Stejně jako Lipany nebo Bílá hora nebyla ani tzv. normalizace jen temnou skvrnou na našich dějinách. Chceme-li na toto historické období pohlédnout bez předsudků, musíme obrátit pozornost od samotné represe ke společenským silám, které diktaturu držely pohromadě. Jen tak pochopíme trvání systému založeného na „klidu na práci“ i důvody, proč se koncem osmdesátých let tak snadno zhroutil.
Soubor studií Co byla normalizace? se snaží vylíčit pozdně socialistickou společnost v její rozmanitosti, neomezuje se jen na politické špičky nebo opozici. Autoři zachycují pestrou škálu postojů, které se vzpírají jednoznačnému dělení na viníky a oběti. Diktatura podle nich nebyla jen výsledkem vnější mocenské svévole, nýbrž opírala se i o určitý vnitřní konsenzus. Důrazem na sociální rozměr moci zpochybňují takový výklad, který komunistický režim chápe jako odchylku od domněle přirozeného vývoje našich dějin a tím zbavuje společnost odpovědnosti za to, co se stalo. méně textu
Kniha a její formát se mi líbil. Jedná se o 13 různorodých textů (od studie, článků po rozhovor) kratšího charakteru, které jsou rozděleny do 5 tematických kapitol. Proto se kniha čte rychle i přes její (místy) odbornost. Pokud jde o autory, tak ti jsou specifičtí. Zejména pokud mluvíme o jejich historickém zaměření. Michal Pullman je historik a také mj. děkanem FF UK. A právě díky jeho historickým pracím a myšlenkám (zvlášť na jeho profesní pozici) byl před nedávnem v médiích vyobrazován dosti kontroverzně (s čímž souvisí i tato kniha). Pavel Kolář je historikem a profesorem Evropského univerzitního institutu ve Florencii. Je jeden z mezinárodně nejuznávanějším českých historiků. Tématem knihy je historické období, které je z dnešního hlediska s přehledem tím nejkontroverznějším v našich dějinách, co se debatě o něm a jeho výkladů týče. To je dáno mnoha důvody, mezi kterými je časová blízkost ten největší. Autoři se knihou snaží přispět k diskuzi o tomto období a činí tak s jistým novátorstvím a jejich myšlenky se často vymykají obvyklému diskurzu na toto historické téma. Píše se zde zejména tedy o době normalizaci v Československu. Mnohé je zde ale také napsáno i o jiných tzv. satelitech bývalého Sovětského svazu a také o Sovětském svazu samotném. Úvahy jsou tak zasazeny do širšího regionu. Nerozebírá se zde čistě mocenská politika a politická historie. Autoři se hodne rozepisují o kultuře, každodenním životě, nasilí, práci, atd., tedy o všem, co tehdejší společnost drželo pohromadě. A co je také zajímavé je, že od úvah o normalizaci se knížka dostane až do dnešních časů. A jak dokonce na konci Michal Pullman tvrdí, tak ona normalizace vlastně trvá dodnes. Četby nelituji. Rozhodně mě myšlenky autorů v pohledu na minulý režim obohatily a poskytly také nové perspektivy.
V téhle publikaci rozebírají dva známí historici spolu, ale zároveň každý zvlášť, normalizaci a život v ní. Všednodennost sedmdesátých a osmdesátých let doplněných cenzurou, omezeními a propagandou, zároveň ale plných zvyšování životní úrovně a drobných lidských příběhů se šťastným koncem. Je těžké odprostit se od dnešního pohledu a nahlížet na komunistickou éru jinak než negativně, ale černobílý ten čas prostě nebyl, obzvlášť pro ty, kteří v něm vyrůstali a žili. Kniha nabízí zajímavý pohled na téma, které většina lidí odsoudí jako nudné, zároveň se poměrně dobře čte.