Temno

by Alois Jirásek

Románem Temno (napsaném v letech 1912 – 1913) se Jirásek zařadil do galerie beletristických obrazů o pobělohorských Čechách. Obohatil jí zejména svou věcnou poučeností, střízlivým přednesem a objektivitou. V září 1723 (více než sto let po bitvě bělohorské) se pan regent Lhotský vrací na Skalku, malý zámeček, pln dojmů a očekávání. Jenže nenadálé setkání s jezuity ho vytrhne z počáteční pohody a navodí v něm dokonce rozmrzelost z vlastního strachu. Dalším protihráčem temných časů je udavač a slídil, muž chtivý moci, správce Čermák. Pod střechou myslivny, začínáme pak tušit jeho budoucí oběti, lidi tiché a pracovité, tajné nekatolíky. Tušení se brzy začne potvrzovat a to hned při uvedení Helenky Machovcové, při její polekané reakci na obrázek svatého Jana Nepomuckého. Uvnitř české společnosti vládne napětí. Rekatolizační úsilí a násilí vrcholí. Památka Jana Husa je nahrazována kultem nového svatého – Jana Nepomuckého. Dlouho chystaná oslava jeho svatořečení roku 1729 pak uzavírá Jiráskův obraz pobělohorské Prahy a všichni nekatolíci v Temnu představeni buď zahynuli, anebo z Čech odešli. A přece román, který takto předvedl moc jezuitů nad Čechami a schopnost Čechů se jí podvolit nese povzbudivé poselství, které však není uloženo v historických událostech, ale v lidských osudech románu. Mezi postavami románu zaujímá zvláštní místo Helenka Machovcová, evangelička, pohybující se jako služebná mezi katolickým panstvem. Na Skalce i v zámožné, milé rodině Březinů v Praze je Helenka přitahována laskavostí svých chlebodárců a málem si vyčítá, že před nimi tají své odlišné vyznání. Když pak do těchto rozpor ještě vstoupí láska k Jiřímu Březinovi, mívá chvíle, kdy by se nejraději vzdala svých vnitřních výhrad a splynula s hodnými katolíka a s jejich jistotami. Jenže jsou to právě oni, kdo se bojí kacířů a štítí se chudoby, a tak se Jiří nakonec podvolí otcově zákazu myslet na svatbu s Helenkou a ona v pláči opouští Prahu po boku svého otce, který si pro ni přišel, a míří za hranice Čech. Pro ni je v tuto chvíli „temno“ tam, kam se vzdaluje od Jiřího, zatímco její otec je šťasten, že ji z této „temné země“ odvádí. Temno tedy znamená ve vrcholné Jiráskově próze víc než rekatolizaci a náboženský útisk. Temný a smutný je u Jiráska svět, který překáží lásce ve jménu názorových rozdílů. Temná je v Temnu každá slepá víra v autority, temná je víra v zázraky, temná je každá nesnášenlivost. Temná je i snaha přizpůsobených vymýtit každou nepřizpůsobivost, byť navenek neprojevovanou. Epilog v Temnu je málo útěšný: Helenčin tichý stesk dráždí k nesouhlasu a provokuje otázky. Svět, z něhož byli tajní nekatolíci vyrváni, pozbyl v Temnu svou dřívější jistotu a klid. Slavnost svatořečení Jana Nepomuckého, kterou se uzavírá v Temnu obraz Prahy, má účinek ne zcela jednoznačný: na okraji zfanatizovaných davů přihlížejí ohňostrojům jedinci s ironií, s pohrdáním i s bolestí.

Genres: Czech Literature, Historical Fiction

584 pages, Hardcover

First published January 1, 1915

About the author

Alois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863–1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

Alois Jirásek pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, potom na reálce v Litomyšli a poté v Praze. Spřátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem, Z. Nejedlým. Pracoval jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.

V roce 1879 se Jirásek oženil. Narodilo se mu postupně šest dcer a jeden syn.

