What do you think?
Rate this book
Los Papeles Salvajes (Lengua)
Spanish
- GenresPoetry
340 pages, Paperback
First published January 1, 2000
25 people are currently reading
286 people want to read
About the author
Marosa Di Giorgio
32 books66 followersMarosa di Giorgio (1932–2004) was a Uruguayan poet and novelist.
Marosa di Giorgio is considered one of the most singular voices in Latin America. Critics tend to agree that her writing is greatly influenced by European surrealism, although her vocabulary, style, and imagery are uniquely her own. Her work deals predominately with the imaginary world of childhood and nature.
In the past few years, Latin American critics such as Hugo Achugar, Luis Bravo, Leonardo Garet, Sylvia Guerra, María Alejandra Minelli, and María Rosa Olivera-Williams have explored Marosa Di Giorgio's writing. Uruguayan poet Roberto Echavarren published in 1991 "Transplatinos", which offers an excellent introduction to Di Giorgio's writing. Selected poems from The March Hare have been translated into English by K.A. Kopple and published in the 1995 by Exact Change Yearbook. An article discussing gender politics, parody, and desire (as elaborated by Gilles Deleuze) also written by K.A. Kopple appeared in March 2000 in the Journal of Latin American Cultural Studies. In'Identity, Nation, Discourse: Latin American Women Writers and Artists, edited by Claire Taylor (Cambridge Scholars Publishing, 2009), Soledad Montañez opens up a new discussion of Di Giorgio's erotic writing. Montañez shows how "Di Giorgio's erotic prose illustrates the representation and performance of patriarchal hierarchy as a perverse comedy, creating a genre that constructs gender narratives in order to undermine the patriarchal system from within."Montañez also affirms that "The effect achieved in Marosa's radicalised narrative is ultimately a mocking performance, a burlesque discourse that reveals and denounces domination and power. Through a perverse representation Marosa exposes the complicated matter of culturally constructed sexual norms and develops a writing that is at the same time disturbing and astonishing" (2009: 158).
In 1982 she received the Fraternity Award for literature
Marosa di Giorgio is considered one of the most singular voices in Latin America. Critics tend to agree that her writing is greatly influenced by European surrealism, although her vocabulary, style, and imagery are uniquely her own. Her work deals predominately with the imaginary world of childhood and nature.
In the past few years, Latin American critics such as Hugo Achugar, Luis Bravo, Leonardo Garet, Sylvia Guerra, María Alejandra Minelli, and María Rosa Olivera-Williams have explored Marosa Di Giorgio's writing. Uruguayan poet Roberto Echavarren published in 1991 "Transplatinos", which offers an excellent introduction to Di Giorgio's writing. Selected poems from The March Hare have been translated into English by K.A. Kopple and published in the 1995 by Exact Change Yearbook. An article discussing gender politics, parody, and desire (as elaborated by Gilles Deleuze) also written by K.A. Kopple appeared in March 2000 in the Journal of Latin American Cultural Studies. In'Identity, Nation, Discourse: Latin American Women Writers and Artists, edited by Claire Taylor (Cambridge Scholars Publishing, 2009), Soledad Montañez opens up a new discussion of Di Giorgio's erotic writing. Montañez shows how "Di Giorgio's erotic prose illustrates the representation and performance of patriarchal hierarchy as a perverse comedy, creating a genre that constructs gender narratives in order to undermine the patriarchal system from within."Montañez also affirms that "The effect achieved in Marosa's radicalised narrative is ultimately a mocking performance, a burlesque discourse that reveals and denounces domination and power. Through a perverse representation Marosa exposes the complicated matter of culturally constructed sexual norms and develops a writing that is at the same time disturbing and astonishing" (2009: 158).
In 1982 she received the Fraternity Award for literature
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 7 of 7 reviews
Read
March 4, 2025después de unos cuatro meses terminé este ladrillo de libro, la recopilación de una vida entera de poesías, esta poesía extraña, insólita, prosaica, que solo pudo ser de marosa. verdaderamente un disparador para la creatividad, para la evocación de imágenes nuevas, fantásticas, y gloriosas. recomiendo muchísimo, especialmente como exploración literaria: también se puede hacer esto con el el lenguaje.
