What do you think?
Rate this book
Macocha
Bohaterka Macochy, niestroniąca od alkoholu autorka wysokonakładowych romansów, prowadzi swój ekspresyjny monolog w szlafroku, oparta o barek w dużym pokoju lub na balkonie, który jest właściwie jej jedynym oknem na świat. Wspomina, analizuje, rechocze i roni łzy, przypala zupy, pielęgnuje rośliny balkonowe: pizdenię rozkrokową i masturcję, przyjmuje mniej lub bardziej wyimaginowanych gości, pisze i pije, pije i pisze.
Do domu Julie wchodzicie na własne ryzyko. To przedziwna gospodyni. Jej słowotok bawi, lecz może też męczyć, przede wszystkim zaś zmusza do zastanowienia się nad wieloma niewygodnymi kwestiami. Uważajcie więc, czy na dnie słodkiego likieru, którym was częstuje, nie czai się pet.
Do domu Julie wchodzicie na własne ryzyko. To przedziwna gospodyni. Jej słowotok bawi, lecz może też męczyć, przede wszystkim zaś zmusza do zastanowienia się nad wieloma niewygodnymi kwestiami. Uważajcie więc, czy na dnie słodkiego likieru, którym was częstuje, nie czai się pet.
- GenresCzech Literature
ebook
First published January 1, 2014
7 people are currently reading
221 people want to read
About the author
Petra Hůlová
23 books77 followersPo maturitě na gymnáziu a neúspěšném pokusu studovat Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy studovala kulturologii na Filozofické fakultě téže univerzity, později přidala i mongolistiku. V letech 2000 až 2001 pobývala v Mongolsku, kde se odehrává děj jejího prvního románu, Paměť mojí babičce, jenž autorku proslavil.
Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.
V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze.
Ocenění
Spisovatelčin debut Paměť mojí babičce získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Próza Umělohmotný třípokoj získala Cenu Jiřího Ortena. Hůlová získala v roce 2008 Cena Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga.
Pobývala také ve Spojených státech amerických, kde se odehrává děj její knihy Cirkus Les Mémoires.
V současnosti studuje kulturologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v doktorandském programu. Od roku 2007 pravidelně přispívá do časopisu Respekt. Žije v Praze.
Ocenění
Spisovatelčin debut Paměť mojí babičce získal cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku a zvítězil v anketě Lidových novin Kniha roku. Próza Umělohmotný třípokoj získala Cenu Jiřího Ortena. Hůlová získala v roce 2008 Cena Josefa Škvoreckého za román Stanice Tajga.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 30 of 37 reviews
February 26, 2023
Zbyt chaotyczna i totalnie spoza mojej strefy komfortu.
April 22, 2014
Nejhlubší propast v republice to myslím není, v tom titul přehání. Zrádná a orientačně obtížná však až až. Nástrahy textu jsou dárkem těm, kdo chtějí podstoupit trochu námahy při sestupu. Kdo dá přednost snadné turistické stezce, uvidí z ní zhruba toto: Macocha je vnitřní monolog spisovatelky komerčního braku, která po rozpadu rodiny — o nějž se svým dílem přičinila — žije sama, pije dost přes míru, hodně vzpomíná a trochu opilecky halucinuje, je nezdravě fixovaná na svůj balkón, trochu narušuje řádné občanské soužití v činžáku a ke svému štěstí má velmi praktického milence, který ji v závěru nechá šoupnout do sanitky a odeslat na léčení. (Balkón, jako ta Čechovova puška na zdi, straší celou dobu, ale nakonec se z něj nevystřelí.)
Z turistické stezky je dále patrné, že vypravěčka dobře ovládá mnoho neslušných slov, což může kritik pochválit, pohoršit se, případně obojí, rozhodně to je materiál, s ním lze pracovat. A protože jsme vzdělaní turisté, konstatujme ještě, že vypravěčka je nespolehlivá (jak by taky ne, když je prakticky pořád pod obraz), tudíž není jasné, co jí věřit a co ne — co je vzpomínka a co fantazírování. V krajním případě třeba nic, ani existenci balkónu, praktického Jardy a závěrečného nakládání do sanitky.
