Škola snů, říkají a já z toho, co jsem četla, nabyla úplně stejného dojmu.
Pražská Přírodní škola pro mě asi napořád bude malým velkým snem - místem, kde bych chtěla učit.
Myšlenky a názory, které do vyprávění vetkl pan ředitel František svým laskavým jazykem, se mnou souzní a jakkoliv klišovitě to zní, tak rozechvívají všechno uvnitř mě. Tahle škola je místem, kterému bych mohla říkat Doma.
Jasně, není všechno růžovoučké a třpytící se, proto si cením toho, že se pan ředitel nevyhnul i tomu, co se nezdařilo či stále nedaří.
Nicméně, kniha mě dostala do stavu, kdy zase pochybuju o svých volbách a upínám se ke kvalitám, které považuji za bytostně důležité, byť se mnou hlasatelé "hlavně prosím nebuď tak aktivní a alternativní" nesouhlasí. Hlas srdce prostě neutišíš.