“Me acuerdo del atardecer y de tu alcoba abierta ya, por donde ya penetraban los vecinos y los ángeles. Y las nubes -de las tardes de noviembre- que giraban por el suelo, que rodaban. Los arbolitos cargados de jazmines, de palomas y gotas de agua. Aquel repiqueteo, aquel gorjeo, en el atardecer. Y la mañana siguiente, con angelillas muertas por todos lados, parecidas a pájaros de papel, a bellísimas cáscaras de huevo. Tu deslumbrador fallecimiento.”
“Me acuerdo del atardecer y de tu alcoba abierta ya, por donde ya penetraban los vecinos y los ángeles. Y las nubes -de las tardes de noviembre- que giraban por el suelo, que rodaban. Los arbolitos cargados de jazmines, de palomas y gotas de agua. Aquel repiqueteo, aquel gorjeo, en el atardecer. Y la mañana siguiente, con angelillas muertas por todos lados, parecidas a pájaros de papel, a bellísimas cáscaras de huevo. Tu deslumbrador fallecimiento.”
September 25, 2023
Jako bych narazil na nějaký dětský deník schovaný pod matrací nebo vzpomínkové zápisy ztřeštěné stařeny. Epicentrum venkovské, domácké i nespoutané zahrady, kolem které obkružují a později i pronikají zvláštní návštěvy, prapodivní tvorové a náhlí pronásledovatelné. Básně jsou to nesmírně hemžící – mraky rostlin, zvířat i lidí, přičemž jsou všichni tak trochu svatí a mezi vnitřními a vnějšími prostory nejsou pevné hranice ("zajíci a jehňata procházeli domem").
Obecně se dá říci, že budovaný mikrokosmos se vykrucuje z binární opozic – "vidím ho a nevidím ho", "měsíc je, každou minutu, bělejší a tmavší" či "klábosí se slepicemi, které jí vykají, tykají, a ona jim odpovídá laskavě, přísně". Básnířka vedle sebe staví protiklady, ale časem se ukazuje, že jsou to protiklady jen zdánlivé a ve skutečnosti se po dvorku potulují samé nejednoznačné (často androgynní) bytosti a zjevují se horko těžko uchopitelné děje: tatínek nese "dávnou kořist, vždy tu samou, na kterou zíráme se strachem a vášnivě" a maminka se promenáduje "jako herečka, jako jeptiška" naráz. Zvířata na rozsáhlých planinách se sveřepě loví i zbožně uctívají, lyrický subjekt vystupuje jako opatrná pastýřka i nesmělá objevovatelka, která fascinovaně hledí na fantastickou faunu, ale dokáže se umanutě zakoukat i na pouhou číši či starý hrnec a od něj rozpřádat četná tajemství.
Básně jsou to smyslově velkorysé a přívlastkově rozpřáhnuté, obzvlášť přirovnáních je mraky. Marosa je ale nevyužívá pouze proto, aby byly básně plné atraktivních pentliček, nýbrž hranici básnického prostředku a skutečnosti dekonstruuje; vršící se přívlastky rozkládají identitu původního hmatatelného předmětu či viditelného stvoření, ve výsledku tedy není zřejmé, oč se doopravdy jedná: "rozsvěcely se hvězdy na průčelích; jedny hnědé jako netopýři, jsem si jistý, že jsem zahlédla jejich zuby a uši". Vidění, kterým je průvodkyně obdarována, je naivně hladivé i nekompromisně drsné, ale chvílemi se také naznačuje, že se přece jenom jedná jen o smyšlenku a snění – třeba když v básni dochází ke konfrontaci pohledů nebo když sama mluvčí poukazuje na limity plastičnosti svého světa: "kdo by v ně v takovou hodinu věřil?" či "dokud se nepřestanu dívat". Sen se občas rozplyne a zbudou jen třešně kutálející se po podlaze.
