Vlídné a humorné postřehy ze života domorodců z podhůří italských Dolomit očima české Marty. Proč jsou italští staříci stále frajeři a jejich osmdesátileté manželky upravené šťabajzny? Proč nosí Ital malou peněženku? Proč se nebojí mluvit o lásce v jakémkoli věku? Proč jim asfaltově silná káva nezpůsobí infarkt? Proč respektují úřady i autority? Proč má horal něžnou duši? A čím je podle Italů známá naše krásná rodná česká hrouda? Proč se ke všem dětem chovají jako k vlastním? A proč si vůbec stále zpívají, i když mají pracovní soboty? O lehkosti i nelehkosti života v podhorském italském maloměstě, viděné nejen ze zpovědní kasy hokynářského krámku, vypráví autorka žijící v těchto končinách již třináct let s vtipem i nadhledem.
Něco od této autorky jsem četla už dávno kdesi na internetu, blogový článek asi. Moc mě nezaujal, ale k Itálii mám (měla jsem...) blízko, takže jsem si chtěla tuhle knihu přečíst. Válela se mi ve čtečce déle, než je zdrávo - asi nějaké tušení. Konečně na ni došlo. Bohužel mi "humor" této autorky vůbec nesedl - něco na pomezí Petra Novotného a rádoby Haliny Pawlowské. O tom, že do spaghetti Carbonara opravdu nepatří smetana a kdo žije v Itálii a do svých knih zařazuje "italské" recepty, by to měl sakra dobře vědět, jsem se ani zmiňovat nechtěla, ale prostě mi to nedalo.
Zpočátku trochu násilná snaha o humor za každou cenu. Postupně však autorka našla svůj styl. A nejlepší se nakonec ukázaly být právě laskavé příběhy spíše než ty humorné. Příběh o smutné rodině žijící v ubíjejícím domě podobném mauzoleu. Příběh o staříkovi s Alzheimerem. Příběh o duševně postižené dívce. Příběh boje s rakovinou samotné Marty. Postupem času jsem si knihu zamilovala. Spousta příběhů je skutečným pohlazením po duši.
Vlídné a humorné postřehy ze života domorodců z podhůří italských Dolomit očima české Marty. Akorát že vůbec. Jasně, každý máme jiný humor, ale přišlo mi to děsně na sílu, hromada dvojsmyslů za každou cenu (z nichž jsem měla spíš pocit trapnosti), popisy často založené hlavně na nějakém hodnocení, převážně vzhledu a převážně negativním, častá sebekritika, zároveň trochu styl "pick me girl". Mně se to teda vůbec netrefilo do noty, pardon.
Kdybych knihu přirovnala k jídlu, šlo by o trochu rizota, které zachutnalo, zasytilo, ale druhý den už nevím, co jsem jedla. Zkonzumovala jsem, chvilku se zabavila, ale nic hlubšího to ve mně nezanechalo. Ale četlo se to dobře.
Čekala jsem trochu víc. Kniha se dobře četla, některé příhody si asi zapamatuju, možná... Hlavně v první polovině knihy se mi zdálo, že se autorka snaží být za každou cenu vtipná. Za mě průměr.
Jednoduché jednohubky, které rozesmějí, potěší a přenesou alespoň na chvíli na sever Itálie. Ideální kniha po těžkém dni, kdy člověk touží po slovním pohlazení.
Italské jednohubky jsou jednoznačně tím, čemu se v agličtině říká comfort read. Pohladily mě po duši a podepřely moji víru v dobrotu lidské rasy. Knížka je to miloučká, optimistická a doopravdy vtipná. Přečetla bych si takových příběhu klidně mnohem víc.