Alois Jirásek byl vynikajícím spisovatelem, ale i dramatikem. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé. Jedná se hlavně o prózu s historickou tematikou, odrážející významné epochy dějin naší země. Hlavním hrdinou je vždy člověk, který reprezentuje svou dobu. Ze začátku byly jeho práce vydávány v časopisech Osvěta, Květy, Lumír, Zlatá Praha a Zvon. Mnoho jeho děl bylo zpracováno filmově. Ve svých velkolepých dílech ztvárnil svou představu národních dějin a poukázal na to, že tvůrcem všeho historického dění je lid.

Z období husitství jsou nejznámější jeho romány Mezi proudy, Syn ohnivcův, Proti všem,

Bratrstvo. Z doby pobělohorské si zaslouží jmenovat alespoň Skaláci, Psohlavci, Skály a Temno. Období národního obrození se věnují například romány Na dvoře vévodském, Filosofská historie, F. L. Věk. Psal rovněž literaturu pro mládež – např. Z Čech až na konec světa, Staré pověsti české. Z jeho dramatické tvorby je pak nejznámější Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.

V roce 1920 byl zvolen do Senátu za Československou národně demokratickou stranu.

Alois Jirásek zemřel v březnu 1930 v Praze, pohřben byl pak v Hronově. Je právem považován za zakladatele české historické beletrie. Český národ v něm ztratil jednoho z největších synů. Bylo po něm pojmenováno Jiráskovo náměstí a Jiráskův most. Jeho jméno také nese náš největší festival amatérského divadla – Jiráskův Hronov.

Reviews

[Kuszma · Rating 4 out of 5]

Ez egy felettébb értékes könyv egy felettébb érdekes korszakról. Jiráseket a vallási meggyőződés és a nemzeti megmaradás összefonódása foglalkoztatja, ezért nyúl vissza a XVIII. század első feléjébe, Habsburg Károly Prágájába, ahol momentán a katolicizmus az egyedüli üdvözítő tan, de a felszín alatt parázslik még Husz János rebelliseinek emléke. Az evangélikusok tehát a spájzban vannak, és a jezsuitákra hárul a szent feladat, hogy kifüstöljék őket, mert még eleszik előlünk a befőttet. Ennek érdekében dolgoznak keményen a pápisták Nepomuki János szentté avattatásán is, hadd legyen a cseheknek egy saját szentjük, hátha attól nem gondolnak annyit a másik Jánosra. Mint talán ebből is látható, a szerző a katolikus-református dichotómián keresztül akar nekünk beszélni a morális tartásról, ember voltunkhoz való ragaszkodásunkról, és főbb szereplőinek jellemét is e szerint alakítja. Ebben az egyenletben az evangélikus „bárányok” bűne csak annyi, hogy kritikusan gondolkodnak, nem vesznek készpénznek mindent, amit Róma tollba mond nekik, és ragaszkodnak „őseik” hitéhez. Ők ebben a tekintetben nagyjából homogén csoportot képeznek. Azt a hibát viszont Jirásek szerencsére nem követi el, hogy a katolikusokat is így fesse le, őket - a „többségi társadalmat” - elég sokszínűen ábrázolja: akadnak köztük jó- és rosszindulatúak vegyesen, a legtöbben mindazonáltal olyanok, hogy ha a vallásról van szó, merevek és előítéletesek, de az élet egyéb területein akár kifejezetten szimpatikusak és együttérzőek is tudnak lenni. Kivéve persze a jezsuitákat, illetve azokat, akik opportunizmusból vagy fanatizmusból hozzájuk dörgölőznek. Mert ugye a jezsuiták, a „feketék” ebben a regényben a gonoszok, akik veszett farkasként lihegnek a „bárányok” nyomában, vakbuzgóságuk pedig teljesen megfojtja szívükben az emberséget.

