Nicanor Parra (1914–2018) nikdy není tam, kde se na něj čeká. Fyzik, který se pustil do psaní básní. Básník, který vymyslel antibásně. Antibásník vyrábějící z tácků angažované artefakty. Levičák popíjející uprostřed studené války horký čaj v Bílém domě s Pat Nixonovou. Veličina potměšile píšící už jenom děkovné řeči. Pro Cervantesovu cenu ale místo sebe poslal vnuka a svůj psací stroj. Ten věčný náskok nebyl zadarmo. Za hravou ironií prosvítal jeden z největších skeptiků absurdní doby. Bílé vlasy jako by mu i ve sto letech vstávaly na hlavě zelektrizované hrůzou. Příšernost kusu cibule zahlédnutého u večeře.
Nicanor Segundo Parra Sandoval was a Chilean poet and physicist. He was considered one of the most influential poets in the Spanish language of the 20th century, often compared with Pablo Neruda.
Úderná sbírka (samozvaného) antibásníka Nicanora Parry, kde, pokud neznáte jeho styl, vám možná chvíli potrvá se na tu údernost naladit, ale za mě vyvstává především jeho nemilosrdná ironie, se kterou nešetří absolutně žádné téma. Škoda, že je asi dost obtížné docenit pravé kvality autora, jako je tenhle, pokud čtenář neumí španělsky, přijde mi, že je to zase jeden z těch případů (jako třeba Céline). Je toho i dost málo publikováno v angličtině, i jiných překladech, pro nás ne, ale v rámci španělsky mluvících a publikujících zemí je Parra velké jméno a úplně jinde a vůbec mě to nepřekvapuje, protože i takhle mě to dost zaujalo a četl jsem s dost slušným zaujetím.