Přiznám se, že jsem Letní deště četla přinejmenším třikrát tak dlouho, než jsem původně čekala. Příběh, který v nich autor čtenářům předestírá, je velmi neobvyklý, neobyčejný a zcela určitě se nedá přečíst během jednoho večera jako oddechová jednohubka. Pokud mu ovšem dáte šanci, dostanete se vám nemalého prostoru pro zamyšlení nejen nad životem a smrtí.
Není vůbec jednoduché popsat, o čem Letní deště vlastně jsou. Jak předesílá anotace, lze jej číst jako detektivku, psychologické drama či sled surreálných obrazců. Jedná se o příběh čtyř generací jedné více či méně obyčejné tchajwanské rodiny. Na téměř třech stech stránek se dozvídáme, čím vším si její členové museli projít a jak jejich prožitky, pocity či traumata ovlivnily nadcházející generace jejich potomků. Setkáte se zde s tchajwanskými zvyky, vírou i přírodou a kdo ví, možná díky životům obyvatel jednoho malého ostrůvku odhalíte dosud skryté stránky sebe sama.
Nečekejte lineární vyprávění, ovšem ani retrospektivu. Nepokoušejte se na řádcích ani v odstavcích hledat systém, návaznost, posloupnost. Nepočítejte s tím, že vždy budete vědět, o kom příběh vlastně vypráví. Všechny tyto hranice autor hravě stírá jako nahromaděný prach z police plné knih. Postavy se prolínají jedna v druhou, jednotlivé události se objevují mnohokrát, pokaždé však poodhalí nová fakta.
Ne vždy pro mě čtení bylo jednoduché. Některé pasáže nebyly tak záživné jako jiné a jelikož čtení Letních dešťů skutečně vyžaduje, aby čtenář dával pozor a dokázal nakonec z jednotlivých událostí pochopit autorův záměr, mohla jsem je číst pouze tehdy, když jsem nebyla příliš unavená z práce. A i když jsem zkraje byla z děje dosti zmatená, postupně se mi podařilo ve sledu výjevů a scén najít smysl a porozumět i něčemu z toho, co bylo vepsáno mezi řádky. Přesto bych se neodvážila tvrdit, že jsem pochopila byť i jen polovinu z toho, co se v textu ukrývalo.
Letní deště byly v průběhu let ověnčeny hned několika literárními cenami a myslím, že právem. Tento příběh prodchnutý magickým realismem si s vámi bude na každé stránce pohrávat, a pokud na jeho hru přistoupíte, získáte jedinečný čtenářský zážitek, na který jen tak nezapomenete. Text navíc doprovází krásné ilustrace Tomáše Řízka, které vám pomohou se do příběhu ještě více ponořit.
Tato kniha se mi četla hodně špatně, protože jsem nevěděla, z jakého konce ji uchopit. Nelineární vyprávění se dá ještě přežít, ale tady to působilo dojmem, že se všechno děje najednou a bylo těžké rozlišit jednotlivé příběhy. Takže o čem to vlastně bylo? Kdo ví :-D já si z toho vytáhla pocit viny, to se mi tak nějak zdálo jasné. Pokud tam bylo i něco jiného (nejspíš i něco politického vzhledem k incidentům s armádou), nenašla jsem. Je fakt, že jsem se přestala soustředit a jen se tím přes měsíc se zatnutými zuby prodírala.