Slova s velkým písmenem mě nemálokdy vyděsí, nicméně v Divokých papírech se všichni ti Ďáblové, Bohové, Andělé mísí s magickorealistickým prostředím, ve kterém se jejich původní symbolická podstata proměňuje. Zahradní dětské hry na obřady možná nejsou jen hry a i prostírání stolu může v lecčem připomenout stání u oltáře. Smrt zde je tak trochu všudypřítomně na dosah, ale zároveň nikdy ne explicitní, jen nenápadně zachumlaná do všednosti.
Formát básně v próze by se mohl zdát po 200 stranách ohraný, ale výbor je vlastně rozmanitý – kromě několika nezvykle apelativních veršovaných kusů jsou přítomná i jakási "doveršovaní", dva tři řádečky dovršující daný text, která sterilně nerytmizovanému bloku přece jenom dodávají určité napětí. S čárkami se rovněž nakládá specificky volně, což s předkládaným světem plným rozvolněných hranic ostatně krásně koreluje.
Závěrečný oddíl, v němž autorka spřádá tělesně živočišný text o bezejmenné ženě, která se pohybuje ve zvláštním napětí mezi frigiditou a nymfomanií, pohlavní styk provádí se zvířaty a těhotná se stává sama se sebou, mě zanechal spíš chladnějším, byť se jedná bezesporu o nesmírně svéráznou prózu. Vracet se budu ale především do prostředí plného hvozdíků, lilií, zajíců a motýlů, kde "sem tam proletí kolem netopýr jako příšerný telegram" a "ve vzduchu víří koně, malí jako mouchy, jenže kam s očima?"
(s. 68)
Obecně se dá říci, že budovaný mikrokosmos se vykrucuje z binární opozic – "vidím ho a nevidím ho", "měsíc je, každou minutu, bělejší a tmavší" či "klábosí se slepicemi, které jí vykají, tykají, a ona jim odpovídá laskavě, přísně". Básnířka vedle sebe staví protiklady, ale časem se ukazuje, že jsou to protiklady jen zdánlivé a ve skutečnosti se po dvorku potulují samé nejednoznačné (často androgynní) bytosti a zjevují se horko těžko uchopitelné děje: tatínek nese "dávnou kořist, vždy tu samou, na kterou zíráme se strachem a vášnivě" a maminka se promenáduje "jako herečka, jako jeptiška" naráz. Zvířata na rozsáhlých planinách se sveřepě loví i zbožně uctívají, lyrický subjekt vystupuje jako opatrná pastýřka i nesmělá objevovatelka, která fascinovaně hledí na fantastickou faunu, ale dokáže se umanutě zakoukat i na pouhou číši či starý hrnec a od něj rozpřádat četná tajemství.
Básně jsou to smyslově velkorysé a přívlastkově rozpřáhnuté, obzvlášť přirovnáních je mraky. Marosa je ale nevyužívá pouze proto, aby byly básně plné atraktivních pentliček, nýbrž hranici básnického prostředku a skutečnosti dekonstruuje; vršící se přívlastky rozkládají identitu původního hmatatelného předmětu či viditelného stvoření, ve výsledku tedy není zřejmé, oč se doopravdy jedná: "rozsvěcely se hvězdy na průčelích; jedny hnědé jako netopýři, jsem si jistý, že jsem zahlédla jejich zuby a uši". Vidění, kterým je průvodkyně obdarována, je naivně hladivé i nekompromisně drsné, ale chvílemi se také naznačuje, že se přece jenom jedná jen o smyšlenku a snění – třeba když v básni dochází ke konfrontaci pohledů nebo když sama mluvčí poukazuje na limity plastičnosti svého světa: "kdo by v ně v takovou hodinu věřil?" či "dokud se nepřestanu dívat". Sen se občas rozplyne a zbudou jen třešně kutálející se po podlaze.
Slova s velkým písmenem mě nemálokdy vyděsí, nicméně v Divokých papírech se všichni ti Ďáblové, Bohové, Andělé mísí s magickorealistickým prostředím, ve kterém se jejich původní symbolická podstata proměňuje. Zahradní dětské hry na obřady možná nejsou jen hry a i prostírání stolu může v lecčem připomenout stání u oltáře. Smrt zde je tak trochu všudypřítomně na dosah, ale zároveň nikdy ne explicitní, jen nenápadně zachumlaná do všednosti.
