Kniha investigativní novinářky Saši Uhlové sestává v první řadě z reportáží, které napsala a postupně vydávala v rámci speciálního projektu magazínu A2larm (ten na něj získal grant od Fondu na podporu nezávislé žurnalistiky). Autorka si v rámci projektu změnila jméno a upravila fyzickou podobu, přeorganizovala svůj rodinný život a věnovala půl roku života zkoumání podmínek, v nichž pracují lidé na nekvalifikovaných a nízko placených pozicích – od prádelny přes drůbežárnu, kasu v supermarketu, výrobnu žiletek až po třídírnu odpadu.
Součástí knihy jsou i osobní deníky a zápisky, v nichž zachycuje pocity, vjemy a reflexe, které se do reportáží nevešly. Jednotlivé reportáže jsou proloženy texty, které mají laickému čtenáři přiblížit legislativní i organizační okolnosti zaměstnávání lidí ze sociálně slabých vrstev.
Celý projekt je propojen s dokumentárním filmem Hranice práce Apoleny Rychlíkové.
Od Hrdinů kapitalistické práce nezískáte vhled do profesí „co nikdo nechce dělat, to už je lepší být na podpoře za skoro stejné prachy“, kde je plat roven minimální mzdě. Autorka v jednotlivých profesích totiž vydrží vždy ani ne pár týdnů. To je na úrovni toho, když jste při střední škole chodili na týdenní celodenní brigády typu čistění ohlušující vodní tryskou palet, kde vás o pauze kibicuje nadrátovaný Ukrajinec, noční doplňování zboží v Makru, kde vám ve tři ráno rádoby manažer přijde změřit mezery mezi láhvemi Pepsi, výměna přepravek kam padají z linky rohlíky, kde hodiny stojíte a v ubíjejícím tempu se jen shýbáte, otáčíte do zblbnutí apod. Tohle nikomu, kdo si nějakou takovouto monotónní manuální práci zkusil, nemá co dát. Na to autorka párkrát přijde do práce, zjistí jaká je to dřina a po několika (tý)dnech odchází. Nevypozoruje za tu dobu zákonitosti, vztahy; pouhé náznaky a dojmy, ale to je na investigativu málo.
Nutno však uznat, že ono to ani není autorčiným primárním záměrem; jí jde o lidi chycené v neúprosném soukolí „malý plat, nemožnost nástupu na dovolenou/nemocenskou a přesto aspoň nějaká práce, která není na černo, a lze z ní splácet exekuce/osobní bankroty“. Jenže ani tady nepřichází autorka s ničím objevným; ostatně jak chcete někomu nahlížet do života/přežívání, když jste s ním v kontaktu všehovšudy 2-3 týdny během pár minut na cigárpauze či půlhodinového oběda? Vyměníte si několik málo informací, že je to těžké, jak nemáte ani floka na léky, tramvajenku, školu v přírodě, že k tomu máte támhle uklízení a támhle donášení balíčků, že nemáte kdo by děcka pohlídal při noční. Jde o jejich zběžné pocity. Částečně se to daří maskovat tím, že Uhlová evidentně empatii má, psát umí záživně, dostane vás "za kasu i k pásu", navíc to není černobílé ani politikou ovlivněné, ale je to po povrchu.
Ve výsledku je z toho vynikající koncept, který je nedotažený. Vyloženě to žadoní doplnit pasáže "inkognito" s pasážemi, kdyby již v módu "novinářka" pokračovala a dotazovala se na konkrétní věi vedení, majitelů apod. Ani jedné ze dvou použitých rovin se nevěnuje dostatek prostoru nad rámec floskule typu „netušil jsem, co jiní musí pro přežití dělat, hned si více vážím své práce“.
Je otázkou o kom/čem by to vlastně mělo být? O „nejnižších“ profesích? O lidech živořících na hraně životního minima? O zemi, kde desetina populace je v exekuci? O autorce, její cestě do hlubin manualní otročiny a pocitech z ní a při ní? O přešlapech zaměstnavatelů? Ve výsledku se jeden nedozví nic navíc (krom segmentů „jak to chodí“ mezi jednotlivými kapitolami) než poněkud povrchní „je to těžká práce, těžká/je to těžké vyjít s penězi, těžké/je to těžký život, těžký“. Což, bohužel, vypovídá více o společnosti, která něco tak zřejmého a jasného potřebuje napsat, než o autorce. Aspoň to zkusila a diskuzi otevřela. Za to jí patří dík. Za formát a zpracování už tak moc ne. Ovšem možná jsem jen zmlsán polskou reportážní školou a tohle opravdu je vrchol tuzemské sociální investigativy. Na dobrou i zajímavou knihu to stačí, na dobrou investigativní reportáž ne.
