What do you think?
Rate this book
Voda, která hoří
Obsáhlá vzpomínková kniha významné české psychoterapeutky v řadě kapitol a na desítkách unikátních fotografií přibližuje čtenářům celý její život plný mimořádných událostí a nevšedních setkání: Nezapomenutelnou ukrajinskou babičku a vzácné venkovské dětství v Jižních Čechách. Studia a atmosféru 60. let v Praze. Originální svět protialkoholní léčby v Praze u Apolináře - ten představuje jako blízká spolupracovnice zakladatele české protialkoholní léčby docenta Jaroslava Skály. Seznamuje s jedinečností československé psychoterapie v předrevoluční době. Vzpomíná na široký okruh přátel profesních, uměleckých, filosofických a disidentských. Ukazuje vlastní duchovní cestu a každoroční osamocené poutě do asijských klášterů.
Významnou součástí knihy jsou též kapitoly o třech osudových mužích jejího života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Tato svědectví svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.
——-
"Změní to něco na tom, jak se Václav Havel statečně choval ve veřejném životě, kolik toho pro nás vykonal a jakou autoritou byl? Ne, to je jen střelivo pro ty, kdo ho nenávidí, protože sami mu nesahají ani po kotníky. Jestliže jeho soukromí tak hanebně porušují i ti, kteří vykřikují, jak ho milovali, je to smutné. Nemluvě o tom, že sám o něm nejlépe uměl napsat ve svých hrách a vysmát se své neobratnosti a podléhání ženám. Takové Largo desolato je stokrát zábavnější než celé paměti paní Vodňanské včetně zmíněných dopisů, které se hned staly soustem pro bulvár."
- Jana Machalická, Lidové noviny
Významnou součástí knihy jsou též kapitoly o třech osudových mužích jejího života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Tato svědectví svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.
——-
"Změní to něco na tom, jak se Václav Havel statečně choval ve veřejném životě, kolik toho pro nás vykonal a jakou autoritou byl? Ne, to je jen střelivo pro ty, kdo ho nenávidí, protože sami mu nesahají ani po kotníky. Jestliže jeho soukromí tak hanebně porušují i ti, kteří vykřikují, jak ho milovali, je to smutné. Nemluvě o tom, že sám o něm nejlépe uměl napsat ve svých hrách a vysmát se své neobratnosti a podléhání ženám. Takové Largo desolato je stokrát zábavnější než celé paměti paní Vodňanské včetně zmíněných dopisů, které se hned staly soustem pro bulvár."
- Jana Machalická, Lidové noviny
- GenresCzech Literature
507 pages, Paperback
First published January 1, 2018
3 people are currently reading
91 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 11 of 11 reviews
May 12, 2019
Neuvěřitelná kniha. 500 stránek o životě člověka, kterého jsem neznala. Nevěřila, že to mohu přečíst. A přece a jedním dechem. Překvapivě živý způsob psaní, který se těžko opouští, nevybavuji si, že bych něco podobně psaného četla. Zajímavých několik rozměrů - Havel pohledem, který mi byl dosud skryt. Jako muži mu i přes snahu příliš nerozumím a místy mě štval. Disi-život v pospolitosti nevídané. A ženský život, který neztrácí, ale naopak rozkvétá plně až v druhé půli života, téma aktuální. Kniha, kterou chci mít doma.
August 5, 2020
Kniha mi neuvěřitelně sedla :) Vodňanská mi sedla, šla bych s ní na víno a pařila do rána!
November 11, 2018
Občas je to extrémně chaotické a agramatické, ale na druhou stranu svébytné a originální. Ta kniha je vizuálně pěkná.
Největší smysl to dává, když člověk čte Havlovy dopisy, což je takový vrchol knihy. Nicméně je to taková utahaná telenovela, stále dokola to samé. 250 stran textu o rozchodech a nerozchodech.
Největší smysl to dává, když člověk čte Havlovy dopisy, což je takový vrchol knihy. Nicméně je to taková utahaná telenovela, stále dokola to samé. 250 stran textu o rozchodech a nerozchodech.
