Ve stínu katastrofy
V roce 2017 editoři Leoš Kyša a Boris Hokr přinesli světu antologii Ve stínu Říše, která byla dobře přijata čtenářsky i recenzentsky. I proto se nejspíše mateřské nakladatelství Epocha rozhodlo projekt posunout dále novou antologií nazvanou Ve stínu apokalypsy stejných editorů, která vyšla na konci roku 2018, aby se nepochybně stala častým vánočním dárkem.
Kvalita každé antologie stojí hlavně na editorech, neboť to jsou oni, kdo vybírají autory a kdo by měl povídky redakčně zpracovat, proto je antologie právem i spoludílem obou editorů, nejen jednotlivých autorů povídek. Je třeba říci, že kvalita povídek je silně nevyvážená (snad odráží rozdílné vkusy obou editorů?) a osciluje výrazně oběma směry. Kniha je vybavena relativně skromnou předmluvou a medailonky autorů, každý z autorů svou povídku uvádí stručným textem.
Kniha je rozdělena formálně na dvě části: zatímco v první části jsou povídky, které se odehrávají přímo za kataklyzmatu, v druhé by měly být ty odehrávající se ve světě, kdy se prach katastrofy již usadil a nějak funguje nový svět – toto dělení ale není vždy důsledné a některé povídky by stejně dobře mohly být přesunuty do jiné sekce, než ve které jsou.
K jednotlivým povídkám:
dílo Devět životů Markéty Klobasové je, jak sama říká, ze světa katastrofy, která již proběhla, totiž z Velké války a následné epidemie španělské chřipky, v zásadě tedy není v tématu, jak by se dalo očekávat. Má atmosféru působivě tísnivou, je snad až škoda zavádět egyptské motivy do evropské války, mohlo se vystačit s evropským motivem, smrtících bůžků a kultů má Evropa na rozdávání. Škoda také, že do role kurýra německé armády neobsadila toho nejslavnějšího, který se silně autorsky podílel na rozpoutání toho dalšího kataklysmatu v řadě.
I druhá povídka Pro pár krys šel bych světa kraj Martina D. Antonína není pravým příběhem z prostředí zuřícího konce světa, ale spíše povídkou o tom, jak hrdina s velkým H může tento konec nechtěně vyvolat jen tím, že se začne chovat jako člověk. Je psána v odlehčeném tónu zkušenou rukou a snad ta kapka humoru odlehčuje jinak nesnesitelnou velikost Hrdiny a vypravěče v jedné osobě, které je v jiných povídkách v antologii často nesnesitelná.
Pravé prostředí tragické světové katastrofy vlastně přináší až povídka Křižáci jdou do nebe Míly Lince z paralelního středověkého světa zachváceného děsivým morem a invazí „čertů“. Povídka má atmosféru, ale až příliš přetížená motivy, které se na krátké ploše nedají plně využít, jsou vhodnější pro román.
Jedna z nejzajímavějších povídek je nazvána Muž, který psal dopisy Dalibora Váchy a také se vymyká z běžného chápání apokalypsy, ač musíme přiznat, že představa ČSLA okupující Washington je vpravdě sama o sobě děsivá. Povídka má atmosféru zmaru dobře prokreslenou a je příjemně čtivá.
Zákon smyčky Oskara Fuchse je povídkou, která je do kataklysmatického světa zasazena tak volně, že v ní vlastně ani být nemusela, spíš byla do něj přenesena, aby splňovala tematické zadání antologie. Hustokulhánkovský hrdina/vypravěč čelí domorové kletbě v Grónsku a povídka tím hustokulhánkováním trpí, ač jinak je napsána svižně a motiv pronásledovatele a smyčky je využit výborně.
Mluvíme-li o kulhánkování jako o technickém termínu pro jistý druh stylu či snad celého žánru, pak Kód Zeta Františka Kotlety, který prapor tohoto žánru zvedl poté, co Kulhánek sám odložil pero, je typické dílo žánru, naštěstí odlehčené humorem, takže krutohusťárna je snesitelná a pointa zábavná. Pravda, recenzentovi tuckerizace autorových přátel nepřipadá tolik zábavná jako jemu, ale to už je na vkusu autora i čtenáře.
