Bom dia literární rodino,
Jelikož mám obrovský penis, asi jako autobus, přečetl jsem další knížku. Že tyto dva údaje spolu vůbec nesouvisí? Je to možné.
Paměti porc-epic, alias epického prasete, jsem si zakoupil, páč jsem si od Alana Mabakuku vždy chtěl přečíst Prasklého skleničku. Koukám, že můj mozek asi opět hodil ruksak na záda a odjel na víkend do Teplic. Tohle on dělá často. Kolikrát mám chuť třeba na pomeranč a omylem si koupím vodku. Vodky nelituji, Paměti dikobraza ano. Jako správný literární gurmet a kritik pár exceláns jsem předpokládal, že dikobraz je jen metafora, ale ono je to vskutku vyprávěný dikobrazem. Co to jako je? Od kdy umí zvířata mluvit? A psát? A k tomu ještě česky? Tady mi něco nesedí (a vskutku, zrovna jsem zkontroloval svoji židli v pokoji a nesedí tu nic!). Já bych všechny tyhlety knížky, kde je vypravěč dítě nebo zvíře, zakázal. Je snad něco horšího než číst, jak se dospělý člověk přetvařuje, že je mimino nebo zvíře, aby mohl psát infantilní kokotiny? Jasně, někdo namítne, že tu jsou horší věci, třeba zlomená ruka, plíseň na zdech, nebo genocida, ale i tak. V tomhle eposu dikobraz kadí uprostřed lesa na baobab a přitom tomu stromu vypráví o tom, jak se potuloval se svým člověčím kamarádem, s kterým společně zabíjeli ostatní lidi. Dikobraz je samozřejmě řádně otravnej, člověčí kamarád je debil už z principu a všechno důležitý je zkratkovitý a plochý. Co jsem si z toho měl odnést netuším - což například když jdu z Lidlu, tak vím vždycky co si odnáším. Lidl vs literatura 1:0. Magický realismus z Konga tímto dávám do své krabičky věcí, které už nechci nikdy potkat, hned vedle květáku, kolonoskopie a reggae hudby.