Sestup mimo cestu je samozřejmě zajímavější, možnost pádu ovšem značná. Výhradně na vlastní riziko tedy prohlašuji, že námětem Macochy je především domýšlení situace matky, která si chce uchovat i ostatní aspekty života: především právo nebýt dokonalá. Což je velice bolestivý problém každé ženy, i té, která děti nemá (často je nemá právě proto, že si je popsaného dilematu dobře vědoma předem). Neznám ženskou s dětmi, která by občas netrpěla pocitem, že je špatná máma; občas zoufalstvím, že nezvládá všechny ostatní povinné role (zaměstnání, domácnost, býti přitažlivá...); a velmi často vědomím křivdy z těch prvních dvou pocitů... a celkově přesvědčením, že její život stojí za starou bačkoru (Hůlová by to přirovnala razantněji). Přes všechnu tu snahu vyplazovat vzpurně jazyk (v obou smyslech slova) na osud je však zřejmé, že máme co dělat hlavně s nejistotou a úzkostí. Hlavní charakteristikou vypravěčky není ani alkoholismus, ani výměna uměleckých ambicí za obživu pomocí červené knihovny. Jsou jí pochyby člověka, který sebral odvahu žít po svém, mimo konvence (po pravdě: jen ve velmi malé vzdálenosti od nich) a teď, když má jednu fázi života za sebou (děti jsou dospělé), se trápí pochybnostmi, zda to tak bylo dobře; opakovaně si to obhajuje a opakovaně uhraje sama se sebou přinejlepším remízu.
Většina mužů — stejně jako nejedna žena, neboť společenské hodnoty lze internalizovat, přijmout za autenticky své — si neuvědomuje, v čem je podstata dnešní nerovnosti pohlaví. Nejde o postavení před zákonem a ne zas tak moc ani před mzdovou účtárnou: to první je vyřízeno, to druhé se dá se skřípajícími zuby přežít. Jádro věci však je v tom, že společnost spoutává ženu větším množstvím konvencí, nepsaných příkazů a zákazů, než muže. Lehounká, samozřejmě neviditelná, ale přece jen burka. (Teď provokuju. Úplně stejně a ze stejných důvodů, jako když Hůlová opakovaně používá slovo kunda a mnohá další taková.) Žena i v sebeliberálnější společnosti má pořád na vybranou mezi užším spektrem chování než muž —a špatnou pověstí vedoucí často ke společenskému vyřazení. Vypravěčka Macochy prohrála pokus žít po svém, žije v neuklizeném (další hřích!) tři plus jedna v troskách téhle prohry a snaží se dál nějak existovat, v čemž však celkem nevidí smysl, takže ta snaha vlastně není velká. Už ani rozbíjet konvence nejde, když jsou všechny rozbité, dá se jen křičet z balkónu nesmysly a je to volání o pomoc, ale copak ho někdo uslyší? Jiní outsideři, tulačka Marilyn třeba, pomoci si navzájem však stejně nejde. V pekle jsme každý sám.
Měl bych říct víc o Jardoví, znova o balkónu, o bývalém manželovi, o Tomášovi, o něm možná především! — ale přečtěte si to sami, není to dlouhé koneckonců. A je to knížka, jakých je v současné české próze málo, protože takových je málo vždy a všude. Pátou hvězdičku nedávám z primitivního a zcela nespravedlivého rozhořčení čtenáře, který by chtěl, aby mu autorka napsala trochu jinou knížku na stejné téma: delší, bohatší, ne novelu zamčenou do mysli vypravěčka a do jejího bytu, ale román. Tohle téma si o něj říká.
Z turistické stezky je dále patrné, že vypravěčka dobře ovládá mnoho neslušných slov, což může kritik pochválit, pohoršit se, případně obojí, rozhodně to je materiál, s ním lze pracovat. A protože jsme vzdělaní turisté, konstatujme ještě, že vypravěčka je nespolehlivá (jak by taky ne, když je prakticky pořád pod obraz), tudíž není jasné, co jí věřit a co ne — co je vzpomínka a co fantazírování. V krajním případě třeba nic, ani existenci balkónu, praktického Jardy a závěrečného nakládání do sanitky.
