Pořád mě to zatraceně baví, i když uznávám, že je to popíková drsná škola. Richard S. Prather vzal chandlerovského hrdinu, úplně se vykašlal na vážné a sociální motivy, kterých se chytali ostatní tvůrci, dokonce ani nestvořil žádné další zuřivé monstrum typu Mike Hammera, a soustředil se čistě na pohodovou zábavnost. I když je Shell Scott bývalý mariňák s bílými vlasy i obočím a pořádnou ránou, je to vlastně docela fajn chlápek, který se všema docela vychází… hlavně tedy samozřejmě s ženami. Jo, hrdinové drsné školy mají vždycky slabost pro hezkou kost, ale u Shella Scotta je to už posedlost. Ani hrdinové pubertálních komedií nejsou nadrženější než on.
„…měla na sobě vzdouvající se bílou blůzu, pod kterou se nevzdouvalo nic jiného než Lolita a celkově byla tím největší argumentem proti korzetům od vynálezu volejbalu na nudistické pláži. Jen když tu stála, byla tak žhavá, že byste si na ní mohli opéct brambory a kdyby se dala do běhu, vypálila by celý kvartýr.“
Tady, aby získal holku svého srdce… nebo spíš svých hormonů… rozhodne se zachránit jejího bratra před popravou tím, že do několika dnů zjistí, kdo byl skutečným autorem vraždy, ze které byl obviněný, a navíc k tomu i sežene důkazy (to se ukáže mnohem komplikovanější než ta první věc). Ocitá se v té chvíli nejen v časovém presu a na chvostu v závodě o likvidaci svědků, ale brzo i na mušce větší části podsvětí. Což mu ovšem samozřejmě nebrání narazit ještě na pár sexy bab a dostat se do spousty problémů.
„Byla zločinec, o tom žádná. Její oči byly přinejmenším přestupkem a zákeřné rty byly rozhodně kriminální. Byla úžasná, ale já byl prakticky zasnoubený s Doris Millerovou. Tedy... tak trochu jsme spolu chodili. No… docela se mi líbila. Vlastně jsem pro ni jen pracoval, ne? Takže cokoliv jsem dělal, dělal jsem v jejím zájmu.“
Jak je to ale stará knížka, tak je to hrdinovo holkaření udržované spíš v roztomilém stylu než agresivně oplzlém. Vůbec je celek neskutečně pohodový… z knížek Richarda S. Prathera má člověk pocit, že si to autor užívá. Což ne vždycky znamená i dobrou knihu, ale tady to funguje a ta radost z žánru se přenáší i na čtenáře. Zvlášť, když se Prather nebrzdí, rád hrdinu hází do problémů (až se to někdy blíží téměř parodii), nechá mu holky přerůstat přes hlavu, a užívá si styl a slovní parádičky. Dává si ale záležet i na akci – nevzpomínám si, že by ve starých detektivkách byly takhle popisované bitky. A zatím se mu v každé knížce vyskytlo pár hezkých nápadů. Tady se kupříkladu celé finále odehrává na maškarním, kam se Shell Scott dostane inkognito, převlečený za klauna. Problém je v tom, že to maškarní organizuje šéf podsvětí a většina pozvaných měla se Scottem něco do činění a udělalo by jim hroznou radost, kdyby mu mohli v těle udělat pár tunelů. A že se na Scotta vrhá dívka, která si říká Vava Voom a jejíž snem je kariéra tanečnice a norkový kožich až ke kotníkům.
Kill the Clown je hravá a podle mě i docela inteligentní záležitost. Vlastně jediné co mě tady (a na dalších knížkách z téhle řady) štve, je neuvádění jména obálkářů. Tady jsem pak dohledal, že to byl nejspíš Mitchell Hooks... ale nějaké obálky mu dělal i můj oblíbený Robert McGinnis)