Rodinná terapie psychosomatických poruch

by Ludmila Trapková, Vladislav Chvála

Originální ucelená koncepce rodiny, která sdružuje biologická a psychosociální fakta. Vývojový systém rodiny jako sociální dělohy je postavený na soudobém systemickém paradigmatu narativní terapie. Hlavní nástroj k zobrazení média rodiny představuje dialog, který oba autoři vedou. Rodina jako rostoucí organismus je tak nahlížena současně pohledem muže i ženy, lékaře i psycholožky. Tento přístup odkrývá netušené možnosti, jak pohlížet na stav zdraví a nemoci. Celá řada poruch a nemocí je zde líčena jako důsledek stagnujících vývojových oscilací celého rodinného systému. Autoři uvádějí i praktické zkušenosti s možností léčby, které sice pokrývají široké spektrum nemocí, nejlépe jsou však ilustrované na léčbě poruch příjmů potravy. Postoje autorů jsou v některých ohledech provokativní vzhledem ke stávajícímu paradigmatu, které je stále více orientováno na jedince. Přestože autoři integrují známá fakta, otevírají čtenáři nové a revoluční pohledy.

Genres: Psychology

227 pages, Paperback

Published January 1, 2009

Reviews

[Mia · Rating 3 out of 5]

Mám z této knihy smíšené pocity. Na jednu stranu se mi velmi líbí provádění rodinné terapie v terapeutické dvojici a velmi mě fascinuje psychosomatický přesah, kterého se autoři dotýkají. Musím se ale posmát nad jejich "grafy" ilustrující jejich teze. Pochopila jsem z knihy důležitost mužského a ženského jazykového modu v jejich pojetí, ale zároveň v mnoha větách vyzní, že v homosexuálních párech prostě nemůže dojít ke správné výchově. Celý koncept sociálního porodu je fascinující v tom, že v rodině, která není žena - muž - dítě, prostě nemůže dojít k sociálnímu porodu :D ale ten má být pouze analogie a je pravda, že mi tato kniha poskytla nové náhledy a příměry a zájemcům o psychosomatiku či rodinnou terapii rozhodně doporučuji k přečtení. :)

[Radka Poslt · Rating 3 out of 5]

Vím, že nic nevím. Jediné, co po přečtení vím je, že potřebuju rodinného terapeuta... jinak jsem spíš zmatenější.

[Zuzana Benediktová · Rating 3 out of 5]

Mužský jazykový modus jazyka..směřuje ven z vnitřního světa rodiny a zpět se navrací, aby važadoval respektování vnější reality. Je-li uplatňován rodičem, vede děti rozhodně k cíli, k otužování a zvyšování odolnosti. K dítěti se každým jeho slovem nese poselství: Tam venku nebud brán ohled na tvé vlastní potřeby, neznalosti a nevýhody jako v intimitě rodiny, kde jis mohlo zrát svým vlastním tempem a podle svých možností.
Ženský jazykový modus jazyka..preverbální úroveň. Projev nese známky prožívání a jeho zdroje. Oporu je možné tušit v instinktech. Žena nesahá často k mužskému slovníku, spíše pozoruje, vyčkává, nerada vyslovuje nezralé myšlenky, a to ne proto, že by je neměla dostatečně rozumem zpracované, ale proto, že ještě necítí jejich váhu a platnost pro vnější svět. Než se vysloví, je dlouho na přijmu a pozorně vybírá ze všech podnětů, ať už přicházejí zevnitř jejího vlastního světa nebo z venčí. Formuluje je až tehdy, cítí-li, že je čas.
Přísný otec, který trvá rigidně jen na své formální autoritě, aniž by měl u syna tu přirozenou, neformální, mu pomocnou ruku do ženského světa nepodává. Jen kdyby otcové věděli, jak po jejich uznání synové touží právě nyní.
Otec a syn se musí naučit sdílet spolu čas, abys se mohlo stát, co je třeba. K tomu se hodí jakákoli společná činnost, lov, stavba, práce na zahradě nebo sport, který umožní, aby spolu oba mohli ritualizovaně soupeřit. Zatímco při sblížení syna s matkou dominovalo vyprávění, jazykem otce je čin. Přijetí otce se mu nedostane zadarmo. Nepomůže citlivost ani slzy, ale výkon, vytrvalost a spolehlivost. Zdraví otcové bývají alergičtí na pouhé okecávání.