Sestup mimo cestu je samozřejmě zajímavější, možnost pádu ovšem značná. Výhradně na vlastní riziko tedy prohlašuji, že námětem Macochy je především domýšlení situace matky, která si chce uchovat i ostatní aspekty života: především právo nebýt dokonalá. Což je velice bolestivý problém každé ženy, i té, která děti nemá (často je nemá právě proto, že si je popsaného dilematu dobře vědoma předem). Neznám ženskou s dětmi, která by občas netrpěla pocitem, že je špatná máma; občas zoufalstvím, že nezvládá všechny ostatní povinné role (zaměstnání, domácnost, býti přitažlivá...); a velmi často vědomím křivdy z těch prvních dvou pocitů... a celkově přesvědčením, že její život stojí za starou bačkoru (Hůlová by to přirovnala razantněji). Přes všechnu tu snahu vyplazovat vzpurně jazyk (v obou smyslech slova) na osud je však zřejmé, že máme co dělat hlavně s nejistotou a úzkostí. Hlavní charakteristikou vypravěčky není ani alkoholismus, ani výměna uměleckých ambicí za obživu pomocí červené knihovny. Jsou jí pochyby člověka, který sebral odvahu žít po svém, mimo konvence (po pravdě: jen ve velmi malé vzdálenosti od nich) a teď, když má jednu fázi života za sebou (děti jsou dospělé), se trápí pochybnostmi, zda to tak bylo dobře; opakovaně si to obhajuje a opakovaně uhraje sama se sebou přinejlepším remízu.
Většina mužů — stejně jako nejedna žena, neboť společenské hodnoty lze internalizovat, přijmout za autenticky své — si neuvědomuje, v čem je podstata dnešní nerovnosti pohlaví. Nejde o postavení před zákonem a ne zas tak moc ani před mzdovou účtárnou: to první je vyřízeno, to druhé se dá se skřípajícími zuby přežít. Jádro věci však je v tom, že společnost spoutává ženu větším množstvím konvencí, nepsaných příkazů a zákazů, než muže. Lehounká, samozřejmě neviditelná, ale přece jen burka. (Teď provokuju. Úplně stejně a ze stejných důvodů, jako když Hůlová opakovaně používá slovo kunda a mnohá další taková.) Žena i v sebeliberálnější společnosti má pořád na vybranou mezi užším spektrem chování než muž —a špatnou pověstí vedoucí často ke společenskému vyřazení. Vypravěčka Macochy prohrála pokus žít po svém, žije v neuklizeném (další hřích!) tři plus jedna v troskách téhle prohry a snaží se dál nějak existovat, v čemž však celkem nevidí smysl, takže ta snaha vlastně není velká. Už ani rozbíjet konvence nejde, když jsou všechny rozbité, dá se jen křičet z balkónu nesmysly a je to volání o pomoc, ale copak ho někdo uslyší? Jiní outsideři, tulačka Marilyn třeba, pomoci si navzájem však stejně nejde. V pekle jsme každý sám.
Měl bych říct víc o Jardoví, znova o balkónu, o bývalém manželovi, o Tomášovi, o něm možná především! — ale přečtěte si to sami, není to dlouhé koneckonců. A je to knížka, jakých je v současné české próze málo, protože takových je málo vždy a všude. Pátou hvězdičku nedávám z primitivního a zcela nespravedlivého rozhořčení čtenáře, který by chtěl, aby mu autorka napsala trochu jinou knížku na stejné téma: delší, bohatší, ne novelu zamčenou do mysli vypravěčka a do jejího bytu, ale román. Tohle téma si o něj říká.
April 21, 2014
„Škoda je, že je vždy nutné začít od sebe. Proto lidé zůstávají sami. Z čiré poctivosti. Začali od sebe a dál se nedostali. Protože kdy je to s prominutím načase od práce na sobě přejít k té na jiných, nikde nevyčtete, s tou usilovnou prací na sobě si navíc kdekdo tolik přiroste k srdci, že sám sebou zaclání lásce k jiným, a proto se o singles říká, že jsou sobečtí.“
Macocha naprosto naplňuje „marketingovou kampaň“ — Petru Hůlovou jsem potkal kdysi dávno v semináři literatury po vydání její prvotiny, ale k nákupu její knížky jsem se rozhoupal až po těch několika vyhrocených rozhovorech. Příběh neschopnosti udržovat/udržet vše důležité v pořádku a pohromadě je mi blízký (au), zvlášť v kombinaci se závislostmi na věcech (ať už je to postupně na dně kondenzující chlast nebo cokoli jiného). Ztrácející se sebeúcta, nepříjemná reflexe vlastní neupřímnosti, zjevně trefné postřehy prolínající se s neschopností sladit je s vlastními činy… oukej, docela síla. Jako kdyby hrdinům Houllebecqových románů vyhasla ta jejich poslední kapka naděje, kvůli kterým mám jeho knížky rád — a kvůli téhle absenci mám zase rád Macochu.