Formát básně v próze by se mohl zdát po 200 stranách ohraný, ale výbor je vlastně rozmanitý – kromě několika nezvykle apelativních veršovaných kusů jsou přítomná i jakási "doveršovaní", dva tři řádečky dovršující daný text, která sterilně nerytmizovanému bloku přece jenom dodávají určité napětí. S čárkami se rovněž nakládá specificky volně, což s předkládaným světem plným rozvolněných hranic ostatně krásně koreluje.
Závěrečný oddíl, v němž autorka spřádá tělesně živočišný text o bezejmenné ženě, která se pohybuje ve zvláštním napětí mezi frigiditou a nymfomanií, pohlavní styk provádí se zvířaty a těhotná se stává sama se sebou, mě zanechal spíš chladnějším, byť se jedná bezesporu o nesmírně svéráznou prózu. Vracet se budu ale především do prostředí plného hvozdíků, lilií, zajíců a motýlů, kde "sem tam proletí kolem netopýr jako příšerný telegram" a "ve vzduchu víří koně, malí jako mouchy, jenže kam s očima?"
V den svatby mých rodičů se na dvoře zjevil pták – pořád mám pocit, že jsem byla u toho, když se rodiče brali – na malém dlážděném dvorku.
Měl v peří světýlka; snad to byla jeho vlastní vajíčka posetá hvězdami, zrnka zlata, zářivé nitě. Dívali se na něj a v tu chvíli růžověl, rozevíral každé pírko; byl jako jiřina v ráji.
Nad přípitky, květinami, krabicemi s cukrovím, přeletělo cosi lehkého a pochmurného.
Nakonec měli všichni strach. A semkli se kolem ptáka.
Chtěli ho zabít a nešlo to.
Chtěli ho zaplašit a nešlo to.
Chtěli na něj zapomenout a nešlo to.
Ještě teď vidím jeho rušivé světlo, jak křižuje nocí.
(s. 68)
March 17, 2020
Busco en YouTube un video en el que Marosa lee, recita, crea poemas. No hay muchos. Mi favorito es uno titulado “Diadema” que apenas dura 55 segundos. Descalza y enfundada en un vaporoso vestido negro sobre el que luce un largo collar de perlas, la uruguaya está en el escenario. No lee, se pasea por el espacio y se apoya en el respaldo de una silla mientras enuncia versos con voz cantarina oscura: “Enviaba chispas a mi habitación, en todas sus bocas abiertas tenía lágrimas rosas y también huesos y peines”.
Hay algo hipnótico en la poesía de Marosa di Giorgio (Salto, 1932-Montevideo, 2004), pero yo describiría su escritura como orgánica, feraz. Lees un verso y éste se reproduce en cientos de imágenes que te atraviesan como una cascada tumultuosa.
En Los papeles salvajes (Adriana Hidalgo, 2008) se reúne toda su obra poética. En 652 páginas de prosa abigarrada hay mucho espacio para hombrecitos, conejos, vampiros granates, niñas con corona de trenzas, leones o mujeres rojas con la risa del maíz desgranado. La poeta está acompañada de estas criaturas cuasimágicas en el mundo selvático que se desarrolla en Salto, Uruguay, su ciudad natal. Pero también están sus padres, su abuela, las tías, las primas, los seres bienamados “que se me mostraron siempre silenciosos e irisados”.
Si Marosa creó una tierra poética de la que entraba y salía a voluntad, también se inventó a sí misma. No sólo al unir sus dos nombres -María y Rosa- sino al convertirse en voz y protagonista de sus papeles salvajes.
“Volvimos a los árboles. Al vernos. Se pusieron crispados, angustiados, y después aflojaron un llanto suave, de lágrimas que parecían pétalos”. La autora pasó la niñez en tierras agrícolas de su abuelo y su padre -donde no faltaron ni libros ni lecturas de poesía-; durante la adolescencia se mudó con la familia a la ciudad, al centro de Salto; y ya en la juventud desarrolló una afición al teatro: participó como actriz en más de 30 representaciones. Publicó sus primeros poemas a los 14 años, en el periódico estudiantil, y a los 22 dio a la imprenta su primer libro en una edición de autor.
