Strhující příběh dvou bratrů, kteří dali slib umírajícímu otci, že uchrání jejich mlýn a majetek proti všem. Lze takový slib dodržet za všech okolností? Může oddanost takovému závazku odolat i mašinériím totalitních režimů?
Mlýn mi připadal jak zbeletrizovaná učebnice dějepisu. A vlastně si myslím, že by měl být povinnou četbou možná už pro starší žáky základní školy, ale zcela jistě pak pro středoškoláky. Proto, že nenásilně provází nedávnou českou historií. Proto, že seznámí se zásadními okamžiky (i těmi dost temnými) 20. století v naší zemi a navíc to činí srozumitelným jednoduchým jazykem. Což pro mě byl paradoxně největší kámen úrazu. Jazyk, jímž je Mlýn napsaný, byl pro mě jednoduchý možná až přespříliš, působil až naivně, a to zvlášť v první cca čtvrtině knížky. To jsem měla občas pocit, že se snad přes tento styl ani nepřenesu a knihu odložím. Trochu mi připadalo, že jak se autor snažil nacpat toho do příběhu co nejvíc, utrpěla tím literární kvalita. Možná by knížce nakonec slušel větší rozsah. Zprvu autor hodně spěchal, utíkal překotně, až se kniha zadýchávala. A to mě mírně rozptylovalo. Na druhé straně měl šťastnou ruku v ohromně nosném příběhu dvou mlčenlivých tvrdohlavých bratří, kteří dědictví své rodiny dokázali i přes velká příkoří udržet. Zpětně chválím ztvárnění všech "dob" 20. století. I přes jakousi rozpačitost bych nakonec knihu doporučila, zvláště pak těm mladším, kteří se ještě mohou dozvědět něco nového o naší historii.
Mlýn vypráví příběh dvou bratrů, kteří dali slib svému umírajícímu otci. Slíbili, že nikdy neopustí rodinný mlýn, a tak také učinili. Kniha mapuje více než sto let československé (české) historie a ve čtenáři rozdmýchá celou škálu emocí od nechuti, sentimentu až po neutuchající stesk, který vrcholí v poslední části. Dlouho se mi nestalo, že bych u knihy tolik přemýšlela a na konci jsem si řádně pobrečela... Vůle, píle a pracovitost našich předků mě dojímá a zároveň inspiruje. Ač žiji ve svobodné době, stydím se. Ne snad za demokracii, ke které vedla trnitá cesta, ale za nás. Za lidi. Za to, že jsme nepoučitelní, za to, že rychle zapomínáme a za to, že morální hodnoty už dnes nemají téměř pro nikoho význam. Díky, Hadrbolcovi, že jste mi připomněli, jak vypadá charakterní člověk a díky pane Vaněčku, že jste sepsal dílo, na které nikdy nezapomenu. Pokud si chcete dát lekci dějepisu se silným životním příběhem dvou báječných mužů, čtěte Mlýn.
Nejak nechapu nadseni z tehle knihy... dobry a silny pribeh je uplne zabity stylem vypraveni, v nemz se i silne okamziky, jako je potrat nebo smrt, podavaji jako nakupni seznam.
Moje prababička se narodila v roce 1916 a dožila se 93 let. Když jsem se začala seznamovat s historií 20. století (dřív než prostřednictvím dějepisu rodinnou historií, kdy si jedna větev rodiny užila heydrichiádu a druhá Jáchymov), usoudila jsem, že vzhledem ještě ke geografické poloze, to byl dost blbej výběr. Tady Hadrbolcovi mi to potvrzují. S každou kapitolou odpočítáváte roky do Sametové revoluce a chcete, aby to už skončilo. Do dvojky Sauvignonu ke knížce mi padala tíseň z představy, že bych tu dobu mohla zažít bez vidiny konce. Zřejmě se nabízí, abych napsala, že kapitoly po roce 89 nebyly o tolik lepší. Ale vážně někdo může potom, co si s bratry projde PTP a psychiatrii, tvrdit, že chlápkům v lakýrkách a s ledvinkou (dobře, o té ledvince se tam nepíše, ale my, co máme první vzpomínky až z raných devadesátek, víme svoje) navzdory se žije hůř? Mlýn domlel a režim naštěstí taky. Nicméně dobrý pamatovat, co hrozí, když „je jich hodně a jsou blbí“.
