What do you think?
Rate this book
Jan Švankmajer
304 pages, Hardcover
Published January 1, 2018
55 people want to read
About the author
Jan Švankmajer
27 books35 followersJan Švankmajer was born in Prague. An early influence on his later artistic development was a puppet theatre he was given for Christmas as a child. He studied at the College of Applied Arts in Prague and later in the Department of Puppetry at the Prague Academy of Performing Arts.
He contributed to Emil Radok's film Doktor Faust in 1958 and then began working for Prague's Semafor Theatre where he founded the Theatre of Masks. He then moved on to the Laterna Magika multimedia theatre, where he renewed his association with Radok. This theatrical experience is reflected in Švankmajer's first film The Last Trick, which was released in 1964.
Under the influence of theoretician Vratislav Effenberger Švankmajer moved from the mannerism of his early work to classic surrealism, first manifested in his film The Garden (1968), and joined the Czechoslovakian Surrealist Group.
He was married to Eva Švankmajerová, an internationally known surrealist painter, ceramicist, and writer until her death in October 2005.
Švankmajerová collaborated on several of her husband's movies, including Alice, Faust, and Otesánek. They had two children, Veronika (b. 1963) and Václav (b. 1975, an animator).
Švankmajer has gained a reputation over several decades for his distinctive use of stop-motion technique, and his ability to make surreal, nightmarish, and yet somehow funny pictures. He continues to make films in Prague.
(http://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Švan...)
He contributed to Emil Radok's film Doktor Faust in 1958 and then began working for Prague's Semafor Theatre where he founded the Theatre of Masks. He then moved on to the Laterna Magika multimedia theatre, where he renewed his association with Radok. This theatrical experience is reflected in Švankmajer's first film The Last Trick, which was released in 1964.
Under the influence of theoretician Vratislav Effenberger Švankmajer moved from the mannerism of his early work to classic surrealism, first manifested in his film The Garden (1968), and joined the Czechoslovakian Surrealist Group.
He was married to Eva Švankmajerová, an internationally known surrealist painter, ceramicist, and writer until her death in October 2005.
Švankmajerová collaborated on several of her husband's movies, including Alice, Faust, and Otesánek. They had two children, Veronika (b. 1963) and Václav (b. 1975, an animator).
Švankmajer has gained a reputation over several decades for his distinctive use of stop-motion technique, and his ability to make surreal, nightmarish, and yet somehow funny pictures. He continues to make films in Prague.
(http://en.wikipedia.org/wiki/Jan_Švan...)
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 2 of 2 reviews
March 24, 2019
In brief: if you're interested in either Surrealism or magick, this is a huge treat; if you're interested in both at once, it's an absolutely essential must-read.
Read my full review on my blog: https://wp.me/p25w3I-hD
Read my full review on my blog: https://wp.me/p25w3I-hD
August 23, 2020
„Fantastika snového světa nespočívá ve vymyšlených světech, ale ve snových (náhodných) setkáních naprosto reálných věcí z tohoto světa, v setkáních, kterou jsou však zbavena logiky našeho všedního dne.“
„Za války jsme chovali v koupelně husu, abychom se v té bídě polepšili. Krmili jsme ji šiškami z bramborového těsta. Jednou, když jsem pozoroval maminku, jak ,masíruje' husí krk, aby se šišky dostaly huse snáze do žaludku, se dostavila první erekce. Od té doby se šišky staly mým fetišem. Maminka totiž podobné šišky jako huse vařila i rodině. Jen s tím rozdílem, že ty pro nás byly ještě obalené ve strouhané housce a opečené v troubě.
Po této zkušenosti jsem vymáhal šlejšky (tak jsme jim říkali) aspoň jednou týdně, abych pak na záchodě ulevil sexuálnímu napětí. Posléze v pubertě jsem nosil ,svůj fetiš' na schůzky se svými láskami v papírovém sáčku a tajně jej polykal. Byl to pro mne fetiš, který mne vzrušoval, a afrodiziakum zároveň.
Časem se toto vzrušení přeneslo na jídlo vůbec. Všechny sekvence s jídlem, které tak obsedantně zaplňují mé filmy, mají fetišistický základ, jsou to mé fetiše.
Má žena Eva musela vařit šlejšky (recept si vyžádala u mé matky) nejméně třikrát týdně.“
„Pro Japonce jsem ilustroval tři knihy: Alenku v říši divů a za zrcadlem, Živé křeslo od Edogawa Rampa a naposledy knihu japonských strašidelných příběhů Kajdan. [...] Japonská strašidla mě fascinovala od okamžiku, kdy jsem je poznal. Ona totiž, na rozdíl od českých nablblých strašidel, jsou skutečnými, hrůzu nahánějícími démony.
