Pár sekcí knihy jsem přeskočila, zaujala mě čistě proto, že jsem student a tato témata se mě týkají.
Situace veřejných vysokých škol, které perou na studentech peníze a v podstatě si dělají, co chtějí, je smutná. O to více je mi líto těch, kteří si zničí budoucnost studiem na podobné instituci.
Co se týče studentů jako takových, je nejvíce zajímavá sekce věnující se senátu a studentům jako takovým. Bohužel, univerzity jsou často brány jako firmy produkující zboží na pracovní trh a na člověka procházejícího celým tím procesem se moc ohledů nebere. Přímé studium versus samostudium je problematika příliš blízká mnohým z nás. Pod štosy knih k samostudiu se lehce ohýbají záda, bez otázek a konzultací s profesory student neví, na co se v textech soustředit, a po přečtení celou literaturu může projít ještě třikrát znova, aby pobral celou potřebnou látku. Levná pracovní síla v podobě odborných asistentů taky nepatří k pozitivní realitě dnešní společnosti (i když se to lepší).
Užitečné okénko do organizačního světa univerzit.
Možná jen mi je trochu líto, že se zapomíná, že studenti i učitelé jsou jenom lidi a studium ani učení nemůže zabírat většinu jejich času. Jsme v době, kdy se potřebujeme vzdělávat nad rámec, nejlépe vlastními zájmy, pracovními zkušenosti apod. Pokud se nebude počítat s tím, že student potřebuje získávat zkušenosti i mimo školu, s čím do budoucna naše společnost zůstane? Nemluvě o tom, že i student, který není sociální případ, si musí často práci najít. Málokterý rodič si může dovolit živit víc jak jedno dítě i po jeho osmnáctém roku. A učitelé do kategorie rodičů často také spadají.