len toľko, že by sme mali venovať omnoho viac pozornosti (bežným) pracujúcim a ozývať sa za ich požiadavky, lebo sa nás to v každodennosti týka, aj keď my sa môžeme mať dobre.
a odbory nie sú strašiak, ale demokratická inštitúcia zdola.
a už len skromne - smrť práci, fakt, že niekto neuvidí vyrastať svoje deti, lebo má exekúcie z anejaký zabudnutý lístok na mhd a podobne a nedokáže vyžiť z minimálnej mzdy, lebo nájmy rastú exponenciálne, naozaj by sme s tým mali niečo robiť.
Něco takovýho jsme tu potřebovali. Tuhle knížku jsem přečetla pomalu jedním dechem a postupně si z vlastních (byť chabých brigádnických) zkušeností připomínala náročnost manuálních prací, jejich slabé ohodnocení (chvíle, kdy jsem zjistila, že beru víc než lidi, co tam pracují několik let na plný úvazek) a hlavně všechny ty lidi - stěžující si, smířené i relativně spokojené. Knížka vyvrací některá jednoduchá odsouzení typu "tak proč si nenajdou jinou práci?" a my zjistíme, že to pro všechny není úplně tak jednoduchý anebo že by to dokonce jejich situaci ani moc nevyřešilo, ne-li dokonce ztížilo. Saša Uhlová zachycuje skvělými reportážemi smutné osudy lidí - lidí opuštěných, zadlužených a unavených. Lidí akceptujících špatné pracovní podmínky ze strachu, že kdyby se ozvali, přišli by o práci nebo i jen z nevědomosti, že se zákony porušují. Lidí i dobrovolně pracujících neustále přesčas, na nočních směnách nebo o víkendech, protože jsou za to příplatky a dostanou víc peněz a díky tomu vyžijí.
Hrdinové kapitalistické práce je opravdovým svědectvím o zločinech proti lidskosti. Jsem ráda, že se něco takového dostalo mezi veřejnost a pevně doufám, že i samotní zaměstnanci těchto pozic jednou dostanou víc odvahy se postavit za svoje práva, vyšší mzdu a lepší pracovní podmínky, protože díky tomu (jak nám už i dějiny ukázaly) se může opravdu nasměrovat současná situace k lepšímu.
Jo, a taky už si nebudete stěžovat až budou fronty v supermarketu.
„Bez ohledu na to, jestli jsou zákazníci bohatí (velké marnotratné nákupy), nebo chudí (nákupy za pár korun, přesně vypočítané), alkoholici (krabičáky, tvrdej a houska) nebo vyznavači zdravého životního stylu, čtenáři Lidovek, MF DNES, Blesku, Sportu, Aha, Práva, cizinci, Češi, staří, mladí, ženy, muži, prostě všichni jsou strašně milí a ohleduplní. Kromě malého procenta hulvátů, samozřejmě.” Pod to se podepisuju.
Já upřímně nesnáším takové to "tohle by si měl přečíst každý", takže to říkat nebudu.
Nicméně pokud někdy máte pocit, že se na vás prodavačka málo usmívá a jde jí to pomalu od ruky, uklízečka v práci si brblá pod vousy a pořádně nepozdraví a vůbec jsme takovej negativní stát, kde si lidi ničeho nevážej... možná to zkuste.
Saša Uhlová věnovala spoustu času a úsilí zkoumání nízkopříjmových profesí skrz vlastní zkušenost. A je to skvělý. Já si prostě nemyslím, že život pracovníků z jiné sociální vrstvy je možné pochopit jenom skrze rozhovor, byť by byl formulován sebelépe. Neumím si představit, jak fyzicky i emocionálně vyčerpávající to muselo být - a to autorka v každé profesi strávila jen několik měsíců.
Výsledkem je podrobná a zároveň empatická sonda do života lidí, se kterými se jinak možná nemáme šanci setkat (alespoň já nemám). Přináší odpověď na všechny ty otázky, které je hrozně jednoduché vznášet z pozice (často ne vlastní zásluhou) privilegovanějších. Proč prostě nejdou jinam? Proč si něco nedostudují? Proč si neřeknou o lepší podmínky? Když si to nechají líbit, ať se nediví...
