Do vnitrozemí

by Vladimíra Valová

Připravit — pozor — debut!
Okamžik, jeden z tisíce, kdy člověk udělá krok stranou a seskočí z pojízdného
pásu vlastního života: vypne telefon, ať si všichni trhnou, ráno kdovíproč neodejde do práce, jen tak se opije s cizincem, nabídne azyl nuzákovi či rozkope vlčí máky v květu. To je ten okamžik, kdy se život otevírá a puká, objevuje se cesta nebo propast nebo cesta na dno propasti.
Tihle hrdinové vědí, že záleží jen na nich, kolik toho prožijí a co si ze života urvou.
Jejich nejbližším společníkem je samota, i když vědí, že ticho, které ji provází, bývá
smrtící a někdy musejí křičet jako na lesy. Jednou odpoví jen ozvěna, ale jindy volání dolehne k uchu druhé bytosti.
Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána. Nikdo si na nic nehraje, a pokud ano, dlouho mu to nevydrží. Není to veselý svět, ale není ani beznadějný, a hlavně — je náš.

249 pages, Unknown Binding

Published September 1, 2017

Reviews

[ansvarcova · Rating 4 out of 5]

Jak už to tak s povídkovými knihami bývá, některé příběhy jsou lepší, některé slabší. U knihy Vladimíry Valové to nebylo jinak.
Když to vezmeme kolem a kolem, povídky pojednávají o prázdnotě v nás. O smutku. Některé povídky se četly samy a já v nich nacházela určitou hloubku. Jako třeba v té, kde se v zatopeném lomu po letech setkávají matka s dcerou. Na místě, kde před lety zemřel jejich manžel - otec. Nebo ta, kdy žena toleruje nevěru svého muže jen kvůli dítěti. Musí být silná. Aby se jí rodina nerozpadla tak, jako když ona byla malá. Nebo povídka, ve které figuruje starý despotický muž, bývalý učitel, který svou zlostí utrápil nemocnou manželku k smrti. Setkává se s mladou bývalou narkomankou, která byla dříve jeho žačkou. Silný střet světů.

Pořád se snažím přijít povídkám na chuť. Jakýmkoliv. A stále se mi to moc nedaří. Ačkoliv v knize Do vnitrozemí většinou pointa přišla právě ve chvíli, kdy přijít měla, jí ani tak nemůžu dát pět hvězdiček. A to díky tomu, že jsem u pár povídek měla pocit, že jsou jen povrchový. Rychle sepsaný, bez hlubšího záměru. Většina z nich je ale skvělá, to jo.

[Denisa T. · Rating 4 out of 5]

Velmi silné vztahové povídky, povětšinou krátké a s dobře vykonstruovanou pointou. Nejsem moc povídková, ale tohle mě bavilo.

[Katarina · Rating 5 out of 5]

U povídkových knížek je to s hodnocením těžké. Většinou (resp. v těch lepších případech) jsou některé povídky vynikající a některé slabší, takže je těžší dosáhnout 5 hvězdičkového hodnocení. Ten stejný případ je i s touto knihou, avšak přesto jí těch 5 hvězdiček dám. Byla jsem totiž velmi mile překvapena.
Povídky v knize jsou krátké, ale velmi silné. Všechny jsou prodchnuté smutkem a osamělostí. Snahou (možná spíše lépe řečeno touhou) žít tady a teď, žít naplno - a protože to nevychází, objevuje se v nich deprese, nostalgie, strach, kompromisy se sebou samým.
Po některých povídkách jsem si musela dát pauzu na rozdýchání. Jsou tak dobře napsané, že by stačilo malinko, nechat pootevřené dveře vzpomínkám, sebelítosti... čemukoli... a člověk by mohl spadnout.

[TheVampireBookworm · Rating 4 out of 5]

Já nevím, že jsem se furt bála krátkejch povídek. Po románu sáhnu vždycky, ale povídky mě moc nelákaj. Ještěžě jsem se ale přehrábla a vzala si domů něco, o čem jsem si myslela, že to je román :-D
Valová skvěle zvládá vykreslit na malym prostoru charakter člověka. Všechny její postavy jsou strašně reálný a každodenní, jsou hozeny do situací, které se zdají banální, ale i v těch rádoby normálních situacích někdo může prožívat peklo. Asi akorát u dvou povídek jsem nepochopila, do čeho vyšuměly, ale jinak to byla teda trefná sbírka.

[Zia · Rating 3 out of 5]

Jak uz bylo receno par lidmi nize, sbirka ma silnejsi i slabsi chvilky. Zpocatku jsem byla ohromena, ale pak mi uz povidky zacaly pripadat repetitivni a bez pointy. I tak jde nicmene o nadprumernou sbirku.