Persze egy történelmi regény ennyitől még nem feltétlenül állna meg a lábán, úgyhogy Jirásek finom kézzel belesző egy szerelmi szálat is, ami hellyel-közzel tükörképe a fenn említett ellentétnek, egyfajta Rómeó és Júlia remake, csak épp vallási szembenállásra felépítve. Az érintettek egyfelől Helenka, az evangélikus vadász lánya, aki - miután apja átszökik a határon az üldöztetés elől – vidékről Prágába kerül, hátha ott kiégetik belőle az eretnekség dudváját. Itt aztán találkozik Jiřivel, aki meg ugye katolikus, mi több, papnak készül, de aztán e két szempár egybefonódik, és blablabla, blablabla, szóval kénytelenek lesznek átgondolni, eddigi meggyőződéseik az erősebbek, vagy a szerelem olyan vihar, ami pálcikaként töri ketté az efféle beidegződéseket. Jirásek ügyességét jelzi, hogy ezt a szálat képes lágyan, minden giccs és túlzott szentimentalizmus nélkül elhelyezni a szövegben, nincs az az érzésünk, hogy elnyomja vele a regény alapvető mondanivalóját. Összességében szép, komótos vonalvezetésű, patinás történelmi regény, kifejezetten hitelesen idéz meg egy korszakot. Ha valaki megtalálja a padláson, olvassa el. Talál benne olyat, amitől aktuálisnak érzi, hisz még a XXI. században is elő-előfordul, hogy aki kérdéseket tesz fel, azt eretnekként akarja a hatalom megbélyegezni.

[Adéla Havlíčková · Rating 5 out of 5]

Pro mě jakožto studentku bohemistiky je přečtení Temna "huge flex", kterým se budu pyšnit minimálně do dokončení magisterského studia.
Jinak Temno představovalo můj první střet s Jiráskem a s ním spojené velmi příjemné překvapení. Čekala jsem nudný historický román a namísto toho jsem do ruky dostala napínavou knihu, která se četla jedním dechem klidně do dvou do rána.
Mnohovrstevnatý příběh protkaný spoustou dějových linií, které se zároveň proplétají, ale vše dává naprostý smysl. Jirásek odvedl nádhernou práci, co se týče psychologického vývoje postav a jejich hodnot (zejm. Halenka a Jiřík).
Zároveň vše doprovází krásně vystavěný prostor těžící z popisných pasáží, které mi překvapivě ani tolik nenarušovala čtenářský zážitek.
Zkrátka kniha, která mne do sebe vtáhla ve chvíli, kdy jsem se prokousala jejím úvodem (tak prvních 150 stran), a která mě vyplivla zdrcenou po 700 stránkách.

[Lucie Leona · Rating 3 out of 5]

Prvních 100 stran je prakticky úvod do děje a člověk během toho stále čeká na linku, které se bude příběh tématicky držet. U čtení je důležité vědět, že jde hlavně o pronásledování protestantů a o rozdílné smýšlení o víře. Pokud to někdo čte povinně, velmi vám pomůže soustředit se na pozdější dějovou linii Jiřího a Heleny, která stručně vysvětlí problematiku a zároveň je ozvláštněná vzájemnými city postav.
Pokud vám jde o to, pochopit období Národního obrození a chcete si přečíst jakékoliv Jiráskovo dílo, abyste měli větší záběr, doporučuji rovnou sáhnout po F. L. Věkovi, 1. a 2. díl.

[Barbora Pravda · Rating 5 out of 5]

Alois Jirásek byl historik, který měl nespočet nasbíraných historických podkladů a na nich dokázal postavit historický román z období "Temna", které se stalo synonymem pro pobělohorskou dobu v Čechách. Jádrem je historická linie. Propletena je romantickou linií, která pracuje s myšlenkou následování své víry, nežli lásky.

"Jsme národ, který se bojí vlastních knih, ale hlavně vlastních dějin."

[manka · Rating 3 out of 5]

Na 600 stran takhle před státnicema nemám úplně kapacit, ale musím říct, že to výrazně předstihlo má očkávání. Dějově to sice není nijak překvapivé a názory na pobělohorskou dobu jsou to dost mimo (z dnešního hlediska), ale čekala jsem něco tristního a dostala příjemně čtivou věc.

[Ela Bělíková · Rating 4 out of 5]

Hořiž, hořiž, Jene Žižka,
jak v smůle smažená šiška!