Na každý malý aspekt života se dá naroubovat tématická sbírka. U Buka můžete pokračovat: O psacích strojích, O dostizích, O... Z těchhle publikací "O..." (za kterými stojí stejný editor) cítím víc než cokoliv, jen snahu podojit fanoušky těmihle "Best of" kompilačkami. Bukowski sám odesílal spoustu věcí vícekrát, taky někdy protlačil stejné věci do vícero textů jinak (báseň, povídka, román), takže to, že u něj máte jakýsi pocit deja vu, že jste už něco četli, není nic až tak neobvyklého, kolikrát to je vše přefiltrováno natolikrát, že už vás to prakticky otravuje, ale on se Bukowski celkově ve své tvorbě dost opakuje, jako každý spisovatel, jenže Hank to uměl správně okecávat, tímhle právě zjistíte ryzí literární kvality. Velikou část tohohle textu tvoří výseky z jeho románů (z nichž některé jsem četl za poslední roky), je tu i spousta básní, rozhovorů, dopisů, fotek, ilustrací, kterými se to zahustí (a o kterých se kolikrát řekne, "wow, tohle je nově objevená povídka a básně, ale to máme tak na 15-20 stránek" a tak se udělá něco jako tohle). Nechci tu sbírku jen hanit, samotný obsah byl fajn, protože jsem teď od Hanka už nějakou dobu nic nečetl a pořád patří mezi mé nejoblíbenější autory, ačkoliv musím přiznat, že s odstupem času začínám vidět některé věci jinak a líbí se mi na něm míň a míň. Hanka čtu už šestnáct let, jako první jsem četl někde online povídku "Kopulující kalifornská mořská panna" a pak jsem si krátce nato v Olomouci koupil "Příběhy obyčejného šílenství" (tahle edice or Arga je celkově, nejobsáhlejší edice, kterou ve své knihovně vlastním) a musím říct, že tahle tematická vyhraněnost na jednu věc delšímu textu prostě nesvědčí. Sice jsem se opět dozvěděl něco málo zajímavých informací (třeba, že napsání "Post Office" zabralo 19 dní a že si z psaní moc nepamatuje, jen to, jak ráno byly stránky (asi dost podobný okno, jaký měl King během psaní Misery, když ještě dával lajny), nebo, že s časem zjistíte, že "nepotřebujete dívku svých snů, ale jen tu, která nebude noční můra") o jeho pohledu na chlast, což pro mě bylo do jisté míry bolestnou připomínkou, že jsem nedlouho zpátky musel z přesně těch důvodů rozejít cesty s jedním člověkem, kterého jsem dlouho považoval za jednoho z nejbližších přátel, a hlavní roli v tom hrál právě chlast a spoustu z těch věcí, co tu Bukowski popisuje, kam ho to, ať už v tvorbě, nebo životě, popohánělo, jak to z něj udělalo "nesmrtelného", pomohlo mu to se sebedůvěrou, nebo jen najít způsob, jak kráčet životem... ale o tom by vám řekl každý alkoholik, nebo lépe řečeno, neřekl, ukázal by vám to. Mělo to pasáže a části, co mě bavily, ale víceméně takový vlažný průměr, spíš mě iritovalo to, jak se tímhle ždíme a že velkou část těch textů znám, kolikrát se zde užívají i věci, ve kterých se sám Bukowski vyloženě opakuje, do věty, protože jsou zde výseky, kde se ho ptali v odlišných show na stejnou věc a to už člověka pak začne doslova srát. Ale bavily mě třeba detaily, jako popis jeho pohledu na to, jak ho pozvali do Francie a skoro nic si nepamatoval z TV pořadu, kde se objevil, ten lakonický projev, odpálkování pitomců. V mnohém mě to pořád umí stejně bavit. Ale asi jsem se tím prostě za ty roky přežral a tak si do budoucna-budu-Buka dávkovat jen po malých doušcích.