Kniha je to kraťounká — ve střední části jsem trochu znervózněl, ale i tak jsem ji přečetl jedním dechem. A jako málokdy mám pocit, že si ji přečtu časem rád znova…
«„Posloucháš mě vůbec?“
„Ne,“ řeknu popravdě, protože pravda to je a Jarda mi tolikrát v poslední době kladl na srdce, abych nelhala, že by mě to teď, zvlášť s mýma rukama v jeho klešťových, ani nenapadlo.»
Macocha naprosto naplňuje „marketingovou kampaň“ — Petru Hůlovou jsem potkal kdysi dávno v semináři literatury po vydání její prvotiny, ale k nákupu její knížky jsem se rozhoupal až po těch několika vyhrocených rozhovorech. Příběh neschopnosti udržovat/udržet vše důležité v pořádku a pohromadě je mi blízký (au), zvlášť v kombinaci se závislostmi na věcech (ať už je to postupně na dně kondenzující chlast nebo cokoli jiného). Ztrácející se sebeúcta, nepříjemná reflexe vlastní neupřímnosti, zjevně trefné postřehy prolínající se s neschopností sladit je s vlastními činy… oukej, docela síla. Jako kdyby hrdinům Houllebecqových románů vyhasla ta jejich poslední kapka naděje, kvůli kterým mám jeho knížky rád — a kvůli téhle absenci mám zase rád Macochu.
Kniha je to kraťounká — ve střední části jsem trochu znervózněl, ale i tak jsem ji přečetl jedním dechem. A jako málokdy mám pocit, že si ji přečtu časem rád znova…
«„Posloucháš mě vůbec?“
„Ne,“ řeknu popravdě, protože pravda to je a Jarda mi tolikrát v poslední době kladl na srdce, abych nelhala, že by mě to teď, zvlášť s mýma rukama v jeho klešťových, ani nenapadlo.»
January 15, 2018
Jeśli tak się zaczyna rok, to już się boję jak się skończy.
Bezkompromisowa proza. Hulova porusza temat, które w polskiej prozie rzadko są obecne. Gdy u nas dopiero zmagamy się z rodzicielstwem, uczymy przyznawać do depresji poporodowej, Hulova funduje jazdę bez trzymanki. Poza wszelkimi znanymi kategoriami i figurami matki.
Do tego robi to w sposób, który zachwyca. Jest świetna językowo (to również kwestia znakomitego tłumaczenia). Język Hulovej żyje. Jest gdzieś na granicy wulgarności, poezji fejsbuka, diagnozy społecznej, wywrotowego manifestu.
Czytać obowiązkowo.
Bezkompromisowa proza. Hulova porusza temat, które w polskiej prozie rzadko są obecne. Gdy u nas dopiero zmagamy się z rodzicielstwem, uczymy przyznawać do depresji poporodowej, Hulova funduje jazdę bez trzymanki. Poza wszelkimi znanymi kategoriami i figurami matki.
Do tego robi to w sposób, który zachwyca. Jest świetna językowo (to również kwestia znakomitego tłumaczenia). Język Hulovej żyje. Jest gdzieś na granicy wulgarności, poezji fejsbuka, diagnozy społecznej, wywrotowego manifestu.
Czytać obowiązkowo.
September 9, 2015
tak trochu zklamání... efektní, netradiční, jiné než mainstream, ale povrchní, ukecané a po čase (i syntakticky) předvídatelné (věta 1, věta 2, PROTOŽE nesouvislá věta X; věta 1, věta 2, ALE šokující věta Z). Stropy Brabcové jsou o jednu, ne-li o dvě třídy výš.
May 4, 2025
Mam mega mieszane uczucia. To była mega dziwna książka. Nie moje klimaty i trochę schizowa ale na pewno ciekawa.
