Čtyři nové novely Jiřího Stránského mají rozpětí od 2. světové války až po současnost, do níž a s níž se celé toto období prolíná. Stránského zajímají přelomové momenty našich moderních dějin, ve svých dílech - stejně jako v mnoha svých veřejných vystoupeních - nabízí často překvapivý pohled na vžitá klišé a zdánlivě neotřesitelné pravdy. V titulní novele Tichá pošta české i německé děti ze Sudet zachraňují na konci 2. světové války zraněného francouzského partyzána. Závěrečná novela Rozhovor přináší skoro detektivní příběh z padesátých let 20. století z obce, kde i přes ostře střeženou železnou oponu pokračovalo pašování lidí přes hranice. Novely Zelenolhotská Venuše a Piknik se odehrávají v současnosti, ale připomínají - každá po svém - osudy politických vězňů z padesátých let, Stránského nejvlastnější téma. Nezdůrazňují však jejich křivdy a utrpení, ale přátelství a soudržnost, díky nimž dokázali onu hrůznou dobu přežít.
Vyrostl v pražské patricijské rodině, k jeho příbuzným patří i J.Malypetr či A.B.Svojsík, během 2.světové války studoval na gymnáziu, v roce 1950 byl z politických důvodů vyloučen ze studií těsně před maturitou. Díky svému třídnímu původu byl pronásledován, narukoval k PTP, 1953 byl odsouzen k 8 letům vězení za velezradu. Část trestu si odpykal v uranových dolech. V roce 1960 byl propuštěn na amnestii. Do roku 1989 vystřídal řadu povolání - kopáč, betonář, čerpadlář, kulisák či jevištní mistr. V roce 1992 byl zvolen předsedou Českého centra PEN klubu. Dílo Štěstí, Zdivočelá země, Povídačky pro Kláraku, Aukce, Perlorodky, Srdcerváč, Stařec a smrt
Čtyři novely, druhá (Zelenolhotská Venuše) mi do sbírky moc neseděla, třetí (Piknik) byla spíš podrobný záznam skutečného setkání bývalých "muklů" - přiznám se, že jsem se hodně zamotávala do postav a druhou polovinu spíš proletěla.
Ostatní dvě byly ale skvělé. Tichá pošta je neuvěřitelný skutečný příběh z konce druhé světové války, Rozhovor je zajímavé svědectví z 50. let o pašování lidí přes hranice...a mnoha jiných věcech. Nechybí jim napětí a autenticita. Dlouho jsem si chtěla od Jiřího Stránského něco přečíst a určitě se k němu ještě vrátím.