Amén de trabajar poco más de un lustro en el diario Tribuna Salteña -estaba a cargo de la sección “Sociales y Culturales”-, fue empleada municipal durante casi 20 años: primero en el Registro Público y después en la Intendencia Municipal de Montevideo. Nunca se casó ni tuvo hijos. Después de jubilarse, se dedicó a recorrer América Latina y buena parte de Europa gracias a becas, premios e invitaciones a festivales de poesía.
“Yo estaba oculta entre las hojas y asomé de entre las hojas. Yo, como siempre, no sabía qué hacer, si esconderme. Si aparecer”. Hay quien dice que era más bien tímida, pero que al momento de leer sus poemas se transformaba. Otros la describen como “una señora extraña” que se desnudaba para tomar el sol sobre las tumbas del cementerio salteño. Su biógrafo, Leonardo Garet, apunta que Marosa “era el centro natural de gravitación por su personalidad avasallante, aun siendo retraída”.
“Mi alma tiene miedo y tiene audacia. Es una muñeca grande, con rizos, vestido celeste. / Un picaflor le trabaja el sexo. / Ella brama y llora. / Y el pájaro no se detiene”. En su poesía se mezclan memorias y terrores infantiles con el deseo y el erotismo, combinación apabullante de la que es difícil desprenderse. En la comarca que erigió para habitar, la poeta espera con ansias a su amado, su “monstruo de almíbar, novio de tulipán, asesino de hojas dulces”. Leo que él la besó, que el campo estaba ardiente y suave, que temblaba… Y se me erizan los vellos de la piel.
¿Quién es Marosa? Para mí es “aquella muchacha” que escribía poemas “enervantes y dulces, con gusto a durazno y a hueso y sangre de ave” para colocarlos cerca de las hornacinas, de las tazas, de las lámparas. Es la chica de cabello rojo que entra en trance para dar forma a un mundo indómito, donde la poesía se reproduce en querubines y gladiolos y mariposas. Y es libre y eterna.
Hay algo hipnótico en la poesía de Marosa di Giorgio (Salto, 1932-Montevideo, 2004), pero yo describiría su escritura como orgánica, feraz. Lees un verso y éste se reproduce en cientos de imágenes que te atraviesan como una cascada tumultuosa.
En Los papeles salvajes (Adriana Hidalgo, 2008) se reúne toda su obra poética. En 652 páginas de prosa abigarrada hay mucho espacio para hombrecitos, conejos, vampiros granates, niñas con corona de trenzas, leones o mujeres rojas con la risa del maíz desgranado. La poeta está acompañada de estas criaturas cuasimágicas en el mundo selvático que se desarrolla en Salto, Uruguay, su ciudad natal. Pero también están sus padres, su abuela, las tías, las primas, los seres bienamados “que se me mostraron siempre silenciosos e irisados”.
Si Marosa creó una tierra poética de la que entraba y salía a voluntad, también se inventó a sí misma. No sólo al unir sus dos nombres -María y Rosa- sino al convertirse en voz y protagonista de sus papeles salvajes.
“Volvimos a los árboles. Al vernos. Se pusieron crispados, angustiados, y después aflojaron un llanto suave, de lágrimas que parecían pétalos”. La autora pasó la niñez en tierras agrícolas de su abuelo y su padre -donde no faltaron ni libros ni lecturas de poesía-; durante la adolescencia se mudó con la familia a la ciudad, al centro de Salto; y ya en la juventud desarrolló una afición al teatro: participó como actriz en más de 30 representaciones. Publicó sus primeros poemas a los 14 años, en el periódico estudiantil, y a los 22 dio a la imprenta su primer libro en una edición de autor.
