Sorry, bude to trochu delší. Vzal jsem to zodpovědně.
Martin Goffa: Tři mušketýři.
Výborný start. Jednoduché, bez zbytečných parádiček, ale dobře šlapající, se silným motorem. Na malé ploše je načrtnutý prostý ale silný příběh, který funguje.
Štěpán Kopřiva: Amatéři
Štěpán prostě umí. I když se to jmenuje Amatéři, je to ryze profesionální práce. Zajímavé prostředí vietnamských pěstíren trávy, spousta technických detailů, dobrá zápletka – plus něco, co je v tomhle sborníku hodně ojedinělé: zvraty. Štěpán Kopřiva ve skvělé formě.
Miloš Urban: Mizení na mostě
Po dvou silných povídkách, první šlápnutí vedle. Nevěrohodné dialogy a ještě nevěrohodnější zápletka, která ale není napsaná dost zábavně na to, aby to bylo svižný pulp. S noirem to nemá nic společného... a ani moc s detektivkou.
Jiří W. Procházka: Mrtvá holka z čerťáku
A jedeme zase nahoru! Procházka válí. Pouťová atmosféra, drsný, ale celkem přesvědčivý hrdina, dobré popisy i vnitřní komentáře. Má to styl a i když detektivce trochu škodí to, že se musela skrčit na tak malém prostoru, funguje skvěle. (Jen jsem si tedy nevšiml, že by na Matějské pouti byly věštkyně a hrály se skořápky... ale možná jsem se jen blbě koukal.)
Chaim Cigan: Zázračný amulet
První mezní WTF. Povídka čistě kvůli autorovi, rabínu Sidonovi. Není to ani detektivka, ani noir... v podstatě to ani moc nemá zápletku, krizi, cokoliv. Prostě jen hmota.
Ondřej Neff: Opukový kruh
Druhé WTF. Ano, je to v kategorii Praha magická, ale pořád bych si myslel, že by tam aspoň nějaké detektivní či noirové prvky měly být. Tohle je čistá duchařina, navíc ve stylu „něco se stalo, možná je to něco nadpřirozeného, někdo hrdinovi řekne, že je to něco nadpřirozeného a ať jde tam a tam, on jde tam a tam, vidí něco nadpřirozeného, něco ho praští do hlavy, on se probere v nemocnici a je konec povídky.“
Petr Stančík: Kabinet sedmi probodnutých knih
Třetí WTF... ale na rozdíl od minulých dvou zatraceně zábavné. Ani nevím, k čemu to přirovnat, možná něco jako Adéla ještě nevečeřela, s šíleně bizarními vraždami a to celé popsané velmi barvitým stylem.
Kateřina Tučková: Život a dílo baronky Mautnicové
Solidně napsané, ale nějaký pokus o příběh je rozpuštěný ve vzpomínkách na komunismus. V podstatě by se ta detektivní příchuť dala klidně ignorovat. A asi i ta povídka.
Markéta Pilátová: Všechny starý převleky
Opět. Styl, atmosféra, ale jen takový chuťový ocas příběhu, který moc nedrží pohromadě a čtenář moc nechápe, proč se to vlastně děje.
Michal Sýkora: Percy Thrillington
Klasická detektivka českého střihu. Neurazí, neohromí.
Michaela Klevisová: Nový život
Jak u ženských autorek bývá, je tu obrovský důraz na emoce. Ale v tomhle případě se pod emocemi ukrývá i nějaký příběh, který do sebe v závěru zaklapne a který pracuje i s nějakými zvraty.
Petra Soukupová: Další nejhorší den
Čistě popis emocí po tom, co ženu opustí/zmizí manžel. Nic jiného.
Irena Hejdová: Olda číslo 3.
Na můj vkus moc hysterické, s dost odpudivou hrdinkou a nezajímavým příběhem o nalezením prstu... a hlavně chlapa. Prostě další příběh na téma „jsem nesnesitelná kráva, ale muži mě stejně milují“.
Petr Šabach: Večer tříkrálový aneb cokoliv chcete
No jo. Není možné udělat český sborník bez Šabacha. To je prostě zakázáno. Takže i tady jeden je. Je to příběh člověka, který odpovědně plánuje svou sebevraždu, je to mile napsaný, ale jedna z těch věcí, u kterých máte pocit, že na konci chybí nějaké stránky. A hlavně, není to kriminálka ani noir.
Což ostatně není většina věcí v tomhle sborníku. Ve výsledku je to spíše horší sborník, postižený především tím, že jen málo českých spisovatelů dokáže napsat něco jako moderní kriminálku. Z celého sborníku (čtrnáct povídek) stojí za přečtení čtyři autoři: Goffa, Kopřiva, Procházka, Stančík... a s malým přimhouřením oka bych přihodil i tu Klevisovou. Ostatní často zvládají literaturu, ale nezvládají, nechápou a často je ani nezajímá žánr.
Obávám se, že až to vyjde v zahraničí, asi není šance, že by vzrostl zájem o „českou detektivní školu“.