Erik Vilks világa néhány kataklizmával a miénk után létezik, valahol a jövőben. Ebben a világban már cseppet sem fontosak az országhatárok, a nemzeti hovatartozás, de még csak különösebb célja sincs az emberi életnek, hacsak nem ez az egy. Élni. Túlélni.
Az omladozó környezetből az egyedüli menekülést a Dorma virtuális világa jelenti, amelyben mindenki megtapasztalhatja, milyen volt a Föld a pusztulás előtt. A jövő lakói ennek a virtuális valóságnak legtöbb részletét nem is értik, mégis kétségbeesetten kapaszkodnak belé. Mint Erik Vilks abba, hogy – talán egyedüliként – tudja, mi a zongora. Sőt, kicsit még játszani is tud rajta.
Csakhogy a virtualitás mentőkötele könnyen fojtóhurkot vethet az emberiség maradékának nyaka köré.
Štindl regényének világa fájdalmasan szikár, és annyira igényli az emberi érintést, mint amennyire motívumrendszere az újraolvasást. Világégés, járványok, minden oldalról leselkedő veszély, egy omladozó város romjai között élő utolsó, elfáradt emberroncsok, orwelli áthallások, és mindennek a kellős közepén egy ember útja a saját eredete felé.
Trvalo mi nějaký čas, než jsem si spojil německý název knihy se skladbou, kterou jsem kdysi uměl hrát; myslel jsem si nejdříve, že Mondschein je název Města. Byly to dva krásné a silné dny, strávené nad umně vystavěným příběhem; přišlo mi, že po delší době je to kniha, která nemá hluchá místa – snad proto, že ve větách nejsou nadčasové odpovědi ani pravdy, tužka na podtrhání odpočívá, protože odstavce raději vyprávějí příběh, než aby se zaobíraly vysvětlováním, generalizací, předkládáním poselství. A ten příběh, svět, prostředí, postavy – vše je skvělé. A taky jiné, zajímavé, vtahující, ohromující. A jistě, každý v tom najde něco z literárního i jiného okolí, byla by to hezká mindmapa – McCarthy, Mad Max, Bradbury, filmová Cesta, a možná taky trochu Měsíc a Počátek, a určitě spousta dalších věcí. Ale to není podstatné, spíše naopak – vykreslený svět není úplně neznámý a tudíž neuvěřitelný, je hmatatelný, realistický, mohl by existovat. A k tomu ta interpretace. Jak příběh končí? Dobře, či špatně? A pak, co je dobře, a co je špatně?
Zvláštní a mrazivý zážitek v černo-šedém světě. Přečíst si za nějaký čas knihu podruhé se mi jeví jako nezbytnost... a pak? Pak budu váš "Průvodce". Do té doby ale... na viděnou v Dormě.
Všechno jako bych v té knize už jednou někde četl, bohužel většinou lépe. Postavy nejsou vesměs dobře a uvěřitelně vykresleny, jednají spíše vůlí spisovatele, než logikou příběhu a charakteru. Spisovatel se dopouští i logických nesmyslů, kde postava Marty si na jedné straně nepamatuje z dětství názvy hub, květin, ale o stranu dále si přesně vzpomíná na pohřební rituály. Ve snaze o květnatý jazyk se pak autor dopouští až kýčovitých obratů "... a odešel do noci.". Aby mě kniha více zaujala, musela by mít silnější téma, myšlenku, nebo by musela být napínavější, více strhující, mít větší spád.
Výborná atmosféra a příběh, který člověka nutí klást si znepokojivé otázky, které by z hlavy raději vymazal. Konec, který není až tak dobrý, jak by si čtenář možná přál, ale o to je reálnější. Prostě distopie, jak má být (i když nejsem odborník na sci-fi). Psané hezkým jazykem, moc dobře se mi to četlo.
Žádná odpověď vám nebude stačit. Záblesk naděje skrze melancholickou dystopickou depresi. Vystopujete v tom mnohé vlivy od autorových Pout, přes Orwella až po McCarthyho. Ovšem především je to samo o sobě to nejlepší co (nejen?) v tuzemsku vzniklo za hodně let. Jednou z toho bude film z ranku nadčasově výjimečných... A přesně taková je již ostatně i tato (budoucí?) předloha.