Otce právě zatklo gestapo a dvanáctiletý kluk nemůže tušit, co přijde dál — vyloučení jeho židovských přátel ze studia na gymnáziu, žluté hvězdy na kabátech, transport do Terezína. Kniha Františka Tichého je inspirovaná skutečnými událostmi a příběhy chlapců, kteří žili v Praze i v Terezíně, nezříká se dobrodružství a fantazie, ale zároveň je tak pravdivá, až z ní mrazí.
Jedna z nejlepších knih, které jsem letos četl. Transport za věčnost vypráví příběh několika mladých pražských kamarádů v období Protektorátu, přičemž někteří z nich jsou Židé, a proto se jejich osud poněkud lišil. Nejenže je kniha napsaná velmi čtivě a dojemně, taky se díky ní dozvídáme o každodenním životě, myšlenkách a pocitech dětí i dospělých. Velmi zajímavým faktem je, že kniha z velké části popisuje skutečné příběhy, což jí dodává na síle čtenářského zážitku. Jednou z hlavních postav je i mladý Petr Ginz, který byl talentovaným spisovatelem a kreslířem — v Terezíně dokonce řídil tajný časopis Vedem. Bohužel jeho život skončil v Osvětimi, ale díky podobným knihám Petrův příběh stále žije. Například Společnost Franze Kafky vydala jeho knihu Návštěva z pravěku, která je stále v prodeji. Já jsem se byl podívat v ulici, kde Petr Ginz kdysi s rodinou žil, je to kousek od Petrského náměstí. Pokud se o tomto chlapci chcete dozvědět víc, doporučuju si přečíst alespoň článek na Wikipedii. A pak existuje stránka www.vedem-terezin.cz, kde je nespočet zajímavostí včetně digitalizovaného časopisu.
Започнах книгата заради темата за нацистките престъпления през Втората световна война и сякаш имах определени очаквания. Но страниците се лееха една след друга, а светът вътре се превръщаше в драматична сцена от живота на група деца, които търсят своите щастливи мигове и преминават през младостта, изпълнени с плам и жажда за живот. Вглеждах се в учудените им погледи и съзирах отраженията на „тайнствените сцени“, свързани с хайките на Гестапо, паниката на еврейските семейства и предателското присъствие на вербуваните агенти. За тях всичко това е като едно своеобразно приключение, а те са героите в тази интересна история. На прага на трагедията усещанията им преливат чрез адреналина на опасността и ги подготвят за смелите решения, оставили отглас в историята. „Транспорт отвъд вечността“ („Персей“, 2020, с превод на Красимир Проданов) е като спомен за реалните личности, преминали през трагедията на окупацията на тогавашна Чехословакия. Франтишек Тихи използва архиви, дневници и мемоари, за да напише книга, насочена към младите, чиито учебни часове по история рядко успяват да предадат нужното за разбирането на този трагичен за човечеството период. Младежи се вълнуват от съдбите на техни връстници и чувстват всичко, сякаш самите те са на фронтовата линия. Книгата се „обляга“ на темата, но не описва отвратителните подробности, привични за много от книгите за концентрационни лагери. Затова историята за момчетата от Терезин заслужава да бъде разказана и прочетена от млади и възрастни, без натрапчивите внушения и атрактивните прийоми на болшинството писатели. (Продължава в блога: https://knijenpetar.wordpress.com/202...)
Една от многото разказани истории за трагедията по време на Втората световна война и изселването на евреите. Но тази история е и по-различна. История, в която се разказва за приятелството, съпричастността, човешкото в хората. Четири момчета и тяхното приятелство са изправени пред трудностите, които войната им поднася. Различията в религиите, както и развоя на събитията не са в състояние да разделят Хонза от приятелите му. Изгонени от училище без право да учат, след това изпратени в еврейското гето в Терезин да чакат "транспорта към вечността". Хонза решава, че няма как да изостави приятелите си и сътворява куп глупости и доброволно се внедрява в гетото при тях, след неуспешните си опити да убеди едно от момчетата да избяга с него. Трудностите, на които е подложен, глада, лишенията и мизерията не го отказват да остане с тях. До момента, в който не пристига единия от влаковете и трябва да избере свободата или смъртта. Книгата е една прекрасна история, посветена на приятелството и на неподозираната сила, която може да прояви едно дете. Повечето герои са истински личности, за които авторът разказва на финала.
tato kniha byla překrásná. velmi silná a těžká, tmavá, ale ty usměvavé momenty, přátelství nám ukázali proužek světla ve tmě. holocaust z očí mladých kluků. když jsem se do knihy pustila, vůbec jsem nevěděla oč jde. nevěděla jsem, jak se mě příběh dotkne. nevěděla jsem, že je podle opravdových událostí. život petra ginze mě velmi zaujal, časopis Vedem terezínského ghetta, o které jsem vůbec nevěděla. hanušovi básně. dopisy honzova otce. kniha je výborně napsaná. přímé citace z reálných dopisů, básní, etc. mi můj čtenářský zážitek učinili nezapomenutelným. doprovázen kouzelnými ilustracemi se mi Transport za věčnost stal dveřmi do života talentů Domova 1.
To jest jedna z tych książek "koniecznych". Jakie po prostu trzeba koniecznie przeczytać. Prędzej czy później, wiek nie ma znaczenia. To nie jest książka "dla nastolatków'! I dwa cytaty zamiast "recenzji':
'Opowieść jest mroczna, ale właśnie w mroku możemy dobrze zauważyć słabe światło i za nim wyruszyć. Życzę wszystkim odważnym, którzy się na to porwą, aby wytrwali i przez otchłanie i cienie potrafili piąć się do góry, ku pełni istnienia.' (str. 196)
'20-- Kończycie czytać książkę "Transport poza wieczność". Opowieść trwa nadal, również poprzez wasze życie.''