Kdybyste ale čekali, že kniha je obrazem lidského zmaru, pletli byste se. Hrdinové Sašiných reportáží si často drží pozitivního ducha, stojí při sobě a snaží se pracovat s tím, co mají. Není to jednoduché, sem tam si postěžují, ale pojďme si říct, kdo si nikdy nad svou prací nepovzdychl. Já prakticky ke všem, s nimiž se autorka během svého experimentu potkala, cítila obdiv. Protože vlastně nevím, jak bych se s podobnými podmínkami zvládla popasovat, a co by ze mě bylo za člověka, kdybych měla jen o trochu míň štěstí.
Jsem hrozně ráda, že tahle kniha vznikla. A snad se jí podařilo do společnosti vnést trochu víc empatie, potřebujeme to jako sůl.
Reportáže Saši Uhlové jsem si chtěl přečíst už mnohem dříve, ale nějak jsem na to zapomněl. Proto jsem byl tak rád, že jsem na ně narazil v knižní podobě. Mám za to, že právě tyhle reportáže (zejména Babisovy drubezarny a Albert) pomohly nastartovat debatu o levné a tak trochu neviditelné práci.
Osobně si myslím, že hlavní přínos tohohle projektu jsou příběhy lidí, kteří se nemůžou jednoho dne sebrat a jít dělat nějakou lépe placenou práci nebo se spolehnout na rodiče/ příbuzné. To, že prace v masokombinatu nebo za kasou stojí za hovno všichni víme, ale to, že za tou prací stojí pracující chudí, kteří živí svoje rodiny za pár tisícovek měsíčně a nic jiného jim nezbývá je pro mnohé lidi docela překvapení.
Až s odstupem mohla let si sam uvědomuju jaká privilegia jsem měl a mám. Hrdinové kapitalistické práce nastavuji zrcadlo blahobytne společnosti, která vidí jen konjunkturu, rostoucí platy a na fetiš na inovaci. Za tohle patří Saši Uhlové velký dík.
Novinářka Saša Uhlová se rozhodla na vlastní kůži zjistit, jaké to je pracovat na pozicích, na níž lidi s nízkým vzděláním dostávají minimální mzdu. Vznikly reportáže, hraný dokument a dokonce i divadelní představení. Toto je původní zdroj ve formě deníkových zápisků.
Saša Uhlová si vyzkoušela několik zaměstnání, například v Albertu, ve Vodňanském kuřeti či třídila odpad v Ostravě. A je to přibližně taková hrůza, jakou byste čekali, pokud se o tuhle tématiku aspoň trochu zajímáte. Mzda je opravdu bolestivě nízká, zaměstnanci mají taky minimum pauz a často jsou pod neustálou kontrolou hraničící se šikanou. Myslím, že není až tak přehnané tvrdit, že i v českém kapitalismu bují takové moderní otroctví.
Autorka se ale nesnaží šokovat. Ukazuje i spoustu dobrého a snaží se pochopit nejen ty na nejnižších pozicích, ale i jejich nadřízené. Často tu vidíme, jak se mizernému vedení pouze soustředí na rychlost práce, což je ale v konečném důsledku kontraproduktivní. Vedoucí zaměstnance však nikdo nenaučil jak to pořádně dělat a demotivuje je taky fakt, že kvůli náročnosti práce se jejich podřízení rychle střídají a mnozí z nich ani neumí česky. Vyšší management je pravděpodobně bezradný a dělá vše hlavně proto, aby udržel nízké náklady. Asi i kvůli nedotáhnutým zákonům či šikovností vedení zákony obcházet tak jen tlačí na zaměstnance a vystavuje je hrozným podmínkám.
Člověk je totiž tvor vysoce přizpůsobivý, a tak leccos zvládne jak "intelektuálka Saša", tak někteří stálejší zaměstnanci, které v práci potká. Přesto že tyto práce, které by chtěl dělat dobrovolně málokdo, velice dobře zvládají, smutnou odměnou jim je kromě nízkého platu taky vědomí, že kvůli nutnosti brát přesčasy přichází o společenský a rodinný život. Je to dost smutné, protože je vidět, že šikovné a pracovité lidi máme, systém v základu je dle mého názoru taky vytvořený dobře (ať už jde o pásovou výrobu či velké prodejny), jen tu jsou zbytečné komplikace, které se jaksi přehlíží. Ale třeba by se mohly i díky práce Saši Uhlové přehlížet o něco méně.
