostatek pozornosti, aby byla sama o sobě dostatečně zajímavá.
Úvodní linie vyprávění je autorova autonehoda a následná rekonvalescence vedoucí až náročným sportovním výkonům (ano, běhání). Další linie je samotný běh, ale možná překvapivě se o samotném běhání nedozvíme úplně mnoho. Naopak větší pozornost je věnována reáliím Islandu (počasí) a zajímavostem a záludnostem organizace oběhnutí Islandu. Nakonec bych ještě zmínil autorova podnětná srovnání různého přístupu domácích (Čechů) a Islanďanů k nějakým podobným situacím.
Závěrem - na daný počet stran (180) prostě moc linií vyprávění, tj. velká šířka a ne-dostatečná hloubka.