[...] Proto jsem nejprve cítil ostych. Navíc nejsem Japonec. A tak jsem nakonec vyhledal staré ilustrace českých pohádek, kde byli znázorněni čeští vodníci, čerti, rusalky, trpaslíci apod., vystřihl jsem je z ilustrací pryč a nahradil je japonskými démony, které jsem použil z japonských knížek, nakoupených ve velkém množství v Tokiu.“
„Sen o skákajících houskách z 3. prosince 2003:
Jsem v jakési restauraci. Vedle mě sedí Eva a jí nějakou strašnou šlichtu. Říkám Evě: ,Jak to můžeš jíst?' Stále čekám, až mi číšník přinese jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být nějaké maso á la bažant. Konečně přichází číšník a postaví přede mne talíř s jakousi podivnou šedou hmotou. I když není nic vidět, vím, že ta hmota je plná vařené cibule, kterou nesnáším. Chce se mi zvracet.
Eva se dívá na můj talíř a začne se hystericky smát. Vtom kolem oken restaurace přejede nákladní auto plné čerstvých housek. Vybíhám z restaurace a utíkám za autem. Volám na řidiče, ať na mě počká. Auto náhle dostane smyk (nebo něco takového) a převrhne se. Housky se vysypou na ulici. Sbíhají se lidé. Dobíhám k místu neštěstí. Mám strašný hlad. Chci sebrat jednu housku, která se válí u mých nohou. Ta však náhle vyskočí a poskakuje ode mne pryč. Všechny housky, po kterých sáhnu, ji následují.
Vidím, že každá houska má jednu slepičí nohu, po které skáče, a všechny mi tak utíkají. Probouzím se s vlčím hladem.“
„Za války jsme chovali v koupelně husu, abychom se v té bídě polepšili. Krmili jsme ji šiškami z bramborového těsta. Jednou, když jsem pozoroval maminku, jak ,masíruje' husí krk, aby se šišky dostaly huse snáze do žaludku, se dostavila první erekce. Od té doby se šišky staly mým fetišem. Maminka totiž podobné šišky jako huse vařila i rodině. Jen s tím rozdílem, že ty pro nás byly ještě obalené ve strouhané housce a opečené v troubě.
Po této zkušenosti jsem vymáhal šlejšky (tak jsme jim říkali) aspoň jednou týdně, abych pak na záchodě ulevil sexuálnímu napětí. Posléze v pubertě jsem nosil ,svůj fetiš' na schůzky se svými láskami v papírovém sáčku a tajně jej polykal. Byl to pro mne fetiš, který mne vzrušoval, a afrodiziakum zároveň.
Časem se toto vzrušení přeneslo na jídlo vůbec. Všechny sekvence s jídlem, které tak obsedantně zaplňují mé filmy, mají fetišistický základ, jsou to mé fetiše.
Má žena Eva musela vařit šlejšky (recept si vyžádala u mé matky) nejméně třikrát týdně.“
„Pro Japonce jsem ilustroval tři knihy: Alenku v říši divů a za zrcadlem, Živé křeslo od Edogawa Rampa a naposledy knihu japonských strašidelných příběhů Kajdan. [...] Japonská strašidla mě fascinovala od okamžiku, kdy jsem je poznal. Ona totiž, na rozdíl od českých nablblých strašidel, jsou skutečnými, hrůzu nahánějícími démony.
[...] Proto jsem nejprve cítil ostych. Navíc nejsem Japonec. A tak jsem nakonec vyhledal staré ilustrace českých pohádek, kde byli znázorněni čeští vodníci, čerti, rusalky, trpaslíci apod., vystřihl jsem je z ilustrací pryč a nahradil je japonskými démony, které jsem použil z japonských knížek, nakoupených ve velkém množství v Tokiu.“
„Sen o skákajících houskách z 3. prosince 2003:
Jsem v jakési restauraci. Vedle mě sedí Eva a jí nějakou strašnou šlichtu. Říkám Evě: ,Jak to můžeš jíst?' Stále čekám, až mi číšník přinese jídlo, které jsem si objednal. Mělo to být nějaké maso á la bažant. Konečně přichází číšník a postaví přede mne talíř s jakousi podivnou šedou hmotou. I když není nic vidět, vím, že ta hmota je plná vařené cibule, kterou nesnáším. Chce se mi zvracet.
Eva se dívá na můj talíř a začne se hystericky smát. Vtom kolem oken restaurace přejede nákladní auto plné čerstvých housek. Vybíhám z restaurace a utíkám za autem. Volám na řidiče, ať na mě počká. Auto náhle dostane smyk (nebo něco takového) a převrhne se. Housky se vysypou na ulici. Sbíhají se lidé. Dobíhám k místu neštěstí. Mám strašný hlad. Chci sebrat jednu housku, která se válí u mých nohou. Ta však náhle vyskočí a poskakuje ode mne pryč. Všechny housky, po kterých sáhnu, ji následují.
Vidím, že každá houska má jednu slepičí nohu, po které skáče, a všechny mi tak utíkají. Probouzím se s vlčím hladem.“
Displaying 1 - 2 of 2 reviews