Hrdinové kapitalistické práce jsou čtivým textem, který se někdy čte jako mrazivý horor, někdy jako zajímavý vhled do nejen zaměstnaneckých procesů, ale i mentality lidí v nich. Uhlová je očividně velice vnímavá, empatická a společenská a zde se díky jejím stručným zápiskům mnohé dozvíme.
Zhruba první půlka je až napínavé čtení, ale v druhé půlce přichází jistá repetetivnost. Také oceňuji, že Uhlová do textu vložila i něco ze svého osobního života (který tímto jejím experimentem trochu trpěl), ale zde se přiznám, že jsem se v její rodinné situaci trochu ztrácel. Příběhy zaměstnanců jsou jasně vysvětlené, ale příběh její rodiny moc ne.
Kniha je také dost autentická kvůli písemnému projevu, který obsahuje obecnou češtinu ("pražštinu"), ale přiznám se, že i já, který rozhodně nejsem žádný jazykový purista, jsem si na to musel chvíli zvykat.
Saša Uhlová si změnila jméno, obarvila vlasy a šla pracovat jako nekvalifikovaný pracovník za minimální mzdu.
Pracovala v prádelně nemocnice Motol, ve Vodňanské drůbeži, jako pokladní v Albertu, v továrně na žiletky a v třídírně odpadu.
V každé z prací byla sice „jen“ třeba dva tři týdny, i to ale stačilo na zajímavou sondu do života lidí, kteří vydělávají třeba 66 korun za hodinu. Mít zaplacenou tramvajenku na měsíc je pro ně znakem nezvyklého bohatství, stejně tak koupit si v kantýně oběd za 75,-. Někteří nesmyslné přesčasy odpracují pyšní na to, že tak dlouho zvládli pracovat. Svoje děti kvůli směnnému provozu někdy skoro ani nevídají. A když dítě potřebuje třeba tři tisíce na školu v přírodě, často má prostě smůlu.
Najít si jinou práci? Někteří nemají skoro ani kredit v mobilu, natož doma internet, kde by si novou práci našli nejsnadněji. Někteří navíc nemají ani čas a sílu přečíst si noviny. A i kdyby práci našli a dali výpověď, čekala by je výpovědní doba - a proč by na ně s jinou nekvalifikovanou pozicí někdo měl 2 měsíce čekat, když mu stačí kdokoliv jiný, kdo může pracovat hned? Např. práci v prádelně navíc dost lidí mělo přes pracovní úřad, nemohli ji tedy odmítnout, pokud nechtěli být vyřazeni z evidence pracáku, takže nemohli radši než tohle nedělat nic.
Knížka ukazuje i jak moc může záviset na přístupu nadřízených - jestli křičí a naštvaně předpokládají, že člověk všechno automaticky ví (i když to není možné), nebo vše popíšou a lidsky počítají s tím, že to na začátku nebude úplně bez chyby.
„Když jsem měl peníze, jel jsem na nějakou stanici metra na áčku, kde je obchodní centrum, a tam si koupil zákusek. Vyfotil jsem se s ním, abych měl vzpomínku, jak si fajně žiju.“
Zajímávej exkurz do úplně jiného světa. Nejsilnější kapitoly jsou ty první, konec už je víc o Saše.
Túto knižku som dočítala už dávnejšie, ale premýšľam nad ňou stále dosť často. Neviem ako to majú ostatní čitatelia, ale mňa táto knižka dosť zasiahla, hoci sa jedná o reportážnu literatúru.
Som rada, že sa niekto venuje sociálnym témam a problémom ľudí, ktorých my “šťastnejší” často nestretávame alebo sa s nimi nerozprávame. Saši Uhlovej patrí veľký obdiv, že sa blízkosti týchto ľudí a príbehov nebála a citlivo ich opísala a aj trochu zažila. Nič nie je len čiernobiele a osudy ľudí sú vždy náročnejšie než sa nám zdá a mali by sme sa učiť byť empatickí a v neposlednom rade vďační zato čo máme. Cením, že autorka otvára aj témy legislatívy, pracovných odborov a iných inštitúcii, ktoré stále nechránia tých najzraniteľnejších, tak ako by sa na tak progresívnu krajinu ako Česko patrilo.
