Aron Yakovlevich Gurevich (also spelled Aaron Gurevich Russian: Арон Яковлевич Гуревич; May 12, 1924, Moscow – August 5, 2006, Moscow) was a Russian medievalist historian, working on the European culture of the Middle Ages.
Gurevich's work was informed by Jacques Le Goff and Georges Duby, and he considered himself a member of their Annales School. He was also influenced by ideas of Mikhail Bakhtin, challenging some of them at the same time. Gurevich's work was considered anti-Marxist and met with hostility in the Soviet Union, but enjoyed support abroad among the Annales School, although he was not allowed to travel abroad before Perestroika.
I když nejsem odborník na mediavelistiku, tak jsem sáhnul po pamětech jednoho z největších ruských medievelistů 20. století Arona Gureviče. Stejně jako u pamětech Richarda Pipese - Vixi - paměti nezařaditelného jsem se u Gureviče těšil na popis sovětského Ruska a prostředí, kdy pracoval a publikoval 1950-2004. Kniha popisuje nejen proměnu ruské historické vědy, ale i atmosféru v akademickém prostředí v Sovětském svazu. Nejsem velkým oblíbencem franc. školy Annales, jejíž cestou se Gurevic svým vědeckým přístupem vydal, přesto se mi líbila Gurevičova argumentace a schopnost bádat si ve "svém středověku" i v době, kdy většina lidí kolem něho byli jeho akademičtí protivníci a mnohy stál tzv. mimo společnost. Překvapilo mě, že až po čtyřítce teprve začala jeho akademická kariéra, 16 let každý den dojížděl na víkend do Moskvy za rodinnou a žil v komunálním bytě. Už jen popis doby a prostředí stojí za přečtení. Gurevič v doslovu píše, že mnohým lidem už se "nedovolá" že už nejsou mezi živými a stejně tak nemá cenu psát o těch, kteří mu po celý život házeli klacky pod nohy, protože se odchyloval od stranického myšlení. Je zřejmé, že autor mnohé zatajil, jak už to v memoárech bývá.
"Pokud se člověk nevyděsil a nenechal se zlomit atmosférou stalinských čistek, teroru a poválečného období, tak tato doba poskytovala neocenitelné zkušennosti. Kdybych měl děkovat svým učitelům, jsem vděčný především těm, kteří mě učili dobru. Ale neméně jsem zavázán darebákům a jejich poskokům, kteří v nás pěstovali sílu k odporu. Pouze ve střetech s nimi jsme mohli získat svou tvář pozdějších "šedesátníků". Odpor nezůstává bezestop a dává bohatou životní zkušennost." s. 55.
Первая половина книги читается почти как роман, особенно интересным мне показалось описание предвоенной Москвы. Но чем дальше, тем больше противоречий между скромностью и признанием собственных заслуг, больше сора из избы, больше аккуратной, но все-таки критики даже тех, кого Гуревич называет своими учителями и друзьями. Это здорово портит впечатление, я бы советовала читать до половины. А вообще жанру профессиональной биографии быть.