March 23, 2018
Stoi na balkonie i gada, wrzeszczy, wyzywa. Niekończący się potok słów. Całe jej życie jak na dłoni. Jakieś dzieci, a tak Justýna i Tomáš, jakiś mąż, a tak, ten, co odszedł, jakieś jedzenie, sprzątanie, zakupy, jakieś tam życie. Ale co tam to wszystko - najważniejsza przecież butelczyna. I pisanie. Jej harlekiny to bestsellery, każdy chce czytać o miłości. Romantycznej miłości. A jak Julie pisze, to pracuje, przeszkadzać nie wolno. Że dzieci? No przecież je kocha. Przytula je, najlepiej nago. A że wrzaski? No co, ma taki wybuchowy charakter. Poza tym, ma chyba święte prawdo do tego, żeby jej nikt nie przeszkadzał. I do powiadomienia całego świata o swoich przemyśleniach. A że z balkonu? I co z tego. Jej balkon w końcu. Jej szlafrok. Jej butelka. My nic nie rozumiemy. Co my wiemy o życiu pisarki. Samotnej matki. No co?
Ciąg dalszy: https://przeczytalamksiazke.blogspot....
Ciąg dalszy: https://przeczytalamksiazke.blogspot....
September 10, 2018
Nigdy jeszcze nie napisałam recenzji na goodreads, ale tym razem chyba muszę, bo sytuacja wydaje mi się wyjątkowa. Wszystko dlatego, że gdzieś głęboko w środku czuję, że ta książka nie zasługuje na tak niską ocenę i mam wrażenie, że muszę wytłumaczyć się z tego, dlaczego mimo to ją wystawiam.
A daję jej jedną gwiazdkę dlatego, że nigdy
jeszcze nie przeczytałam książki, z której nie wyniosłam kompletnie nic. Nie czytało się jej przyjemnie, nie wywołała we mnie ani jednej, nawet najmniejszej, refleksji, a do tego zupełnie nie pamiętam co w niej przeczytałam. To nie żart. Ja nawet nie jestem w stanie określić co dokładnie nie przypadło mi do gustu, bo nie pamiętam co czytałam. Zauważyłam to już mniej więcej w połowie książki, kiedy zorientowałam się, że pamiętam wydarzenia, które były jedynie w rozdziale, który właśnie czytałam. Wcześniej? Nic. Zupełnie nic. Do końca książki niesamowicie się starałam coś z niej wyciągnąć. Po każdym rozdziale krótko podsumowywałam go sobie w myślach i dopiero wtedy szłam dalej. Wiecie ile pamiętam po przeczytaniu całości? Ten jeden rozdział z połowy książki, przy którym się zorientowałam, że nie wiem o czym ona jest.
Jest to więc bardzo subiektywna jedna gwiazdka, zrodzona raczej z mojej frustracji niż kiepskiego tekstu. Dlatego zdecydowanie nie twierdzę, że ta książka jest zła, nieciekawa albo nie warta czytania. Możliwe, że jest genialna. Nie wiem. Nie pamiętam.
A daję jej jedną gwiazdkę dlatego, że nigdy
jeszcze nie przeczytałam książki, z której nie wyniosłam kompletnie nic. Nie czytało się jej przyjemnie, nie wywołała we mnie ani jednej, nawet najmniejszej, refleksji, a do tego zupełnie nie pamiętam co w niej przeczytałam. To nie żart. Ja nawet nie jestem w stanie określić co dokładnie nie przypadło mi do gustu, bo nie pamiętam co czytałam. Zauważyłam to już mniej więcej w połowie książki, kiedy zorientowałam się, że pamiętam wydarzenia, które były jedynie w rozdziale, który właśnie czytałam. Wcześniej? Nic. Zupełnie nic. Do końca książki niesamowicie się starałam coś z niej wyciągnąć. Po każdym rozdziale krótko podsumowywałam go sobie w myślach i dopiero wtedy szłam dalej. Wiecie ile pamiętam po przeczytaniu całości? Ten jeden rozdział z połowy książki, przy którym się zorientowałam, że nie wiem o czym ona jest.
Jest to więc bardzo subiektywna jedna gwiazdka, zrodzona raczej z mojej frustracji niż kiepskiego tekstu. Dlatego zdecydowanie nie twierdzę, że ta książka jest zła, nieciekawa albo nie warta czytania. Możliwe, że jest genialna. Nie wiem. Nie pamiętam.
Read
July 8, 2020Nie, niestety nie.
Absolutnie nic nie popycha mnie w tej lekturze dalej, bo jej najcięższym orężem jest język, a ten akurat jest dokładnym przeciwieństwem tego, co w prozie cenię. To jest bełkotliwe napinanie muskułów, wielokrotne wyliczenia w przedziwnych porównaniach, popisywanie się cynicznymi spostrzeżeniami, które jako całość nie budują niczego.
