Starý strážce vodní nádrže Jiří Smrček si dopisuje s generálním ředitelem povodí. Jsou to zprávy o stavu přehrady, ale také o stavu jeho duše. Nevadí, že ředitel ani na jeden z jeho 23 dopisů neodpoví. Smrček, bývalý venkovský učitel, na sebe prozrazuje i věci, které každému nesvěříme. Je zjitřený úkolem, který ho zaskočil: má najít mezi spoluobčany obce Horní Znělá svého nástupce. Bude to plukovník Dekl, nebo někdo jiný?
Populární český dramatik, scénárista, textař a herec. Úzce spolupracuje s Ladislavem Smoljakem (v divadle, v 70.-80. letech i jako filmový scenárista), se svým synem Janem (ve filmu od 90. let) a s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem (na písních pro děti a hudbě ke svým filmům).
Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk, literatura (1958). V letech 1958 až 1961 byl učitelem v základní škole v Měcholupech na Žatecku a na gymnáziu v Žatci, později od roku 1961 do 1969 byl redaktorem rozhlasu. Od roku 1961 do 1969 byl členem KSČ, k čemuž se vyjádřil například v rozhovoru [1] pro časopis Reflex. V roce 2005 se dostal mezi prvních třicet osobností v divácké soutěži Největší Čech.
Společně s Ladislavem Smoljakem a Jiřím Šebánkem vymyslel postavu fiktivního českého génia Járy Cimrmana. S Ladislavem Smoljakem napsali pro Divadlo Járy Cimrmana řadu divadelních her, jako jejichž fiktivní spoluautor je uváděn právě Jára Cimrman. Ten je také hlavním hrdinou jejich společného celovečerního filmu Jára Cimrman ležící, spící.
Jako filmoví scénáristé se Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak podíleli na celé řadě celovečerních filmů. Je úspěšný také jako herec. Jednu z hlavních rolí ztvárnil ve filmu Kolja (natočeném podle jeho vlastního scénáře), jenž režíroval jeho syn Jan Svěrák. Tento film získal nejen sedm Českých lvů, ale i dvě prestižní světová ocenění Oscar a Zlatý glóbus. Kromě toho byly na Oscara nominovány i filmy Obecná škola (režie: Jan Svěrák) a Vesničko má středisková (režie: Jiří Menzel), ve kterých hrál vedlejší role.
Kromě písniček pro děti na hudbu Jaroslava Uhlíře psal v 70. letech pod pseudonymem Emil Synek i texty k populárním písním; asi nejznámější je Holubí dům zpívaný Jiřím Schelingerem (rovněž na Uhlířovu hudbu).
Od roku 1988 připravuje spolu s Jaroslavem Uhlířem pořad pro děti Hodina zpěvu, který je vysílán Českou televizí.
Tahle krásná, dojemná, něžná - chtěla jsem říct jednohubka, ale tou je Strážce nádrže možná rozsahem, nikoliv příběhem - ta mě dostala z nekonečné čtecí krize, pohladila mě po duši, a zařadila se po bok těch nejlepších knih roku 2018. Ohromný dík patří Barunce z nakladatelství Cosmopolis, díky které se ke mně knížka dostala, a další obrovský dík panu Svěrákovi za to, že něco tak nádherného dokázal přenést na papír.
Jsem poněkud v rozpacích. Ze stran 63 a 65, kdy hrdina popisuje návštěvu Divadla Járy Cimrmana. Ano, nejvíc se mu líbil Zdeněk Svěrák. Moc tomu nerozumím a přišlo mi to poněkud trapné a zbytečné. A takové ty lehce slizké narážky... no nevím.
Tvorbu Zdeňka Svěráka mám moc ráda, tak jsem se s chutí pustila i do Strážce nádrže. A bohužel jsem v tomto případě knihu dočítala s určitými rozpaky. Já asi půjdu dost proti proudu, ale asi mne minula pointa této knihy - nedokážu úplně říct, co autor touto knihou chtěl čtenářům sdělit či předat. Kniha je psaná velmi lehce a čte se dobře, o tom žádná. Ačkoliv si řada čtenářů pochvalu jemný a laskavý humor, kniha jim připadá jako pohlazení po duši, já nic z toho bohužel u čtení necítila a neuměla jsem to v tom najít. Nevím, čím to, ale marně jsem mezi řádky hledala něco, co mi bude nějak pocitově blízké nebo co mne nějak pobaví. Vlastně jsem po dočtení měla pocit, jako bych nic nepřečetla. Jako bych četla něco, co se pohybuje na povrchu a v člověku to nic nezanechá. Aspoň já to tak cítila. Pocit, jako kdybych knihu vlastně vůbec nečetla. Nakonec tedy dávám 2 hvězdy. A je mi to líto, protože pana Svěráka si moc vážím. Ale tady s touto knihou jsem se bohužel moc nepotkala.