September 18, 2018
Mne se to libilo, i pres mohutnou kritiku na internetu. Sice nechapu, jak bylo mozne to vse stihnout, ale zrejme bylo:)
January 7, 2022
Kniha se mi velmí líbila a líbí. Souhlasím s dalšími čtenáři, že více editorské práce by místy neuškodilo. Mnoho věcí se opakuje, ale kniha nenudí a přináší pohled do prostředí, kam by se většina lidí bez znalosti prostředí disentu těžko podívala. Zajisté měl na formu vliv i fakt, že autorka knihu namluvila a teprve následně došlo ke psané podobě. Je to zároveň výhodou, neboť kniha vzbuzuje pocit posezení s kamarádkou, ale tato forma má samozřejmě i svá negativa...
Velmi se mi líbil popis života tehdejší disidentské komunity i popis Jitčina rodinného zázemí. Z knihy je zřejmé, že měla po materiální stránce vcelku dobrý start do života- na danou dobu nejspíš nadprůměrný:vlastní byt v Praze a vcelku dobře situovaní rodiče, kteří dovedli být v mnoha praktických věcech oporou. Toto zázemí ji asi do jisté míry umožnilo dle jejích slov nepříliš placené povolání psychoterapeutky v pražské léčebně a vztahy, které byly trochu založené i na jejím zázemí. Tedy vztahy s bohémsky založenými muži, kteří měli volné povolání a podle autorky spíše nedostatek finančních prostředků, takže péče byla do velké míry na ní. Večírky a pobyty na chalupách disidentů působí velmi idylicky, až se čtenář nediví kolegům disidentům, že se jim takovýto popis jejich života, který vynechává téměř všechny ústrky od režimu, nezamlouval. Ústrky režimu jsou v knize také zmíněny, ale bohužel asi vzhledem k pozitivním stránkám Jitčina života (společný čas se zajímavými lidmi, cestování i během normalizace, naplňující práce) stále nepůsobí nijak hrůzostrašně.
Líbilo se mi, že i zmiňuje, že její vztah s manželem zjevně neustál změny a práci spojené s péčí o dítě a že ani jako lidé po třicítce na tuto změnu nebyli nutně dostatečně vyspělí. Také bylo zajímavé, když pohled svého milence VH popisuje jako "balkonový pohled", jelikož se vznáší nad běžnými starostmi. Nebo když svůj návrat do svého panelákového bytu z návštěvy vily VH v roce 96 popisuje jako konec pohádky a návrat do reality. Je zjevné, že ačkoliv její životní standart byl z poměru běžné populace určitě dobrý oproti přátelům z komunity již (zvláště po revoluci) nadprůměrný nebyl.
Popis psychoterapeutické kariéry je pro laika velmi zajímavý. Nastínění režimu protialkoholní léčebny, některých pacientů/případů, možností pro realizaci terapeuta. Práce má zjevně na jednu stranu svůj pevný režim a na druhou plno prostoru pro kreativitu a naplnění. JV svou prací žije, našla se v ní a "hoří" pro ni.
Mnoho čtenářů kritizuje pasáž o meditacích a pobytech v Asii. Mně se tato část také líbila, ačkoliv některé ezo přístupy bych tak považovala spíše za soukromou věc, která knize nepřidává. JV nedá upřít, že neustále hledá, což vystihuje i její životní motto "Hledat, najít, pustit". Přišlo mi, že ji těžké připady v léčebně a náročné vztahy s partnery trochu vyčerpaly a síly nabírá právě ve východních náboženstvích.
Celkově mě kniha nadchla. Tak jako JV přistupovala ke svému zaměstnání psychoterapeutky jako k umění, tak i tato kniha je takovým malým uměleckým kouskem. Považuji ji za jakýsi "highlight" mých knih z posledních let. Kniha má pro mě hloubku podobně jako u americké autorky "Cheryl Strayed" (a narozdíl od formálně výborné české autorky oddechové prózy RT). Velmi výjimečné je příznání vlastních chyb-chybných rozhodnutí, tyto pocity ať již ve stejné nebo jiné konkrétní situaci prožívá mnoho lidí a tato kniha by by jim mohla pomoci.
