Dny mého života - Vzpomínky na Gulag

by Helena Frischerová, Radka Rubilina (Translator), Alena Machoninová (Epilogue)

Helena Frischerová (1906–1984) pocházela z Prostějova, který na začátku třicátých let opustila, aby svého manžela doprovodila na jeho cestě za prací do Sovětského svazu. Tam, v hlavním městě Moskvě o padesát let později zemřela, aniž by se kdy podívala zpátky do rodného Československa. Ve svých vzpomínkách se věnuje letům 1937–1947, jež strávila jako jedna z obětí „Velkého teroru“ v táborech sovětského gulagu. Její memoárová próza rusky poprvé vyšla v Moskvě už v roce 1989, úplné knižní vydání se objevilo v roce 2014. Popisuje nejen každodenní krutou táborovou realitu, ale i projevy přátelství, solidarity mezi vězni a pokusy vést kulturní život i za ostnatým drátem. Naléhavým stylem, který odkazuje k dokumentární literatuře dvacátých let, čtenáře do tohoto vzdáleného světa nemilosrdně vtahuje. Autorčin osud se stal předobrazem jednoho klasického díla české literatury 20. století. Moskevský pobyt manželů Frischerových v době sílících čistek zachytil jejich přítel Jiří Weil ve svém varovném románu Moskva-hranice (1937) a v osudech jeho hlavních postav – Ri Gustavovny a inženýra Roberta. Na rozdíl od manžela, který byl 16. ledna 1938 popraven, Helena Frischerová věznění přežila a podala o tom svědectví. Svou jemnou memoárovou prózou se zařadila mezi klasiky tzv. lágrové literatury.

280 pages, Hardcover

First published January 1, 2014

Reviews

[Sylva · Rating 3 out of 5]

Lágrová literatura se myslím nedá hvězdičkovat, takže to hodnocení není úplně fér. Jak poměřovat Frischerovou s Barkovovou, Barkovovou se Solženicynem a jak ty všechny s těmi, jejichž psaní v českém překladu nevyšlo nebo se ztratilo úplně?
Tyhle konkrétní vzpomínky se vymykají tím, že nejsou napsané v obvyklé v ich-formě, a tím, že závěrečný text k nim se stal podle všeho základem Helly, „knihy roku“ 2023 – a to do takové míry, že její autorka Alena Machoninová valné části svého o šest let staršího doslovu v podstatě do Helly přejímá nebo je parafrázuje.
Těžko soudit, nakolik jsou vzpomínky Helly Frischerové plně autentické a nakolik místy přibarvené, aby i pro autorku byly snesitelné, a těžko říct, nakolik je to vůbec podstatné. Hella je celé napsala ve druhé osobě jednotného čísla, mohly tedy být především terapeutické – mluví k sobě, popisuje sebe a svoje zážitky, setkání i přátele jakoby zvenčí, z jiné doby a z jiné pozice (geograficky i mentálně). Rozhodně tak dávají větší smysl než jako údajná snaha oslovit čtenářky a čtenáře, jak onu du-formu interpretuje AM.
Co smysl nedává, je vložení krátké prózy ‚Loutky starého Fernanda‘ za hlavní vzpomínky. Není pro svazek podstatná a vlastně ani skvělá a působí jen jako pokus dokázat, že ano, Helena Frischerová byla vlastně i spisovatelka a básnířka, jen se toho z jejích textů dochovalo poskrovnu.

[Zany · Rating 3 out of 5]

Na existenci knihy mě upozornila zmínka v knize „Bolest si věk nevybírá“ autorčiny spoluvězenkyně a přítelkyně Tamary Petkevičové. To je poněkud dvousečné: o vzpomínkách Heleny Frischerové bych se jinak asi nedozvěděl, na druhou stranu se čtenář neubrání srovnávání obou knih a z tohoto pomyslného souboje vychází vítězně s velkým náskokem kniha Petkevičové.
O autorčině životě se dozvídáme v podstatě až z doslovu a ještě poměrně skromně, mnoha detailů se nedopátrali ani badatelé, tím spíš je škoda, že o sobě nemluvila autorka. Frischerová začíná své vzpomínky až cestou do gulagu. Co mi vadilo celou dobu, je styl vyprávění, kdy o sobě autorka mluví výhradně v druhé osobě.
Podívám se také po románu Jiřího Weila „Moskva-hranice“, předobrazy jehož hrdinů byla právě autorka a její manžel.

[Elgyn · Rating 4 out of 5]

Nejsem si úplně jistá, jestli v některých věcech (ať už úmyslně nebo ne) nemlží a/nebo je nelakuje moc na růžovo.
Chvílemi to - s odpuštěním - vypadá jako vzpomínky z pionýrského tábora.
Ale i tak se mi moc líbila.

Loutky starého Fernanda - nepochopila jsem, proč tam vůbec jsou

Doslov Aleny Machoninové - poněkud nudné a možná i zbytečné

uvozovky - s. 178

[Martina · Rating 4 out of 5]

Can you actually remember all these names and actions across 10 years?
It feels like bits and pieces and the reader is losing himself in time and place.
It's not so gripping to read but brings a lot of details to life and death in Russian gulags.