Pěkná kniha, která potěší, pohladí po duši a zároveň donutí zavzpomínat na staré časy. Chvilkami mi vadily překlepy v textu, ale nebylo jich tolik, aby mě to od čtení odradilo a aby to nějak razantně ovlivnilo moje hodnocení titulu.
Strážce nádrže je milým vyprávěním, které v sobě ukrývá několik vtipných scén, u nichž jsem se smála nahlas. Popisy kolonoskopie, scény s hlučným výtahem či obsluhu nahoře bez jen tak ze své paměti nevymažu. Autor si dokonce udělal legraci i sám ze sebe, a to s grácií sobě vlastní. Závěr byl docela smutný s hořkou pachutí, ale naštěstí nedopadl způsobem, kterého jsem se nejvíc obávala. Tuto knižní jednohubku moc ráda doporučím.
Jako fanda Cimrmanů si čas od času dám i nějakého toho Svěráka. Jeho povídky nejsou kdovíjaké literární pecky, ale čtou se příjemně a mám rád jejich poetiku. Strážce nádrže do téhle škatulky spadá ukázkově - starý osamělý hlídač má vybrat svého nástupce, přitom neustále bombarduje šéfa v Praze osobními dopisy, v kterých balancuje svůj život.
Občas jsem měl pocit, že Svěrák píše hodně ze sebe - po odchodu kolegů Cimrmanů si uvědomuje vlastní smrtelnost i problémy spojené se stářím, ale odmítá se s nimi smířit. Melancholická linka tu funguje moc pěkně a dokázala vyvolat tíživou atmosféru. Jenže pak tu jsou takové ty "vtipné" příhody z obyčejného života a vzpomínání na komunismus, a to mě moc nebavilo. U některých pasáží se mi pak nechtělo věřit, že by tohle vážně někdo psal nadřízenému, ale musí se nějak posunout děj, že...
Kdyby se Strážce tak o 1/4 zkrátil a místo hořkosladké chuti se zaměřil jen na tu hořkost, fungoval by za mě líp. Jenže pak už by to zase nebyl Svěrák...
Konečně po dlouhé době kniha, která má být vtipná a která i skutečně vtipná je. Nevím moc, co o tom jiného říct - buď máte humor Zdeňka Svěráka rádi, v tom případě s koupí knihy neváhejte, nebo ne a v tom případě kniha není pro vás. Já jsem si to neskutečně užila, po dlouhé době jsem si dělala do knihy i poznámky. <3
Zdeněk Svěrák to zkrátka umí. Být laskavý, milý, pozitivní. Skrz hlavní postavy svých knih připomínat to, co je v životě opravdu důležité. Taktéž připomínat minulost, která je naší součástí. Strážce nádrže - milý příběh za 5* na jedno odpoledne.
Zdanlivo jednoduchá kniha o banálnych veciach. No ako to už pri autorovi býva, do jednoduchého príbehu dostane hĺbku, deju dodá pointu a celé ako balíček to skrátka milujete. Knižka má vtip, nadsázku a nevynecháva ani také tie naše reálie.
3.75 tohle je velmi hezká, krátká kniha. zhruba třikrát při čtení jsem se nahlas zasmál a musím říct že má neoblíbenější část je strana 63-68, těchto pár stran je nádherných a smutných <3
Bože, ta česká slovesnost. Ladnost a kultivovanost projevu. Číší z toho láska k životu. Potměšilost. Cit pro vtip. Zdeněk Svěrák je pojem. Vnímá život. Umí ho pojmenovat. Perfektně uchopit a popsat komické situace.
„Není nutno, aby bylo přímo veselo. Ale hlavně nesmí býti smutno. Natož, aby se brečelo“.
Český jazyk je krásný. Zdeňkův humor je laskavý. Vnímavý. Vřelý a lidský. Vytříbená láska k ženám. Vyjádřena ne lascivně, ale až s hrabalovskou poetikou.
Strážce nádrže je ódou. Ódou o zápalu pro život, o smyslu pro povinnost, o lásce k lidskému poznání. Dlouho jsem nečetl tak pozitivně naladěnou knihu.
Ano, retenční vodní nádrže v Horní znělé jsou na první pohled fádní. Pocit zodpovědnosti, za opatrování statků mě svěřených, je zde snad dohnán do extrému. Ale není právě to na věci to krásné? Poetické a vtipné?
K rozboru a docenění této střídmé, úzké knížečky je třeba životní zmoudření, nadhled a vrozený optimismus.
Za mě krásná četba. Kouzlo slovesnosti. Vtip očividný i skrytý. Sverákova genialita humornosti. Uvedená do smysluplného kontextu. „Voda je dobrý sluha, ale zlý pán!“
Tedy vše dobré, a nechť vše, co děláme, děláme se smyslem pro pořádek, konáme to rádi a zodpovědně!