Amén de trabajar poco más de un lustro en el diario Tribuna Salteña -estaba a cargo de la sección “Sociales y Culturales”-, fue empleada municipal durante casi 20 años: primero en el Registro Público y después en la Intendencia Municipal de Montevideo. Nunca se casó ni tuvo hijos. Después de jubilarse, se dedicó a recorrer América Latina y buena parte de Europa gracias a becas, premios e invitaciones a festivales de poesía.
“Yo estaba oculta entre las hojas y asomé de entre las hojas. Yo, como siempre, no sabía qué hacer, si esconderme. Si aparecer”. Hay quien dice que era más bien tímida, pero que al momento de leer sus poemas se transformaba. Otros la describen como “una señora extraña” que se desnudaba para tomar el sol sobre las tumbas del cementerio salteño. Su biógrafo, Leonardo Garet, apunta que Marosa “era el centro natural de gravitación por su personalidad avasallante, aun siendo retraída”.
“Mi alma tiene miedo y tiene audacia. Es una muñeca grande, con rizos, vestido celeste. / Un picaflor le trabaja el sexo. / Ella brama y llora. / Y el pájaro no se detiene”. En su poesía se mezclan memorias y terrores infantiles con el deseo y el erotismo, combinación apabullante de la que es difícil desprenderse. En la comarca que erigió para habitar, la poeta espera con ansias a su amado, su “monstruo de almíbar, novio de tulipán, asesino de hojas dulces”. Leo que él la besó, que el campo estaba ardiente y suave, que temblaba… Y se me erizan los vellos de la piel.
¿Quién es Marosa? Para mí es “aquella muchacha” que escribía poemas “enervantes y dulces, con gusto a durazno y a hueso y sangre de ave” para colocarlos cerca de las hornacinas, de las tazas, de las lámparas. Es la chica de cabello rojo que entra en trance para dar forma a un mundo indómito, donde la poesía se reproduce en querubines y gladiolos y mariposas. Y es libre y eterna.
August 5, 2021
Uso este libro cuando necesito un shot de inspiración.
Con la esperanza de transitar por el mundo de Marosa.
La edición es fabulosa.
Super completa. Un libro que siempre se retoma.
Los poemas que mas me gustan son aquellos que resultan ser un microrelato con la prosa bellísima de la autora.
Recomendado a todo amante de la poesía por su singularidad.
Con la esperanza de transitar por el mundo de Marosa.
La edición es fabulosa.
Super completa. Un libro que siempre se retoma.
Los poemas que mas me gustan son aquellos que resultan ser un microrelato con la prosa bellísima de la autora.
Recomendado a todo amante de la poesía por su singularidad.
April 10, 2010
Otro libro inagotable, este con la poesía completa de Marosa. Es uno de esos libros que pasa más tiempo en mi mesa de luz que en mi biblioteca. No soy nadie para analizar esta obra, pero sí para adorarla.
May 21, 2024
Nunca termino de leer este libro. Es mi must. Es un oráculo, una cuna, una mariposa. Entro en él y salgo nuevo cada vez, o niño.
July 30, 2023
Nakonec stejně musím dát všech pět. Bzučí mi prsty ta krása, která mi občas unikala myslí. Nebo do ní spíše nedolehla. Nemohla se rozvinout naplno. A přesto cítím ty valeriovské tendence.
Ještě nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit z knihy, která by byla tak příjemně letní. To když vám před zraky imaginace poprchávají kamélie, objevují se tu bytosti s králičí hlavou a máte utkvělý pocit, že když si nesednete do vlhké trávy v potemnělé zahradě, dostatečně nenasajete magickýž potenciál celé knihy. Miluji. Ale musíte na to mít náladu a otevřenou mysl!
Ještě nikdy jsem neměla tak intenzivní pocit z knihy, která by byla tak příjemně letní. To když vám před zraky imaginace poprchávají kamélie, objevují se tu bytosti s králičí hlavou a máte utkvělý pocit, že když si nesednete do vlhké trávy v potemnělé zahradě, dostatečně nenasajete magickýž potenciál celé knihy. Miluji. Ale musíte na to mít náladu a otevřenou mysl!
Displaying 1 - 7 of 7 reviews