[Jana Černá · Rating 3 out of 5]

Nejsem povídkový typ, většinu sbírek odložím, protože mě nezaujmou první dvě, tuhle jsem dočetla, ale když zprůměruju slabší a silnější kusy, vychází mi z toho, že se to dá dočíst, ale „nenakopává to“. Pamatovat si rozhodně budu růžový jazyk po Ibalginu, protože jsem celý den přemýšlela, od čeho mám sakra růžovou špičku jazyka já, když jsem nic růžového nejedla, a ve vlaku mi to došlo. Ono „baf“ vyřčené po půlnoci podváděnou manželkou se taky zaryje. Stejně tak se budu shovívavěji dívat na prodavače parfémů v supermarketech. V porovnání s tím o to víc překvapí unylost jiných povídek: homosexuální bratranec po pohřbu, těhotná milenka u psychologa, lovkyně tragédů v baru…

[Petra Urbanová · Rating 4 out of 5]

Neveselé příběhy s perfektně vykreslenými postavami. Velmi čtivé a velmi silné, i když to jsou jen takové kratičké vhledy do života.

[Jáchym Šidlák · Rating 3 out of 5]

Vladimíra Valová ve své útlé sbírce povídek zachycuje příběhy, které každý den míjíme, životy, jež se zdají tak obyčejné, že se nad nimi ani na vteřinu nepozastavíme. Ve své podstatě obyčejné jsou — lidé, o nichž Valová vypráví, nemají zajímavější, bohatší život než vy. Jsou to osamělí starci, rozvedení čtyřicátnící, milující matky. Fádnost a unylost života však pro Valovou není překážkou, ale rámcem. Ve svých povídkách nevypráví o zásadních životních zlomech, a když ano, přejde je jen mimochodem — jde jí o nepatrné okamžiky, o emoce, ať už malé či velké, které nás dělají lidmi. Nepíše proto příběhy o svých postavách, ale příběhy svých postav. Vnější svět odbývá, jako by na něm nezáleželo. Jde hlouběji — do vnitrozemí.

„Fascinují mě momenty, okamžiky schované v každodennosti, které lze snadno minout, přehlédnout či přeslechnout. Skrývají tolik příběhů a tajemství… Třeba když bezdomovec sedící na lavičce něco pošeptá svému špinavému psovi. Nebo když nemocničním areálem velice pomalu kráčí žena s taškou plnou oblečení, ze které vyčuhují mužské boty. Když vítr sfoukne hrdliččino hnízdo s vajíčky, která zůstanou rozbitá v trávě.“ — Vladimíra Valová

Dějovost jako by tedy autorka zcela nepřehlížela jen z povinnosti. Lehce načrtnuté příběhy pouze odráží stav mysli či životní situaci a jsou zakončeny velmi mlhavě; Valová svým postavám, ať už zápolí s osudem nebo svými pocity, nenabízí jasné řešení — končí nepatrnou výchylkou v posmutnělých životních trajektoriích, natolik zřetelně, aby víc dodávat nemusela, natolik otevřeně, aby probudila čtenářův zájem.

Podrobněji psát o jednotlivých povídkách nemá smysl, Do vnitrozemí je velmi sevřený celek, kde jsou příběhy spojeny jak obsahově, tak formálně. Z toho možná však pramení jeden z nedostatků knihy. Ačkoli se témata obměňují, povídky se nesou stále ve stejném duchu a atmosféře a už první z nich tak o sbírce říká vše, co musí být řečeno.

Přestože co do poetiky lze autorce jen těžko něco vytknout, nelze se zbavit pocitu, že povídkám po vypravěčské stránce něco chybí. Tím něčím je pro mě katarze. Je ale zvláštní stěžovat si na absenci katarze v příbězích, pro něž je tento prvek vlastně samotnou podstatou a které nemají dojmout k slzám ani rozčílit k nepříčetnosti, ale spíše kolem svého čtenáře proplout a zanechat něžnou stopu. Osobně si ale nemůžu pomoct — chci víc. Nepotřebuji velký příběh ani srdceryvné obrazy, ale potřebuji něco, co mě donutí se k povídce vrátit a zkoumat ji, a to jsem ve slovech Vladimíry Valové nenašel.

Je tak jen na vás, zda-li vás povídky osloví natolik, že s vámi i přes svou nevšední všednost zůstanou déle než po dobu čtení, nebo zda-li vás minou jako náhodní lidé na ulici, o nichž sami vyprávějí.

[Evelina · Rating 4 out of 5]

Dobře, tak tohle není úplně kniha, která by člověka vytáhla z jarního smutku, ale to snad nikdo ani nečekal. Výborně mě to při čtení pohltilo: celý to maloměsto, počítání dveří v čekárně, uzavírání paktů se sudými čísly. Opět jsem se při čtení povídkové knihy potěšila.