Příběh klučičí party kamarádů z let 1940-1943, který je inspirovaný skutečnými událostmi i osobami. Děj se odehrává v Praze a v Terezíně. Kniha je určena pro čtenáře od 10 let a mě i v mém věku absolutně rozsekala. Neskutečný příběh o statečnosti, odvaze a kamarádství. Četla jsem knížek ze 2.SV opravdu nesčetně, ale tato mě zasáhla velmi, bolí mě srdce i duše. Je to bolavé a tak opravdové. Knížku můžu doporučit, je opravdu výborně zpracovaná a není jí co vytknout. Určitě se ještě podívám na autorovy další knížky, protože tohle byl prostě skvost.
Silná kniha. Nejsilnější pocit, který si po přečtení odnáším, je Jak to prožíval můj syn? Je to tak, že to dnešní děti skutečně vnímají spíše jako fantasy, než jako realitu?
V některých pasážích mi velmi připomínala foglarovské příběhy o velkém přátelství a odvaze. Život ve válečných letech, očima dvanáctiletého kluka, kterému právě gestapo zatklo tátu. O kamarádech, kteří najednou mizí ze škol i o síle přátelství. Je to jedna z těch knih, které se Vám nechce po dočtení zavřít a když už to konečně uděláte, stejně jí z hlavy nevyženete. Za hodinu, ani za týden, myslíte na ni dlouho. S úctou. Příběh Honzy začíná v druhém roce války a končí na podzim 1943 s epilogem po osvobození v roce 1945. František Tichý nechává svého literárního hrdinu při pokusu o záchranu židovského kamaráda proniknout za zdi terezínského ghetta a fikci propojuje s dokumentárními materiály. Transport za věčnost je inspirován pocitem sounáležitosti s terezínskými dětmi, neboť „jediné, čím se od nich lišíme, je to, že jsme se narodili do šťastnějších časů“. Tento aspekt zdůrazňuje autor i v závěrečné časové přímce příběhu, kde zároveň uvádí na pravou míru rozdíly mezi realitou, její stylizovaností a fikcí. K adresátům knihy se obrací s připomínkou, že právě dočtený příběh bude dál pokračovat díky společnému sdílení. Přiznávám, že samotný závěr na mě velmi zapůsobil. Doprovázena dokonalou ilustrací Stanislava Setinského. Krásná práce.
První polovina příběhu se mi líbila moc - válečná Praha, mnoho střípků z tehdejší doby, které nejsou notoricky známé, strach o otce a pouto s rodinou i kamarády. To byla část živá, intenzivní, pestrá. Paradoxně polovina druhá, kdy je Honza v Terezíně, pro mě ztrácela tempo i hloubku a byla taková plochá, jakoby i Honza přestal vnímat nebezpečí a absurditu dění a vyjel do Terezína jen tak na výlet, pobýt s kamarády. Jazyk je velmi příjemný, nenucený a plynulý, žádné stylizování a přehrávání. Překvapil mě poměrně vysoký počet slov, která označují terezínské reálie bez dalšího vysvětlení - dospělý čtenář má načteno odjinud, ale děti? Šlojska, lichtsperre? Nelituji ničeho a obdivuji výběr tématu!
Strašně dobrý!! Příběh mladých kluků, Židů z Terezína, a ještě předtím popis zhoršujících se podmínek v okupované Praze, prostě zamrazí. Hlavní hrdina Honza sice není Žid, ale má mezi nimi své nej kamarády a navíc jeho táta je politický vězeň, takže také trpí, i když jinak. Nejprve spolu kluci chodí do školy, pak se schází, pak se schází tajně a pak se Honza dokonce “vetře” do Terezína, aby kamarády zase viděl. (Jako tahle část mi vlastně přišla trochu přitažená za vlasy, že by kluk dobrovolně vlezl do ghetta, ale dobře.) Pak se dozvíme, jak to fungovalo v Terezíně, a nakonec, že je to podle skutečných postav. Moc moc silný příběh, stravitelně ale zároveň dost realisticky podané téma holocaustu pro mladší čtenáře.
Tohle bylo ... silný, nezapomenutelný, bolestivý, ale i krásný. Válka je všechno, jen ne radostná. Zvlášť jste li žid během války druhé světové. Přesto však radostné okamžiky najít lze. Přesně to se mi na Transportu za věčnost líbilo. Jakožto čtenář víte, co to všechno znamená, je vám z toho smutno, ale na tom, jak ke všemu přistupuje skupinka mladých kluků, je prostě něco, co vás zahřeje u srdce. Není to zbytečně kruté, není to zbytečně přikrášlené. Je to realita očima kluků žijící v té době. A především je to skvělý čtenářský zážitek.
Kniha zabývající se tématem židovství a antisemitismu. Vše podává pohledem dvanáctiletého Petra žijícího v nelehké době a to tak, že do všeho přirozeným způsobem zasvětí i mladší čtenáře, kteří se s touto tematikou setkávají poprvé. Musím ale říct, že i já jsem si knihu moc užila a naučila se spoustu nových věcí, už jen díky faktu, že velká část děje je biografická. Doporučuji.
Přečteno paralelně se sedmákem v rámci jeho povinné četby, kdy si tuto knihu vybral z nabízených možností sám. Příběh je velmi silný, místy až vhání slzy do očí. Určitě je skvělé, že tato kniha je součástí povinné četby na ZŠ.