Děj fantaskní prózy je zasazen do blízké budoucnosti (konec 21. století). Lidská civilizace tehdy prošla (před více jak čtyřiceti lety), časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu, pandemií a lokálních válek. Lidé, ti kteří přežili, museli přehodnotit většinu dosavadních zvyků, samozřejmých daností a dosavadních způsobů existence. Na troskách starého světa vzniká nová planetární společnost. Mladé na prahu dospělosti se nacházející generace, nepostižené tíživou zkušeností válek a rozvratu, se snaží navázat na to dobré z minulosti (vědy, umění, řemesla) a za pomoci nových technologií se snaží založit nový svět. V čase v kterém se odehrává příběh je již lidstvo konsolidováno a plně se zaměřuje na výzkum a kolonizaci planet naší sluneční soustavy. K duševnímu a hmotnému bohatství civilizace mají přístup všichni lidé. Základní myšlenkou je potřeba kooperace, odpovědnosti a soucitu. Hrdina příběhu, starý muž, je jedním z mála posledních své generace. Nese v sobě zkušenost z doby krize. Počet lidí na planetě klesl působením válek a pandemií přibližně na desetinu původního stavu. Snaží se pomáhat ze všech sil mladým generacím, ale ví, že už nikdy nezíská jejich nevinnou opravdovost, čerstvou životní energii a víru v jejich ideály. Z tohoto rozporu mezi jedincem a společenským vývojem čerpá hlavní zápletka novely.
Václav Kahuda, vlastním jménem Petr Kratochvíl, (* 8. listopadu 1965 Praha) je český prozaik. Vyučil se štukatérem v Kafkově atelieru, od roku 1986 prošel řadou dělnických zaměstnání (např. noční hlídač v muzeu, strojník čistírny odparních vod, hrobník, topič apod.). V druhé polovině 80. let 20. století založil a spolu s Oscarem Rybou a Skiollem Podragou redigoval Branické almanachy. Publikoval v časopisech Iniciály, Vokno, Tvar, Weles, Salon Práva a v literární revue Moderní analfabet.
Dnes je Václav Kahuda v invalidním důchodu. Žije v Praze.
Konečně konec! Nikdy se mi nestalo, že bych tak krátkou knihu napsanou tak velkými písmeny četla takhle dlouho, ale bohužel jsem se do knihy musela nutit. Opominu iritující zalamování textu doleva, z čehož mi chtěly krvácet oči, protože jsem zvyklá na text zarovnaný hezky do bloku, a půjdu rovnou na věc - tak jsem se těšila, že si přečtu sci-fi a místo toho jsem dostala dosti nekoherentní pelmel vzpomínek a rádobyfilosofie. Když už se konečně něco začalo dít, tak byl konec. Příběh sleduje pohyb jednoho starce, který jako jeden z mála přežil katastrofu, kterou si na sebe lidstvo samo ušilo. Civilizace se ale úplně neztratila, musela se adaptovat a přeměnit. V jeho budoucnosti existují hybridní bytosti, androidi a spousta chytrých věciček, které dokáží zpříjemnit život. Vypravěč ale bohužel lpí na minulosti a popisuje třeba události ze sedmdesátek, na které jsem teda nebyla zvědavá, protože mi přišlo, že jen zaplňují místo, ale nevnáší do příběhu žádnou zápletku ani lyriku.. prostě nic. O katastrofě a světě, ve kterém žije, bohužel říká jen málo a všechny zajímavé vynálezy a paradigmata jen letmo přelétne. Bohužel tohle nebyla kniha, která by se trefila do mého vkusu.
Kahuda opět potvrdil pověst špičky mezi post-hrabalovci. Oproti předchozímu opusu "Vítr, tma a skutečnost" je útlejší Bytost o poznání víc kompaktní, ale stále plná nesčetných odboček od hlavní, ač velice volné, tak dobře vystavěné dějové linie. Krásná čeština je už jen samozřejmá třešnička na dortu.
Od Kahudy jsem přečetl vše. I zde příběh ustupuje do pozadí a tvoří kulisu pro další krásnou báseň v románu. Není to Houština, ale je to pořád skvělý Kahuda.