Nejhlubší propast v republice to myslím není, v tom titul přehání. Zrádná a orientačně obtížná však až až. Nástrahy textu jsou dárkem těm, kdo chtějí podstoupit trochu námahy při sestupu. Kdo dá přednost snadné turistické stezce, uvidí z ní zhruba toto: Macocha je vnitřní monolog spisovatelky komerčního braku, která po rozpadu rodiny — o nějž se svým dílem přičinila — žije sama, pije dost přes míru, hodně vzpomíná a trochu opilecky halucinuje, je nezdravě fixovaná na svůj balkón, trochu narušuje řádné občanské soužití v činžáku a ke svému štěstí má velmi praktického milence, který ji v závěru nechá šoupnout do sanitky a odeslat na léčení. (Balkón, jako ta Čechovova puška na zdi, straší celou dobu, ale nakonec se z něj nevystřelí.)
Z turistické stezky je dále patrné, že vypravěčka dobře ovládá mnoho neslušných slov, což může kritik pochválit, pohoršit se, případně obojí, rozhodně to je materiál, s ním lze pracovat. A protože jsme vzdělaní turisté, konstatujme ještě, že vypravěčka je nespolehlivá (jak by taky ne, když je prakticky pořád pod obraz), tudíž není jasné, co jí věřit a co ne — co je vzpomínka a co fantazírování. V krajním případě třeba nic, ani existenci balkónu, praktického Jardy a závěrečného nakládání do sanitky.
Sestup mimo cestu je samozřejmě zajímavější, možnost pádu ovšem značná. Výhradně na vlastní riziko tedy prohlašuji, že námětem Macochy je především domýšlení situace matky, která si chce uchovat i ostatní aspekty života: především právo nebýt dokonalá. Což je velice bolestivý problém každé ženy, i té, která děti nemá (často je nemá právě proto, že si je popsaného dilematu dobře vědoma předem). Neznám ženskou s dětmi, která by občas netrpěla pocitem, že je špatná máma; občas zoufalstvím, že nezvládá všechny ostatní povinné role (zaměstnání, domácnost, býti přitažlivá...); a velmi často vědomím křivdy z těch prvních dvou pocitů... a celkově přesvědčením, že její život stojí za starou bačkoru (Hůlová by to přirovnala razantněji). Přes všechnu tu snahu vyplazovat vzpurně jazyk (v obou smyslech slova) na osud je však zřejmé, že máme co dělat hlavně s nejistotou a úzkostí. Hlavní charakteristikou vypravěčky není ani alkoholismus, ani výměna uměleckých ambicí za obživu pomocí červené knihovny. Jsou jí pochyby člověka, který sebral odvahu žít po svém, mimo konvence (po pravdě: jen ve velmi malé vzdálenosti od nich) a teď, když má jednu fázi života za sebou (děti jsou dospělé), se trápí pochybnostmi, zda to tak bylo dobře; opakovaně si to obhajuje a opakovaně uhraje sama se sebou přinejlepším remízu.
Většina mužů — stejně jako nejedna žena, neboť společenské hodnoty lze internalizovat, přijmout za autenticky své — si neuvědomuje, v čem je podstata dnešní nerovnosti pohlaví. Nejde o postavení před zákonem a ne zas tak moc ani před mzdovou účtárnou: to první je vyřízeno, to druhé se dá se skřípajícími zuby přežít. Jádro věci však je v tom, že společnost spoutává ženu větším množstvím konvencí, nepsaných příkazů a zákazů, než muže. Lehounká, samozřejmě neviditelná, ale přece jen burka. (Teď provokuju. Úplně stejně a ze stejných důvodů, jako když Hůlová opakovaně používá slovo kunda a mnohá další taková.) Žena i v sebeliberálnější společnosti má pořád na vybranou mezi užším spektrem chování než muž —a špatnou pověstí vedoucí často ke společenskému vyřazení. Vypravěčka Macochy prohrála pokus žít po svém, žije v neuklizeném (další hřích!) tři plus jedna v troskách téhle prohry a snaží se dál nějak existovat, v čemž však celkem nevidí smysl, takže ta snaha vlastně není velká. Už ani rozbíjet konvence nejde, když jsou všechny rozbité, dá se jen křičet z balkónu nesmysly a je to volání o pomoc, ale copak ho někdo uslyší? Jiní outsideři, tulačka Marilyn třeba, pomoci si navzájem však stejně nejde. V pekle jsme každý sám.
Měl bych říct víc o Jardoví, znova o balkónu, o bývalém manželovi, o Tomášovi, o něm možná především! — ale přečtěte si to sami, není to dlouhé koneckonců. A je to knížka, jakých je v současné české próze málo, protože takových je málo vždy a všude. Pátou hvězdičku nedávám z primitivního a zcela nespravedlivého rozhořčení čtenáře, který by chtěl, aby mu autorka napsala trochu jinou knížku na stejné téma: delší, bohatší, ne novelu zamčenou do mysli vypravěčka a do jejího bytu, ale román. Tohle téma si o něj říká.