Veľmi dôležitá kniha, najmä v tunajších luzích a hájích. Po prečítaní si neporovnateľne viac vážim moju prácu. Žasnem, za akých podmienok sú ľudia ochotní (či životnou situáciou prinútení) pracovať, žiť a v podstate si prácou nechávať ničiť zdravie a život. Saša Uhlová priniesla neuveriteľné reportáže priamo z prvej línie a za jej obetavosť smekám klobouk. Must-read. "Jsem unavena ... i z toho, že jsem pochopila, že v lidech nedříme žádnej revoluční potenciál, že jsou se svým údělem podivně srozuměni a nebudou dělat nic proto, aby nepříjemné věci změnili."
Take.... Drsne citanie. Ocenujem osobne zaangazovanie sa autorky a aj to, ze nas vtiahla do pocitov a zivotnej reality ludi, ktori sa tazko vymanuju z chudoby.
Saša je naša! Aspoň v téhle knížce. Vezmu to krátce, přestože hrdinka kapitalistické práce zrovna nejsem a tudíž mám času dost:
Deníková forma je k tomuhle tématu úplná pecka. Zachycuje docela podrobný psychologický vývoj i jednotlivé "překážky", které v práci vznikají. Tomu Saša přizpůsobila i jazyk -vykonávané práce nejsou sofistikované, takže nepotřebují ani sofistikovaný jazyk. Perfektní je taky popis postav, které do tohoto soukolí patří - jak vypadají, jak žijí, jak mluví, jak se oblékají a jak se cítí.
Obrovskou peckou téhle knížky je to, že Saša nepopisuje jen aspekty samotné práce, ale i všechny ostatní, které s ní souvisí (dojíždění, shánění ubytování, volný víkendy ...). Osm hodin pípat kasu? To si asi umí představit každej. Připočtěte si dojíždění, absence pauz, "nepovinně" povinný přesčasy, bolest a únavu, fakt, že děti nevidíte jak je týden dlouhý, psychickou šikanu, stres, bydlení na ubytovnách a další srandy, které vám kompletně vyplní den a zjistíte, že samotná práce je ve finále to nejmenší.
Jediný, co bych změnila jsou kratší kapitoly - ke konci už se příkoří hodně opakují a nepřináší nic novýho. I tak ale - doporučuju. Všem. Kteří v tomhle státě žijí, mají práci, mají nebo nemají ji rádi a hlavně se chtějí podívat na něco, co je jinak neviditelný.
Zajimavy napad na investigativni reportaz, knizka je plna detailu ze zivota uplne obycejnych, normalnich lidi, nejen Cechu, ale i cizincu touzicich po vydelku, ktery by jim zajistil alespon zakladni zivobyti. Bohuzel ukazuje, jak se k temto lidem zamestnavatele chovaji, a je to obraz opravdu otresny. Na detailech zachycenych ocima nove "kolegyne" techto lidi vysvita leccos z jejich zivotu, ktere jsou bohuzel jejich zamestnanim a hlavne zamestnavateli ovlivneny vic, nez by chteli. Je skoda, ze se tehle knizce nedostalo sirsi znamosti a neodrazila se treba vice v mediich. Takhle bohuzel nejspis zase nic nezmeni... :-(
Sérii reportáží Saši Uhlové jsem sledovala už online - knížka byla úplně jasná volba. Jsou hrozně čtivě psané a je to celkově smutný a zajímavý čtení o tom, jak se pracuje na těch nejhůř placených pozicích a že ty peníze většinou vůbec nejsou to nejhorší. Jsem asi v půlce a dost mě to dostává. A ta grafická podoba je naprosto boží. Velkej palec nahoru za tenhle počin. V porovnání s občas až moc intelektuálními kousky z Absyntu (který mě ale taky většinou baví!) je tohle hodně stravitelná žurnalistika :)
Klobouk dolů před odvahou jít do takového projektu a upřímnost, se kterou autorka popisovala nejen své pracovní zkušenosti, ale i to, jak ovlivnily její běžný život. V době skvělé kondice naší ekonomiky je více než příhodné vytáhnout na světlo, že i dnes existuje řada podniků, kde se na zákoník práce příliš nehledí, kde lidi pracují za nedůstojné peníze v naprosto příšerných podmínkách... Od ted se už budu na všechny pokladní jen usmívat!
Kniha je jedinecna v tom ako priblizuje narocne pracovne podmienky a mizerne financne ohodnotenie v najhorsich zamestnaniach v Cechach a zaroven aj celkovy svet tejto socialnej skupiny, ich motivacie, exekucie, apatiu voci politike a systemu a nedostatok casu na vlastnu rodinu a vlastny zivot.