Knize bych vytkla až moc jednoduchý styl. Naštěstí se jednalo jen o formu a autor nesklouzl k tomu, aby dělal ze čtenářů blbce ve stylu „Karel šel na záchod, protože pil, a pil proto, že měl žízeň“. Souhlasím s tím, že knize by prospěl větší rozsah, některé linky (např. Černobyl) si říkají o protažení.
Na styl, kterým je příběh vyprávěn, jsem si musela zvykat, nesedl mi, ale pak jsem si ho pro sebe označila jako knižní ekvivalent hraného dokumentu a to mi pomohlo. Kniha sama za tři hvězdičky, jedna navíc za to, že jsem se díky ní dozvěděla o hoslovickém mlýnu a jeho posledních majitelích. Více na blogu: https://www.laniusminor.cz/post/_mlyn
Mě se knížka líbila velmi, tedy audioprovedení v interpretaci Pavla Soukupa. Velmi silný příběh, dokreslený dobovými ilustracemi článků z novin či úryvků básní. Stylistika/ krátké věty vytýkané jinými mě v tomto podání nerušily, i když některé kapitoly byly hodně krátké, některá období načtrtnuta spíše telegraficky a zrovna by bylo zajímavé se dozvědět více. Ovšem celkový dojem byl velmi pozitivní a kniha bude doznívat déle. Byla bych ráda za více počinů zaměřujících se na dobu po válce s přesahem do 21.století. Aneb jak žít v době, která dělá "z hrdinů šašky a z šašků hrdiny" 😉.
Úvod ma nepríjemne prekvapil - extra krátke kapitoly beletrie a siahodlhé výňatky z učebníc dejepisu, to hádam nie. Ale po ca. 50 stranách sa kniha zmenila k lepšiemu, vlastne k najlepšiemu. Citlivo popísaný príbeh dvoch bratov, ktorí mali v sebe neuveriteľnú chuť žiť tak, ako chceli oni sami.
Silný příběh dvou svérázných hrdinů, kteří přes všechny snahy komunistického režimu uhájili rodinný mlýn. V tom „uhájili“ ovšem vidím malý zádrhel – ano, příběh si to vyžaduje, přesto si myslím, že nebyly využity všechny možnosti. Všem hrozbám a pokusům zbavit je mlýna čelili jen sami bratři, jak by to ale vypadalo, kdyby na ně zkusili jít přes pohrůžky, že uškodí sestrám a synovci, jak by se asi Karel a František zachovali v takovém případě? Napadlo mě i několik dalších způsobů, které by byly účinnější (např. žádný z bratrů nepracoval, neměl razítko v občance, což bylo už od roku 1957 jakožto příživnictví trestné). Nicméně kdo ví, až dodatečně při psaní komentáře zjišťuji, že jde o zpracování skutečného příběhu a ne o fabulaci… Těžištěm příběhu bylo sice období komunistického režimu, přesto bych byl raději, kdyby byla předchozí období zpracována více do hloubky, první polovina 20. století utekla cca na 15% knihy, popsána byla jen kratičkým kapitolkami na pár odstavců se spoustou skoků o několik let dopředu (což, jak zjišťuji, vadí i dalším čtenářům).
Fascinující příběh podle skutečné události. Bratři Karel a František dají slib otci, že uchrání jejich mlýn. V té době netušili, jak těžké to bude, ale přesto pro to udělají cokoliv. Slib je slib.
Kniha nás provází od roku 1900 až do současnosti a postupně procházíme všemi důležitými mezníky naší historie – první republika, první světová i druhá světová válka, komunistické Československo, sametová revoluce,...
Setkáme se zde s vězněním kolem roku 1950, s vyvlastňováním, se zatýkáním duchovních i třeba s migrací.
Kniha je doplněna o dobové informace z novin, máme tedy přehled toho, co se kdy stalo. Děj plyne velice rychle, spíše než román to je dokumentární shrnutí, neboť postavy nejsou vykresleny do hloubky, ale i tak se mi kniha moc líbila a doporučuji přečíst každému.
„Mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo...“
Dva bratři, neústupní ve svých názorech, neskloněni před komunistickým režimem, dali slib svému otci. A sliby se mají plnit. Nejen i Vánocích. A o tom celá kniha vlastně je. O slibu a jednom rodinném mlýnu. O lidské povaze na pozadí komunismu. * Krásná a něžná kniha 🖤 možná jsem na měkko v tomto vánočním období, ale tato kniha, byť na pozadí totalitního režimu, mě hladila po duši. Ve své podstatě je kniha o lasce a rodinné sounáležitosti v rodině. * Osobně kvituji fakt, že historické dějiny nejsou popisovány až moc detailně a myslím, že by se kniha mohla objevit i v osnovách - jazyk je jednoduchý, postavy nejsou složité (trošku mi teda u bratrů vadilo, že jsou vlastně ÚPLNĚ stejní - je to vůbec možné?), dějová linka je přímá, nic zamotaného. *
Úžasná kniha, vrátila mne zpět do dětství a rok za rokem připomněla, do jaké společnosti jsem se narodila. Jak moc jsme byli pokřivení a za co mohli lidé za komunismu trpět. Moc děkuji za tento historický exkurz a připomenutí nedávné doby s jejíž důsledky se vyrovnáváme dodnes. ‘Byli to hrdinové, ti nejobyčenější hrdinové.’
A ještě jedna myšlenka z knihy stojí za připomínání: ‘Nikdy nepodceňujte hloupost většího množství lidí.’
Hm... To, co jsem tu napsala v průběhu čtení, s tím souhlasím i po dočtení. Jako... příběh bratrů fajn. Ale mám ty námitky...i další..pak mi to přišlo i hodně zjednodušené. Přeskakující. Stručné. A vynášení na piedestal. I takové odsuzování jiného. To, že buď je to tak nebo naopak...jedno je správné nebo špatně. MNO.... Jsem nakonec ráda, že jsem si ji nekoupila.
Bratry jsem obdivoval ale i litoval. Celkem brzy se rozhodli, že o mlýn se budou starat jen sami as jejich odchodem to skončí. To mi přišlo neintuitivní pro lidi, kteří přemýšleli v kontextu více generací. Četlo se to pěkně, vyprávění má spád. Titulky z Rudého práva byly zajímavé, ale některé (možná schválně) nicneříkající. Je to inspirované skutečnými osudy?
Ze začátku se mi zdálo, že se autor snaží pokrýt příliš mnoho událostí a dlouhý časový úsek a příběh rychle skáče a nějak se do toho nedokážu ponořit. Ale postupně jsem o tento pocit přišel a kniha mě skutečně vtáhla. Příběh je velmi zajímavý a silný.
Dva bratři, bez žen a dětí, zůstanou ve mlýně po otci. Jeden z nich zažije téměř celé 20.století. A o tom to je... Hluboký příběh lidí, kteří toho hodně zažili, nejen dobrého, ale taky hodně špatného a přitom je to nezlomilo. A doba jako by jen tak mimochodem šla kolem nich.
Uzasna kniha! Neni jedina cast ktera by nebyla ctiva. Je to svizne, vystizne a vypravne. Opravdu pred autorem klobouk dolu. Kniha je zarazena mezi top ctivo v me knihovne!
Knížku jsem si půjčila v knihovně poté, co jsem na ni náhodou narazila při hledání literatury k poválečné době. Ze začátku jsem se nebyla schopná začíst - krátké faktické odstavce mi nesedly.
Někdy kolem roku 1940 se to začalo lámat. A od roku 1971 jsem knížku dočetla na jeden zátah. A konec jsem, zcela upřímně, obrečela.
Téma mi hodně rezonuje - s tím, jak je spoustě lidí jedno, co se děje kolem nich, hlavně když oni sami mají pokoj. Bratři takoví také byli - ale vlastně nebyli, protože to, co se kolem nich dělo, jim pokoj nedalo. Je neskutečné, co všechno můžou lidé vydržet. Co všechno se dělo nejen v 50. letech, ale i v letech pozdějších.