Ani v blázinci není o humorné situace nouze Alespoň v knize Ivanky Deváté, která se nakonec v této instituci ocitla. A vy se dozvíte, jaká dlouhá cesta ji přivedla a co tam zažila. Autorka s laskavým humorem vypráví o pacientkách i personálu, a také o tom, jak se dostala ven.
Je mi to líto, ale není to Ivanka v nejlepší formě. V podstatě je to jen dost nastavovaná kaše historek z několika posledních let, které vedly k jejímu nervovému zhroucení. Snad zafungovala jako plánovaná autoterapie a dočkáme se ještě nějaké perly typu Všech mých domovů nebo Lázeňské kúry, které patřily mezi mé oblíbené oddychovky, ale nějak po přečtení už v tomhle směru moc optimismu nemám. Skoro si člověk říká, že nebýt Ctirada Vaněčka, mohla si autorka zachovat duševní zdraví a sepsat něco kompaktnějšího...
Re-reading po 11 letech. Potom, co jsem sama dospěla k léčbě (naštěstí ne hospitalizaci) na psychiatrii, zvyšuji o hvězdičku. Taktéž po přečtení Gerbešínu a hezounů, které teprve velmi smutně ukazují, kam až se dá v tvorbě upadnout.
Zaprvé - Ivanku Devátou jako herečku neznám. Její hlas, kterým svou knihu velmi vtipně načetla, mi povědomý je, ale prostě ji nevnímám jako konkrétní osobnost. Prostě autorka jedné fakt vtipné knížky, tak nějak ze života. O tom, jak nás (ne)všednodennost může přivést do blázince a co se děje pak. Bezvadné, palec nahoru! :)
S lehkostí vyprávěné zážitky každodenních problémků, které autorku dovedly až k pár dním v léčebně. Moc mě to bavilo, autorka má skvělá přirovnání a líbí se mi její výběr slov. Mnohdy jsem se nahlas zasmála.
(Audio) Čekal jsem, že si poslechnu dvě tři kapitoly a odložím. Nakonec jsem to dočetl ušima až do konce. Příjemně mě překvapily její postřehy z léčebny a jak milým jazykem i vtipně je to napsáno. I samotný přednes autorky byl sympatický.