V mrazivém ruském světě, kde až do pádu režimu lidé poztrácené pohraniční Němce zdraví nekompromisním Heil Hitler, kde se probodávají krávy kvůli tomu, že jsou hezčí než moje a navíc patří té fašistce a špiónce, přežívala a přežila malá Němka Lisbeth Otto, Marie, nebo taky Železná Marie. Na základě jejího vyprávění vytvořila německá dokumentaristka v devadesátých létech silný příběh ženy, která, přestože zažila všechny hrůzy světa, nedočkala se vykoupení ani klidu, ale pokračovala v nekončícím koloběhu životních katastrof. Lisbeth měla to neštěstí, že se těsně před největším světovým konfliktem narodila ve Východním Prusku, kdysi německém území, po válce přivlastněném Rusy. Její národnost ji doprovází celým životem jako hutný černý stín tvořený z ostudy a hanby, kterou na sebe v poválečném Rusku bere cokoliv německého. Desetileté děti malé německé holčičce, která ztratila oba rodiče i sourozence, opálí všechny vlasy, přimalují jí hitlerovský knírek a pokusí se ji oběsit na stromě, brutální násilník malou Němku znásilní, potom ji sváže, zabalí do koberce a vhodí do řeky, aby se o jeho činu už nikdy nikdo nedozvěděl. Lisbeth všechno přežívá. Zlo a lidské tragédie se na ni lepí, s ničím jiným se nesetkává, přesto nepřestává klepat u cizích dveří a prosit o jídlo. Divoké, nespoutané a hrdé vlčí dítě - to je Lisbeth Otto. Tam kde by si ostatní smyčku kolem krku navlékli sami, tam se ona nenechává přejet životem, ale pokračuje v něm - i když k neméně dramatické budoucnosti.
Krutý příběh mrazí absencí „happy endu“ - nebo alespoň jakéhokoli smíření. Místo toho nastává totální deziluze z celoživotního klamavého přátelství a z vlastní rodiny. Malá Němka vyrůstá v dospělou ženu, babičku, přesto zůstává tou samou osobou - obětním beránkem a cizačkou - tou, která nese vinu - ať na rozkládajícím se manželství dcery, tak na tragédii celého sovětského lidu.
„Náš soused nás zdravil většinou ‚Heil Hitler‘, Eleně nadávali do fašistek, trpět musela dokonce i naše kráva. Kolikrát jsem si říkala, že byla chyba vracet se do Sovětského svazu. Němci byli neoblíbení, pokud nebyli stíháni přímo nenávistí. Přesto nám zároveň řada sovětských občanů záviděla. V ruštině existují dva druhy závisti: ‚bělaja zavist‘ a ‚čornaja zavist‘, nepřejícnost spojená s nenávistí. Němci jsou pilní, dokážou pořádně pracovat, vždycky se něčeho domůžou, ti druzí jen sedí a hledí. To je ta ‚bílá závist‘, a ta druhá je černá, zlá: Proč to mají lepší než my? Proč má Maria tak dobrou krávu? Měla jsme velmi dobrou krávu, říkali jsme jí Milka, a byla to tehdy nejkrásnější a nejlíp udržovaná kráva ve vsi. Když byla březí, vrazili jí do břicha vidle na hnůj.“