Absolutnie nic nie popycha mnie w tej lekturze dalej, bo jej najcięższym orężem jest język, a ten akurat jest dokładnym przeciwieństwem tego, co w prozie cenię. To jest bełkotliwe napinanie muskułów, wielokrotne wyliczenia w przedziwnych porównaniach, popisywanie się cynicznymi spostrzeżeniami, które jako całość nie budują niczego.
October 9, 2021
Tohle nebylo jednoduché čtení, alespoň zpočátku. Anakoluty téměř v každé větě vyžadovaly maximální čtenářskou soustředěnost, ale existenciální atmosféra a občasná jazyková virtuozita mě nakonec úplně pohltila. Docela vítané oživení po časově lineárních příbězích. Půl hvězdičky bych ubrala za obsahovou vyprázdněnost a plochost, protože pod mnoha slovy se nakonec skrývalo jen velmi málo originálních a nosných myšlenek.
October 14, 2014
Príjemné prekvapenie. Hutné, krátke, ale intenzívne. Autorka vie skvelým spôsobom na malom priestore vyjadriť veľa. Trochu zvláštny, zovretý štýl, ale keď som si naň zvykla, čítalo sa to samo. Určite si prečítam aj ďalšie tituly od tejto autorky.
Want to read
March 27, 2019Na toto treba mat zjavne naladicku. A ta nebola.
September 12, 2017
Macocha (Torst, 2014) je alkoholově bloudivým monologem úspěšné spisovatelky, která v životě postupně ztrácí pevné body, až se nakonec nemá čeho chytit. Rozpadá se jí rodina i vztah k práci. Hůlová v novele zachycuje smutnou skutečnost naší existence, že jsme obklopeni nejednou propastí a nikdo nás nezachytí, až budeme padat. A chceme-li znát rozdíl mezi životem nad propastí a v ní, nenalezneme jej tam, kde není. Macocha postrádá formální přehlednost. Reálné se zde stýká s představami. Čtenář jen zvolna hledá nitky, kterými by se ve spleti myšlenkových obrazů dobral toho, co je příčinou a co následkem, co žitou skutečností a co pouhým alkoholovým excesem. „Jsem asketický introvert se sklonem ke slovnímu exhibicionismu a darem říci mnoha slovy nic,“ tvrdí o sobě vypravěčka. Dotýká se přitom témat, kterým se v životě vyhne málokdo. A zřídka je někdo vyjádří s tak bezohlednou upřímností, s tak nezaměnitelnými jazykovými schopnostmi a (sebe)ironickým humorem. Macocha je živou hmotou nejsurovější lidskosti. Je zrádná, ale podmaněná, přestože spisovatelka se prakticky vzdává vyprávění příběhu a čas je pouhá zdánlivost, v níž se mísí postřehy naivního dítěte, matky, spisovatelky i starého člověka. Dílo se v úvodu téměř vzpírá čtení, později je přitažlivé, ale v závěru zápal autorky bohužel ochabuje. Rozsah novely dílu neprospívá. Trpělivé čtenáře však odmění vyvrcholení a síla poslední věty. Hůlová zřejmě není autorka, která svým stylem osloví velké množství čtenářů a zároveň bude utvářet či měnit dobový vkus. Její autorský styl rozděluje čtenáře i kritiky, ale vždy je zárukou svébytné estetiky, jež je nezbytnou esencí každého uměleckého díla. A mluví-li někdo v souvislosti s Macochou o dnu literární žumpy, je to asi stejně tak správné jako rozdělovat společnost otázkou, zda má raději kulturu a umění nebo Elfriede Jelinekovou (viz FPÖ). Jisté je jedno. Hůlová nenabízí materiál k promyšleným předpovědím. Naopak se jedná o materiál, s nímž lze pracovat. Svědčí o tom i současná inscenace Macocha (HaDivadlo & Studio Hrdinů, 2017). Dramatizaci za autorčiny spolupráce pořídila a režírovala Kamila Polívková. Výsledkem je neobvykle zdařilá adaptace literárního díla spolu s nevšedně silným diváckým zážitkem.
November 29, 2017
Tak tohle bylo opravdu zvláštní čtení... Po dobu cca prvních 35 stran jsem si říkala, že to není možné dočíst, poté ale autorka přišla i s dobrými postřehy/názory a pasáže se staly čtivějšími...
Po dočtení knihy se cítím dost rozporuplně. Člověk si říká, jestli to právě není autorčin cíl...
