Ondřej Hanus se v české poezii uvedl jako zastánce vázaného verše a proponent sonetu, tradiční žánrové formy, která převažuje v jeho prvních dvou sbírkách Stínohrad (2008) a Výjevy (2013; Cena Jiřího Ortena). Souběžně s touto dominantní linií však vznikaly i texty ve volném verši, které se o definici řádu pokoušejí jinak než jeho zvnějšněním; řekněme, že ohledávají jeho periferní oblasti. Tyto pokusy na sebe berou podobu topologické poezie, elegie, psychoanalytického pásma nebo aktualizace středověkého žánru svítáníčka. Propátrávání těchto zdánlivě vzdálených oblastí je snahou (někdy vědomou, jindy podvědomou, někdy útočnou, jindy kontemplativní) o nalezení jejich společného jmenovatele.
Ondřej Hanus (* 5. března 1987) je český básník, překladatel a redaktor.
Pochází z jihočeských Nemějic, žije v Praze. Po maturitě na Gymnáziu Písek (2006) vystudoval bohemistiku a překladatelství na FF UK (2006–2012). Jako redaktor působil v časopisech Tvar a Psí víno. Přeložil několik knih z angličtiny z oblasti non-fiction i fiction, překládá též poezii. Redakčně připravil několik sbírek současné české poezie, společně s J. H. Krchovským byl editorem ročenky Nejlepší české básně 2018.
Vydal tři básnické sbírky: Stínohrad (2008, Weles), Výjevy (2013, Host – Cena Jiřího Ortena) a Volné verše (2017, Host – nominace na cenu Magnesia Litera). Jeho čtvrtá sbírka Účaří vyjde v roce 2026 v nakl. Argo, pátá sbírka pak v roce 2027 v nakl. Adolescent. Publikoval v řadě časopisů, jeho básně jsou též zastoupeny v několika zahraničních antologiích nebo v publikaci o současném českém umění Vanitas. Jeho tvorba byla přeložena do angličtiny, němčiny, polštiny, rumunštiny, maďarštiny, bulharštiny či řečtiny.
Jako básník samozřejmě pohrdám všema ostatníma básníkama, igelitkama a nealkoholickým pitím. V rámci pohrdání jsem si tedy zakoupil knížku Ondry Hanuse, muže, který již v útlém věku vypadá jako skinheadská verze Tomáše Halíka, že ji přečtu a pak jí budu jaksepatří pohrdat alespoň tři hodiny.
Ale ono nene!
Ještě že jsem v kavárně seděl, jinak bych spadl. Hanus valil ze začátku kariéry sonety, ale těm já rozumím asi jako ženská ofsajdům, takže jsem to ocenil tak, že jsem dělal takové to "hmmm," které nic neznamená.
S volnejma veršama mi ale zatloukl palici do hlavy, až mi mozek vytekl do kafe. Sbírka je rozdělená na čtyři valby, přičemž první je lehce spirituální či co, no prostě takový to děkuju vám andělové od Ivety Bartošový, ale i tak je to skvělý. To je ovšem pořád prd proti tomu co si Hanus nachystal do dalších třech částí, který to už valí pěkně z kopce a do vět se zamotávají témata a slova jako potraty, važíny, dělohy, prdele, zkurvený životy a podobné. Co jiného si může mladý člověk přát že? To je samozřejmě řečnická otázka, mladý člověk si může přát mnoho, třeba cédéčko Slayer, pizzu, láhev dobrého vína - nebo vysavač, ano, i tací jsou mezi námi.
Každopádně teď držím v ruce sbírku Elsy Aidsa, co jsem tu před týdnem vychválil a říkám si, jak ji Hanus strčil do kapsy a ještě na ni nasral.
„... Třetí hovoří hledat útěchu ve skutečnosti je jako vyškrábat život z deverbativ znečištění veřejného prostoru mlčením.”
Asi nejzajímavější počin současné české poezie, co jsem četla. Hanuš odhrnuje vrstvy úzkosti a samoty, skládá je na sebe a přikrývá zpátky nekonečnou hrou esence slov.
Cotosakra... (nerad bych zveličoval, ale například básně v části Branická jsou to nejlepší, co jsem z mladé české poezie v posledních letech četl) ...bylo.