Velmi se mi líbil popis života tehdejší disidentské komunity i popis Jitčina rodinného zázemí. Z knihy je zřejmé, že měla po materiální stránce vcelku dobrý start do života- na danou dobu nejspíš nadprůměrný:vlastní byt v Praze a vcelku dobře situovaní rodiče, kteří dovedli být v mnoha praktických věcech oporou. Toto zázemí ji asi do jisté míry umožnilo dle jejích slov nepříliš placené povolání psychoterapeutky v pražské léčebně a vztahy, které byly trochu založené i na jejím zázemí. Tedy vztahy s bohémsky založenými muži, kteří měli volné povolání a podle autorky spíše nedostatek finančních prostředků, takže péče byla do velké míry na ní. Večírky a pobyty na chalupách disidentů působí velmi idylicky, až se čtenář nediví kolegům disidentům, že se jim takovýto popis jejich života, který vynechává téměř všechny ústrky od režimu, nezamlouval. Ústrky režimu jsou v knize také zmíněny, ale bohužel asi vzhledem k pozitivním stránkám Jitčina života (společný čas se zajímavými lidmi, cestování i během normalizace, naplňující práce) stále nepůsobí nijak hrůzostrašně.
Líbilo se mi, že i zmiňuje, že její vztah s manželem zjevně neustál změny a práci spojené s péčí o dítě a že ani jako lidé po třicítce na tuto změnu nebyli nutně dostatečně vyspělí. Také bylo zajímavé, když pohled svého milence VH popisuje jako "balkonový pohled", jelikož se vznáší nad běžnými starostmi. Nebo když svůj návrat do svého panelákového bytu z návštěvy vily VH v roce 96 popisuje jako konec pohádky a návrat do reality. Je zjevné, že ačkoliv její životní standart byl z poměru běžné populace určitě dobrý oproti přátelům z komunity již (zvláště po revoluci) nadprůměrný nebyl.
Popis psychoterapeutické kariéry je pro laika velmi zajímavý. Nastínění režimu protialkoholní léčebny, některých pacientů/případů, možností pro realizaci terapeuta. Práce má zjevně na jednu stranu svůj pevný režim a na druhou plno prostoru pro kreativitu a naplnění. JV svou prací žije, našla se v ní a "hoří" pro ni.
Mnoho čtenářů kritizuje pasáž o meditacích a pobytech v Asii. Mně se tato část také líbila, ačkoliv některé ezo přístupy bych tak považovala spíše za soukromou věc, která knize nepřidává. JV nedá upřít, že neustále hledá, což vystihuje i její životní motto "Hledat, najít, pustit". Přišlo mi, že ji těžké připady v léčebně a náročné vztahy s partnery trochu vyčerpaly a síly nabírá právě ve východních náboženstvích.
Celkově mě kniha nadchla. Tak jako JV přistupovala ke svému zaměstnání psychoterapeutky jako k umění, tak i tato kniha je takovým malým uměleckým kouskem. Považuji ji za jakýsi "highlight" mých knih z posledních let. Kniha má pro mě hloubku podobně jako u americké autorky "Cheryl Strayed" (a narozdíl od formálně výborné české autorky oddechové prózy RT). Velmi výjimečné je příznání vlastních chyb-chybných rozhodnutí, tyto pocity ať již ve stejné nebo jiné konkrétní situaci prožívá mnoho lidí a tato kniha by by jim mohla pomoci.
June 4, 2020
„Je zvláštní, že se nikdo nedivil. Nikdo nepátral, jak to, že s ním jedu na dovolenou. Všichni přeci Olgu znali. Mám pocit, že to bylo částečně z respektu k němu, ale asi věděli, že je to něco neobvyklého. Václav byl enormně citlivý na hodnocení lidí. Byla jsem všude přirozeně a s otevřenou náručí přijímaná. To ho neobyčejně těšilo. Tolerance lidí, vycvičená vším tím, co se dělo, byla v té době nebetyčná. Jedinečná, neopakovatelná atmosféra. Těžko se popisuje. A těžko tomu dnes mladší generace může rozumět jinak než literárně. Jako příběhu.“
Jitka Vodňanská vo svojej knihe priznáva, že s Václavom Havlom čakala dieťa, ale nakoniec sa obaja rozhodli pre interrupciu. Najväčší highlight knihy, mohli by sme tvrdiť, mňa však prekvapili Havlove listy, v ktorých bolo zrejmé, že nevedel čo chcel, že bol citovo nevyrovnaný, mal strach zo svojej ženy Oľgy, aby sa ani nie rok po jej smrti oženil s Dášou. Inak je to kniha o žene, ktorá pokoj našla v meditácii, vo vzťahoch, ktoré ju snáď podržali nad priepasťou v tej najväčšej životnej kríze, aby sa s tým nakoniec (pravdepodobne) sama vyrovnala touto knihou. Prvá a posledná tretina kniha bola výborná, len jadro knihy postavené na osobnej korešpondencii medzi Vodňanskou a Havlom ma miestami nudilo, niektoré listy mi prišli zbytočné, a preto som knihu dočítala až po dlhšej prestávke.