Sexuální otevřenost spojená často i s dětmi mi byla ale proti srsti (zase - možná záměrně vyvolaný pocit u čtenáře?) ...
Opravdu podivné čtení.
Po dočtení knihy se cítím dost rozporuplně. Člověk si říká, jestli to právě není autorčin cíl...
Sexuální otevřenost spojená často i s dětmi mi byla ale proti srsti (zase - možná záměrně vyvolaný pocit u čtenáře?) ...
Opravdu podivné čtení.
July 2, 2023
Bezkompromisowa proza, świetny język! To taka rzecz, która wyrywa ze strefy komfortu. Nie wiadomo co jest prawdziwym zdarzeniem, a co alkoholowym rojeniem. „Nietrzeźwe” monologi, które z reguły zaczynają się i kończą w zupełnie innym miejscu, a droga którą podążają myśli narratorki nie ma nic wspólnego z logiką.
Nie czytało się tego dobrze, to tak rzecz która uwiera. Ale warto.
Nie czytało się tego dobrze, to tak rzecz która uwiera. Ale warto.
February 7, 2022
Vnitrni monolog, splet myslenek, ktere volne preskakuji od asociace k asociaci, vzpominky, halucinace, misinterpretace reality. Pro bohemistku ve mne experimentalni chutovka, pro ctenarku ve mne divoka reka, ve ktere se silou vule snazi neutopit.
January 8, 2020
Kniha, kterou člověk musel i nechtěl přečíst zároveň. Jedním dechem. Divadelní provedení také doporučuju!
September 20, 2020
Doceniam próbę, ale nie dałem rady, może smaczki i magia zagubiły się przy tłumaczeniu...
September 18, 2021
Bo życie ma słodko-gorzki smak.
February 19, 2022
Nepamatuji si přesně o čem to bylo, ale vím jistě, že nešlo o žánr mé chutě. Byla to školní četba, takže jiný důvod četby ani nebyl.
March 23, 2023
3.5 w dobrym sensie za flow i styl, also 3.5 w sensie złym za klimat typu rzygownia.
December 9, 2023
To nie bylo dobre.
May 5, 2024
HROZNE DOBRY I LOVED je to jako rok odpocinku a relaxace kdyby to bylo cesky trosku
July 6, 2024
1,5 Przerost formy nad treścią.
Read
February 10, 2025Silná provázanost s Nejvyšší kartou. Konečně mi došlo, že tu uvěřitelnost způsobuje to, že se nikomu nevysmívá.
June 29, 2025
I could see pale glimpses of genius in between all that nonsense.
November 11, 2020
Zpočátku naprosto nepřehledný proud opilého vědomí, který ale naštěstí v půlce začne dávat smysl a mě něčím oslovil. https://milyctenarskydenicku.blogspot...
July 1, 2018
To, co mówi bohaterka, przyprawia nas niekiedy o zawrót głowy, bo gdy zaczyna zdanie, nigdy nie wiemy, gdzie i na czym je zakończy. Czasami czytelnik zerka nerwowo na boki, czy ktoś słyszy, jak bohaterka rzuca mu prosto w twarz szczegóły z życia małżeńskiego, informacje o długości i przebiegu miesiączki i udziale dzieci w utylizacji zużytych tamponów czy opowieść o sflaczałym penisie swego dziadka. Jednocześnie pokazuje nam bez owijania w bawełnę wiele trudnych kwestii w miłości, małżeństwie czy w relacjach z dziećmi. Dla mnie bohaterka, wraz ze swoimi bardzo bezpośrednimi monologami, była męcząca, wręcz wysysała energię. Na pewno nie można zarzucić autorce, że jej postać jest nieautentyczna i słabo zbudowana. Chętnie sięgnęłabym po inne książki Petry Hůlovej, ale może z nieco mniej ekspansywnymi bohaterkami.
https://jedenakapit.blogspot.com/2018...
https://jedenakapit.blogspot.com/2018...
July 27, 2014
Kniha plná alkoholického blábolení, prosycená otřepanými frázemi, oplývající množstvím sprostých slov, útlá na pohled, hutná při čtení. Cítila jsem s hlavní hrdinkou její bezradnost při výchově dětí, nenáviděla ji za její alkoholické excesy, usmívala se při balkonovych scénách a utápěla se v jejich depresích. Uf, nelehké čtení.
Displaying 1 - 30 of 37 reviews