Co udělá tělo, když jím prošlehne ničivý milostný cit? A co udělá, když jím proběhne elektrický výboj při mučení? Zkroutí se do oblouku, který se klene mezi první a jednou z posledních sbírek Bernarda Noëla (1930). Od Výřezů z těla po Sonety smrti vystavuje tělo i slovo krajním situacím, ohledává, zbavuje podstaty. Mezi elektrickými póly jiskří básnická řeč, zařezává se do kůže a její světlo je někdy bolestivě oslepující. Kdo udrží oči otevřené, zvykne si na tu násilnou záři a dočte až do konce, pozná, že Noëlova poezie je především navýsost lidská.
Bernard Noël was a French writer and poet. He received the Grand Prix national de la poésie (National Grand Prize of Poetry) in 1992 and the Prix Robert Ganzo (Robert Ganzo Prize) in 2010.
« Et la peau floconne à travers la chair avec douce lenteur » (36).
« Il y a des perceptions à nerfs, à squelette et à chair. J’avance de l’une à l’autre, comme à travers les bandes d’un spectre. Il arrive aussi qu’une perception s’immobilise tout au long du corps, à partir des yeux. Elle est alors ce chemin de corpuscules que traversent mes os, ma chair, que rayent mes nerfs. Plus souvent, elle est comme une fibre tendue dans la fibre d’un nerf. Cela se produit surtout dans la moelle épinière, où débute d’ailleurs tout ce qui a trait au ventre. La part la plus inaccessible de moi demeure la poitrine. La texture des poumons. Il y a même, entre l’aisselle droite et le foie, un espace qui ressemble à un désert. C’est une sorte de trou convexe par rapport au reste du corps. Quelque chose comme le siège du froid installé à proximité de la chaleur vive des organes » (42).
« Tout mon corps est au bord de se perdre dans un lent tourbillon qui met ma chair en poudre. Ma peau n’est plus que l’ombre d’un ciel de peau » (76).
Telo ako súčasť reči, reč ako súčasť tela: reč zbytostnená do tela, reč, ktorá naberá fyzickú, ktorá naberá hmatateľnú formu: "Všechno, co se ve mně podobalo očekávaní, se / zřítilo do výdutě břicha." Poézia ako najautentickejší možný záznam života naprieč desaťročiami, básne, ktoré sa rozkladajú, starnú, zlyhávajú (nie však esteticky!) spolu so starnúcim organizmom, spolu so stúpajúcou hrôzou zo sveta. Životné básnické dielo ako najväčšia možná metafora všetkého. A napokon: Noël ako súčasť toho najlepšieho, čo v dnešnej svetovej poézii máme.
'Výřezy z těla' (1958) a 'Sonety smrti' mají jistou temnou sílu, kdy jsem si říkal, že kdyby Bernard Noël nepsal, byl by dobrým režisérem body hororu ve stylu Davida Cronenberga. Ale on je Noël v jádru romantik... o kterém jsem se ale víc dozvěděl z dlouhého roztěkaného dopisu, než z většiny jeho zde prezentované poezie, která mnou ale prakticky kompletně protekla, bez toho, aby cokoliv zanechala. Šel jsem skrze text. Básně typu:
Co je to zelenina krajím horské pastviny řezání je filantropie cibule
Je to taková ta rádoby autenticita v předstírání. Ne, i kdyby mi tisíc expertů řeklo, že tohle je "génius našeho věku", řekl bych jim, já to tak určitě necítím, Strajpsové. Ale jeden drobek, co mě zaujal:
"každá rána musí sežrat svou bolest k čemu jinému by sloužil její tvar"