Tohle je kniha o lidech, kteří žijí za periferií společnosti. Ne na jejím okraji, kde jsou cítit její výhody, ale daleko za ním. Mentálně i zeměpisně. Jsoupro nás neviditelní. Magoři, snílci, blázni, básníci a alkoholici nebo pobožní a fanatičtí eskapisté, stvořitelé vlastních světů. Kdysi se jim možná říkalo mudrcové nebo poustevníci, dneska jsou spíš za podivíny až místní blázny, ale jejich návštěva furt dokáže narušit vnitřní intimní zónu mnohého z nás. Jejich názory jsou harpuny našich (mého) technologických a uspěchaných životů.
Aleš Palán vyzpovídal a Honza Šibík nafotil ty poustevníky ze Šumavy, kteří jim otevřeli dveře svého baráku, jurty nebo maringotky. Formou otevřeného rozhovoru řekli své příběhy o světě, který je od sebe buď odstrčil nebo ho dobrovolně opustili oni. Je to možná stresující představa, ale ti lidé skutečně nepotřebují občanky, sociální jistoty nebo pravidelnou práci, aby dokázali žít materiálně prostým a zároveň plným a uspokojivým životem.
A tak se tu představuje tulácký meteorolog, nezávislá farmářka, fousatá dvojčata s rumunskými geny, maniakální knihovník i vegan a další a další. I když bych některým dal za jejich názory pár facek, ohromovali mě tím obrovským vypětím, které potřebovali, aby získali svoji vysněnou nezávislost na společenských a byrokratických strukturách. Někdy není odtržení kompletní, ale moc k němu nechybí.
Rozhovory mě fascinovaly několika společnými a často nevyslovenými motivy. Jedním byla víra, ale ne institucializovaná a pojmenovaná. Prostě víra v nějaký vyšší záměr a rozměr. Někteří tomu říkají třeba křesťanství, jiní o tom přímo nemluví. Ale je to tam.
Druhým přítomným motivem je pokora před přírodou. Ti lidé s ní žijou, dává jim jídlo, poskytuje přístřeší a imrvére je tyranizuje. Tím si zaslouží pokoru a partnerství zároveň.
Třetím je lidská moudrost, často nabraná v porevolučních letech nebo během aktivit v protestních a dizidentských hnutích. Ti lidé nejsou blbí. Jsou vzdělaní, nebo chytří a moudrost, ať už z knih, škol nebo odposlouchanou dovedli porovnat se svou bezprostřední realitou a vyjít z toho zápasu s hlavou vztyčenou.
Rozhovory jsou vedené s citem, byť je z nich cítit, kdy to drhlo a občas jsem měl pocit mnohokrát editované otázky. Ale co, to je moje deformace. U fotek od Šibíka mě mrzí, že i když rozhovory působí jako destilát několika setkání, fotky byly podle všeho focené na jeden zátah. Kniha tak působí trochu jako reportáž z časopisu. Člověk formátu Šibíka by si u materiálu jako je tohle zasloužil pořádnej rozpočet a aspoň rok na postupné focení.
Mám dojem, že tahle kniha může být důležitá. Zvlášť pro ty, co si kladou otázky a cítí se zahlcení všedností. Pro ty, kteří nechtějí žít jinak, ale vlastně by chtěli (to je trochu i můj případ). Pro ty, kterým se líbil film Captain Fantastic a dokument Encounters at the End of the World a kniha Walden. Pro ty, které občas napadne, že tihle neviditelní lidé za hranicí si na nás, lidi městské, ukazují prstem a vrtí hlavou nebo se pochechtávají.