„Nabídnou Ti to, co chceš, nejsem schopen: před několika dny se Olga rozhodla mne opustit, později se to jaksi zase dalo dohromady, což není podstatné: podstatné je, že v době, kdy jsem si myslel, že jsem sám, nebyl jsem schopen vyrovnat se s tím myšlenkou že si vezmu Tebe. Když člověk s někým žije třicet let, nedokáže jen tak změnit svůj život. Aspoň já ne. Takže Ti vlastně nenabízím nic, ale žádám od Tebe všechno.“
Jitka Vodňanská vo svojej knihe priznáva, že s Václavom Havlom čakala dieťa, ale nakoniec sa obaja rozhodli pre interrupciu. Najväčší highlight knihy, mohli by sme tvrdiť, mňa však prekvapili Havlove listy, v ktorých bolo zrejmé, že nevedel čo chcel, že bol citovo nevyrovnaný, mal strach zo svojej ženy Oľgy, aby sa ani nie rok po jej smrti oženil s Dášou. Inak je to kniha o žene, ktorá pokoj našla v meditácii, vo vzťahoch, ktoré ju snáď podržali nad priepasťou v tej najväčšej životnej kríze, aby sa s tým nakoniec (pravdepodobne) sama vyrovnala touto knihou. Prvá a posledná tretina kniha bola výborná, len jadro knihy postavené na osobnej korešpondencii medzi Vodňanskou a Havlom ma miestami nudilo, niektoré listy mi prišli zbytočné, a preto som knihu dočítala až po dlhšej prestávke.
„Nabídnou Ti to, co chceš, nejsem schopen: před několika dny se Olga rozhodla mne opustit, později se to jaksi zase dalo dohromady, což není podstatné: podstatné je, že v době, kdy jsem si myslel, že jsem sám, nebyl jsem schopen vyrovnat se s tím myšlenkou že si vezmu Tebe. Když člověk s někým žije třicet let, nedokáže jen tak změnit svůj život. Aspoň já ne. Takže Ti vlastně nenabízím nic, ale žádám od Tebe všechno.“
March 30, 2021
Chtěl jsem dát dvě hvězdičky, ale za jakousi, byť trochu naivní a trochu bulvárně vypočítavou upřímnost o hvězdičku zvedám. Asi bych to zahodil hned na začátku, nebýt toho, že v knize vystupují lidé, kterých jsem si vždycky moc vážil.
December 10, 2018
Skvělá knížka, a pro nás, kterým chybí Václav Havel, ještě o něco cennější.
August 9, 2019
O spiritualitě (zajímavé), psychoterapii (to se mi velmi líbilo) a hlavně o vztazích (bez toho bych se obešla, v některých částech se mi do čtení až nechtělo).
January 6, 2021
Upřímná sebeterapeutická zpověď autorky se smířením na konci...
Není to žádné velké literární dílo, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla.
"Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet."
Není to žádné velké literární dílo, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla.
"Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet."
July 21, 2024
Pohľad zo Slovenska bude zrejme iný, ako pohľad z Česka. O kontroverznosti knihy, o bulvárnych článkoch, ktoré jej vydanie sprevádzali, som nevedela vopred nič. Siahla som po nej raz v kníhkupectve náhodou a zaujala ma v prvom rade preto, že už dlhšie som si chcela prečítať niečo o Václavovi Havlovi a spojiť to s knihou, ktorá pojednáva o jeho milostných vzťahoch, mi prišlo zábavné a v druhom rade preto, že Jitka Vodňanská sa venuje meditácii vipassana, ktorú som tiež skúšala.