Saša Uhlová je novinářka, která mnoho měsíců zasvětila tomu, že se nechala zaměstnat v těch nejhůř placených zaměstnáních. Zkusila si to na vlastní kůži a tohle jsou její deníky. Musím říct, že je to velmi silná žena a i v těch nejhorších podmínkách se dobře držela a viděla pozitiva tam, kde se hledají jen těžko. Mnoho hodin bez pauzy a možnosti jít na WC, nebo sníst alespoň malou sladkost. Jednotvárná práce u pásu v nesnesitelném vedru, protože zaměstnavatel nechce platit opravu klimatizace... Třídění odpadu... V těchto podmínkách dokázala rychle navazovat vztahy a působila na mě velice pokorně. Nejde o to, že se dozvíte, co obnáší práce prodavačky. O tom máte asi představu. To, co mě na reportáži tak bavilo a zaujalo, byla možnost prožívat to z jejího pohledu. Skrz její zajímavou osobnost. Neodpustím si dodat, že autorka je otevřeně levicová, ale v rámci této knížky se do politiky téměř nepouští. Pouze vám empaticky zprostředkuje svoji zkušenost. Určitý náznak toho, že upřednostňuje změny "v zákonech" namísto očekávání změny v myšlení a chování pracovníků/firem tam je, ale netlačí v tomto ohledu na pilu.
Když jsem četl Orwellovo "Na dně v Paříži a Londýně" nebo "Cesta k Wigan Pier", nenapadlo mě, že v naší kotlině brzy vznikne obdobný reportážní projekt. Saša Uhlová jej zvládla impozantně, neboť si zachovala svou lidskou tvář a představila tak důvěryhodně to, co někteří musí prožívat celý svůj pracovní život. Jako zdaleka nejhorší se mi osobně jevily Vodňany a OZO.
Díky Sašo, bez tebe bych si to nedokázal představit.
Príšerné podmienky, v ktorých ľudia pracujú, ma nešokovali. Zarmútili, ale prekvapenie to pre mňa nebolo, spomínam si na jednu brigádnícku smenu v zváračskej firme v Žiline, po ktorej som plakala celú cestu domov. Nie kvôli práci, ale prístupu.
Veľmi sa mi páčilo prepojenie na relevantné témy, rozhovory s odborníkmi o odboroch, BZOP a podobne. Trochu mi chýbal záver, akoby autorka už nemala síl to koncepčne ukončiť.
Nezvyklý reportážní počin. I tento následný deník z návštěv prací placených minimální mzdou je čtivý. Nejzajímavějším aspektem byly informace o fungování zaměstnanců v těchto profesích: jejich důvody k působení v té práci a další životní okolnosti (vč. např. politických preferencí). I když se ne vždy podařilo autorce hlubší rozhovory navázat, i ze společného fungování spolupracovníků na pracovišti bylo ledacos poznat.
Mrzelo mě, že v posledním zaměstnání (OZO) Saša byla jen týden – jak sama píše, ani se nestihla zeptat nejbližší spolupracovnice, proč tam pracuje apod. Na druhou stranu Saša lidsky a upřímně vysvětlovala, proč už je z projektu unavená a jak to poznamenává její rodinný život, což je pochopitelné. Hvězda navíc za grafické zpracování knihy!
Člověk si opravdu uvědomí, jaké má štěstí, že má práci, kde nemusí dělat noční směny, muže se napít, najíst, dojít na wc častěji než po 6 hodinách, nikdo na něho nekřičí.. a mnoho dalšího. Tohle by si měl každý přečíst. Doporučuji i dokument Hranice práce.
I v době ekonomického růstu, kdy se nám dobře daří, tu v České republice pracují stovky lidí za nízké mzdy ve špatných pracovních podmínkách. Saša Uhlová má můj velký obdiv za to, že se do takového počinu vrhla i jak jej dokázala zpracovat.
Alarmovské reportáže byly na můj nesoustředěný pobyt v kyberprostoru moc dlouhé a dokument jsem z nějakého důvodu minul. Tuto svou dosavadní ignoraci jsem tedy napravil až teď prostřednictvím knižního vydání. A roky po všech ostatních musím konstatovat, že je to síla.
Reportážní knihu jsem přečetl skoro na jeden nádech. Příběhy z tzv. neviditelných profesí, které ale pro naše blaho potřebujeme. Nepředstavitelné věci jako třeba řešit, zda si můžu dovolit lístek na dopravu nebo ne.