Po přečtení ostatních recenzí jsem se rozhodla ještě zvednout hodnocení že čtyř na pět hvězd. Nechápu, co někteří lidé čekali? Že Radka Třeštíková napíše nějakou operu nebo co? Moc nechápu ta očekávání, možná je to mediální masáží, že je Třeštíková hodně vidět a někomu leží v žaludku, a pak si její knihu přečtou lidi, kteří vůbec nejsou cílová skupina.
Moje dojmy? Jsem nadšená! Ano, kniha sice postrádá nějaký zásadní příběh nebo zápletku, ale to je mi úplně fuk! Rozesmála jsem se téměř na každé straně, a kniha jich má přes 400. Taky jsem hodně brečela. Tolik emocí ze mě za poslední rok nikdo nevyždímal!
Nářečí mě bavilo a je mi fuk, jestli ve skutečném Veselí se takhle mluví nebo ne. Proč musí všichni být tak strašně přísní a brát se tak vážně? Malinko nesvá jsem akorát z toho spojení srandy a smutku, nějak mi to úplně dohromady nesedí a pořád nevím jestli je to dobrý nebo blbý.
Třeštíkové styl už mám docela pod kůží, poznala bych ho i poslepu, a ještě pořád mě to nezačalo nudit. Baví mě!
Kniha má krásnou obálku. I vnitřní využití grafiky na oddělení kapitol se mi líbí.
Vadí mi jediné dvě věci, které přímo s touhle knihou mají málo společného. Tou první je, že když jsem si v duchu představila, jak podle toho někdo natočí film, bude to děsná sračka, protože tam nebude ten vnitřní monolog který mě u ní tak baví, ale budou tam ty situace, které jsou trochu Kameňák 2.
Druhá věc je, že nemám ráda osobní projev Radky Třeštíkové. S tím se nedá nic dělat, můj je taky nicmoc. Tak se prostě nedívám na žádné pořady ani rozhovory s ní, a jen čtu její knížky. Až na prvotinu Dobře mi tak mi přijde, že se hodně vypracovala.
Těším se na další knížku, u které si zas takhle krásně odpočinu :-)