Když se Veronika poprvé seznámila se spolužákem z Japonska, neměla ani tušení, že se do něj zamiluje a za několik let s ním odletí do Tokia, kde mu porodí syna a začne žít jako skutečná Japonka. Čeká ji celá řada výzev, aby zapadla nejen do odlišného kulturního prostředí, ale hlavně do své nové rodiny: koupat se nahá v lázních s tchyní, tradiční japonský pohřeb dědečka, kluzké knedlíčky „moči“ a práce v japonském obchodě. Zvládne být i přes všechny překážky opravdovou japonskou manželkou? K večeři nám máma udělala specialitku. Rozmočený rýžový žoužel moči v polévce. Zase mi to připadá na hranici poživatelnosti, ale co bych neudělala pro naše budoucí vztahy. Takže do sebe tu žužlavinu statečně soukám. Když už to mám skoro za sebou, dozvím se, že na to občas starší lidé umírají. Prý to pořádně nespolknou a zadusí se. Ale maminka má i osobní historku: „Jednou jsme tu měli na výměně studenta z Ruska. Taky jsem mu uvařila tohle jídlo, ale vůbec to nechtěl a říkal, že to nejde sníst. A vidíš, ty jsi to snědla jako nic. Tak to asi nebude tak špatné, jak mi tvrdil on.“
Váhala jsem, kolik hvězd mám knize vůbec dát. Kdybych neměla ve zvyku rozečtenou knihu vždy dočíst, tak bych knihu v polovině už odložila nedočtenou. U knihy jsem byla nadšená asi tak z prvních sta stran, pak se témata už hodně opakují a je to vlastně furt to stejné. Kniha mi ani nepřišla vtipná, autorka si chvíli stěžovala na život v Japonsku a co ji tam chybí, o pár stránek zas na život v Česku, až jsem měla pocit, že autorka nevěděla před lety, co chce. Dávám dvě hvězdy, protože kniha je pro mě velké zklamání.
Plusy: poznatky o životě v Japonsku. Něco jsem tušila, něco vůbec, bylo to zajímavé.
Mínusy: časté opakování všeho. Chápu, že deník vznikal během několika let, ale trochu seškrtání by mu asi prospělo.
A hlavně: naprostá absence emocí. Vůči manželovi, dítěti. Přišlo mi, že autorka (ve svých i manželových částech deníku) věnuje víc pozornosti plísni v bytě než manželskému životu, dobré večeři v porodnici víc než faktu, že se jí vlastně narodilo dítě. Působilo to hodně zvláštně, především vezmeme-li v úvahu, že jde o deníkovou formu.
O této knize jsem uvažoval dlouhou dobu a konečně jsem se pustil do čtení.
Kniha má 2 části. Kniha je psaná formou deníku s pohledu VERONIKY a jejího muže KÓTY. Převažuje pohled Veroniky, ale zajímavé jsou také postřehy Kóta a jeho srovnání Japonska a Česka.
Příběh Veroniky, která se provdala za Japonce a odstěhovala se s ním do Japonska. Obdivoval jsem Veroniku, že měla odvahu odcestovat do tak vzdálené a kulturně odlišné země jako je Česko.
Veronika to zpočátku neměla jednoduché. Postupně se seznamovala s Kótovou rodinou, učila se japonštinu, aby se mohla domluvit, popisuje brigádu v jednom supermarketu. Zajímavé byly informace o třídění odpadu, zemětřesení a také o úkonech, které se vykonávají, když někdo zemře. Dozvíme se další zajímavé a poutavé informace o Japonsku a Japoncích.
Veronika se seznámila také s Číňankou MING-MING, která se odstěhovala do Japonska, a staly se z ní kamarádky.
Budeme sledovat život Veroniky a dočteme se další informace o jejím životě.
Kniha se mi líbila, je dobře napsaná. Deníkové záznamy jsou krátké. V knize jsem našel také humor a dozvěděl jsem se hodně informací o Japonsku, které mě v posledních letech hodně fascinuje.
Myslím si, že by nebylo na škodu, pokud by se autorka rozhodla vydat pokračování této knihy. Kniha byla vydána v roce 2018 a určitě by mě zajímalo, jak se vyvíjí dále autorčin život v Japonsku, co nového se za tu dobu přihodilo, její nové postřehy apod.
Dozvedela som sa vela o krajine a sposobe zivota v krajine na mile vzdialenej, ale mam trochu pocit, ze autorka postupne s dlzkou zivota v Japonsku akosi otupela, ochladla a prislo mi velmi smutno ked oznacila svoje dieta za skarede a hanbila sa ho ukazat. Do niektorych tem zabrdla a viac sa k nim nevratila, niektore useky zivota akoby neboli.. o Kotovi neviem, ci sa vobec chcem zmienovat, lebo z mojho pohladu to nie je chlap, kvoli ktoremu by som bola ochotna opustit vsetko a vsetkych,no mozno sa mylim.. a vlastne moj pohlad nie je vobec dolezity :) ..ale knizka na jedno precitanie celkom fajn.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Zajímavé zápisky o Japonsku a japonské mentalitě v kontrastu s českou. Je vidět, že autorka už japonskou mentalitu částečně přijala za vlastní. Sice jako divnou zvláštnost zmiňuje, že je nepřípustné někoho obejmout políbit na veřejnosti, ale v textu nenajdeme téměř žádné emoce v rámci rodiny. Za téměř 10 let není žádná hádka, spor, ani výrazná pozitivní emoce. O tom se zřejmě veřejně nepíše. Závěru knihy chybí konec, pointa. Ne, že by byl otevřený, on tam prostě není žádný. Celkově ale zajímavé čtení.
Autorka zde sepisuje svůj život v Japonsku. Popisuje nejen odlišnosti japonského života od toho českého, ale i vykresluje jejich zajímavosti. Příběh je doplněn vyprávěním jejiho japonského manžela, jenž krátkou dobu pobýval v Čechách, díky čemuž čtenář vnímá i jiný náhled, resp. česká mentalita z pohledu japonského studenta. Celkově se jedná o velmi zajímavý pohled na japonskou kulturu a jeho společnost. Příběh se čte velmi rychle a občas se člověk nad humornými situacemi i pobaví.
Ze začátku jsem byla z knihy nadšená. Líbilo se mi vykreslení kultury, kterou znám opravdu jen okrajově. A také se mi líbilo, že byl dán prostor i manželovi, který popisoval události zase ze svého pohledu. Ovšem postupem času začala být autorka méně okouzlená a více naštvaná na odlišné chování Japonců. A manžel se téměř odmlčel. Takže hodnotím tak 3,5*
Hezky se to četlo, zajímavá pasáž z návštěvy porodnice. Jen mi tam chybělo víc “citu” např. proč Veronice imponuje japonský muž apod. A nějak jsem nepocítila vyjádřeni lásky Veroniky k manželovi ani k Japonsku.
Ani neviem, ako som sa k tejto knihe dostala. Asi práve cez goodreads :D Žiadne majstrovské dielo to nie je, ale ako odychovka ku káve kniha neurazí. A 3 hviezdičky dávam za všetky tie nové info, ktoré som sa dozvedela o japonskej kultúre, zvykoch, ľuďoch. (Spoiler a prekvapenie pre mňa: japonskí mužíci veľkí gentlemani veru nie su.)