Jedná se v podstatě jenom o několik dlouhých (jednu super dlouhou) básní, jejichž styl mě dvakrát neoslovil. Byly tam některé věci, které se mi líbily a které jsem si poznamenala nebo vyhledala v originále, ale celkově mi Whitmanovy verše připadají takové, no, navršené na sobě, dál a dál a dál až v konečném důsledku zapomenete pointu, o co básníkovi vlastně šlo.
Část, která se mi líbila nejvíc, je nejlepší v originále:
Do I contradict myself?
Very well then I contradict myself,
(I am large, I contain multitudes.)