Prvé očakávanie kniha splnila až nadmieru. Vzťahu s Václavom Havlom je venovaná rozsiahla časť. Niekedy som sa smiala, niekedy krútila hlavou, niekedy som si pripadala ako v telenovele - zbytočne rozsiahlej a nudnej, kde má každý s každým nejaké pletky. Popri vzťahu bolo podľa mňa dobre vykreslené, len tak mimovoľne, prostredie disentu a totalitného režimu. Osobu Václava Havla som predtým spoza hranice vnímala len tak hmlisto, ako nejaký idol v diaľke, ku ktorému som neprechovávala žiadne hlboké emócie. Kniha ho v mojej mysli pretvorila na človeka, človeka z mäsa a kostí, so srdcom i penisom. V niečom slabého, v niečom silného. O jeho diele a samotnej politickej aktivite som sa síce veľa nedozvedela, ale to môžem kedykoľvek dohnať z iných zdrojov. Myslím, že práve toto poľudštenie z neho urobilo osobu, o ktorej dielo môžem mať skutočný, nielen predstieraný záujem.
Druhé očakávanie, že sa dozviem viac o Jitkiných skúsenostiach s meditáciou vipassana, veľmi naplnené nebolo. V tomto zmysle som bola skôr sklamaná. Prečo niekto, kto strávil mesiace meditovaním, má ešte stále potrebu vŕtať sa v starých vzťahoch, riešiť minulosť a snáď aj žiarlivosť a pocit krivdy (tieto pocity som si možno len ja sama domýšľala).
Celkovo posledná tretina pôsobila, ako by bola napísaná narýchlo v časovej tiesni, len aby už bola kniha hotová. Ak autorka naozaj na knihe pracovala štyri roky, tak asi väčšinu času prokrastinovala. Viac redaktorskej práce by jej určite neuškodilo. Žiadalo by sa text štylisticky zjednotiť, niektoré pasáže skrátiť, duplicitný obsah vymazať. Ale možno práve tento kostrbatý štýl písania prispel k vykresleniu Jitkinej osobnosti, ktorá toho evidentne stihla veľa zažiť a nie vždy pritom mala v živote upratané.
Prvé očakávanie kniha splnila až nadmieru. Vzťahu s Václavom Havlom je venovaná rozsiahla časť. Niekedy som sa smiala, niekedy krútila hlavou, niekedy som si pripadala ako v telenovele - zbytočne rozsiahlej a nudnej, kde má každý s každým nejaké pletky. Popri vzťahu bolo podľa mňa dobre vykreslené, len tak mimovoľne, prostredie disentu a totalitného režimu. Osobu Václava Havla som predtým spoza hranice vnímala len tak hmlisto, ako nejaký idol v diaľke, ku ktorému som neprechovávala žiadne hlboké emócie. Kniha ho v mojej mysli pretvorila na človeka, človeka z mäsa a kostí, so srdcom i penisom. V niečom slabého, v niečom silného. O jeho diele a samotnej politickej aktivite som sa síce veľa nedozvedela, ale to môžem kedykoľvek dohnať z iných zdrojov. Myslím, že práve toto poľudštenie z neho urobilo osobu, o ktorej dielo môžem mať skutočný, nielen predstieraný záujem.
Druhé očakávanie, že sa dozviem viac o Jitkiných skúsenostiach s meditáciou vipassana, veľmi naplnené nebolo. V tomto zmysle som bola skôr sklamaná. Prečo niekto, kto strávil mesiace meditovaním, má ešte stále potrebu vŕtať sa v starých vzťahoch, riešiť minulosť a snáď aj žiarlivosť a pocit krivdy (tieto pocity som si možno len ja sama domýšľala).
Celkovo posledná tretina pôsobila, ako by bola napísaná narýchlo v časovej tiesni, len aby už bola kniha hotová. Ak autorka naozaj na knihe pracovala štyri roky, tak asi väčšinu času prokrastinovala. Viac redaktorskej práce by jej určite neuškodilo. Žiadalo by sa text štylisticky zjednotiť, niektoré pasáže skrátiť, duplicitný obsah vymazať. Ale možno práve tento kostrbatý štýl písania prispel k vykresleniu Jitkinej osobnosti, ktorá toho evidentne stihla veľa zažiť a nie vždy pritom mala v živote upratané.
Displaying 1 - 11 of 11 reviews