Poslední povídkou první části je Nemesis Romana Bureše, opět vybavená neprůstřelným kulhánkovským hrdinou/vypravěčem, hustým a nelidským v každém smyslu tohoto slova.
To Čtyři Králové Petry Lukačovičové jsou sice akční procházkou postkatastrofickou Prahou, která tvoří zajímavé prostředí, zato její hrdinové jsou značně schematičtí a proto i nepříliš nezajímaví.
Zvláštní výjimku v antologii tvoří povídka Po Velké bouři Jana Kotouče, která patří k jeho cyklu z paralelního světa. Výjimečnost ale není zde pozitivním prvkem: povídka trpí vrozenou vadou výstavby, u zkušeného autora zarážející, kdy totiž nejdříve sleduje jednoho hrdinu, budoucího českého krále, načež přepne na jinou postavu, totiž myslivce Dalibora Šára, který se ve zbytku děje váhavě stane prvním vojevůdcem obrozené monarchie. Co je ale závažnější: Dalibor Šár je přímou kopií postavy Richarda Sharpa ze série románů (a seriálu podle nich) Bernarda Cornwella, dobře českému čtenáři známému, což se projevuje nejen ve jménu postavy, a jejím charakteru ale v obsáhlém citování Sharpových myšlenek. Popravdě takový postup více než epigonstvím zavání prostým vykrádáním a je na pováženou, že taková povídka byla vůbec přijata.
Dlouhá noc na Japetu Julie Novákové je komorním příběhem z vesmíru, který má vzdálené kataklysma jen jako pozadí k zdůvodnění dvou časově od sebe dlouho oddělených kosmických expedic, je psána velmi zručně a patří mezi to nejlepší, co antologie nabízí.
To Střep Petra Schinka si jistě najde nadšené čtenáře, ale to nezakryje fakt, že povídka má dalšího neprůstřelného kulhánkovského nelidského hrdinu/vypravěče a je napsána tak, aby bylo co nejhustší a nejtemnější, obé se povedlo na úrovni melasy. Povídka je zručně napsaná, ale jde o banální střílečku à la Doom blahé paměti a Fallout paměti nedávné, čtenářům, kterým se tento styl líbí, jistě potěší, ostatním se uleví, když ji dočtou.
Hltač kostí Haniny Veselé je postapokalyptickou povídkou, která víc než dějem zaujme panoptikem/bestiářem, kterými je prostředí vybaveno, než dějem samým.
Jedním z vrcholů sbírky je naopak Caput Mortuum Petra Stančíka, už protože se odehrává v postapokalyptických Čechách a děj zaujme kombinací realističnosti a absurdní nadsázky. Hlavní hrdina je z rodu hard-boiled detektivů, ale na rozdíl od většiny drsňáckých hrdinů v antologii je osobou s lidským charakterem.
Barva smrti Davida Šenka má zajímavý typ kataklysmatu (ač ne nepodobným tomu ze Smrti trávy Johna Christophera), děj sám je ale spíše tradiční banální quest a epilog povídce spíše uškodil než jí prospěl.
Sliby se maj plnit Kristýny Sněgoňové je další ukázkou toho, jak je možné napsat příběh z drsného a syrového světa, jehož hrdinou není nelidský kulhánkovský hustohrdina. Povídka má výtečnou atmosféru zmaru a je dobrým aktšlusem celé antologie.
V souhrnu snad jen několik poznámek: je zajímavé, kolik autorů vlastně téma světové katastrofy obešlo, nebo je na ně naroubováno jen velmi volně. Pozoruhodné také je, kolik českých autorů je v zajetí „Kulhánkovy kletby“ exaltovaného nelidského pseudodrsňáctví a galerie zbytného hnusu. Autorům je třeba připomenout, že Mike Hammer Mickeyho Spillanea je sice asi větší tvrďák než Phil Marlowe Raymonda Chandlera, ale zato o dvě patra nižší literatura, čehož si všimne každý čtenář obou. Kouzlo Marlowovo totiž je jako ořech: v tvrdé slupce je pořád vřelý člověk, pokud přefouknete slupku, nenaroste ven, ale dovnitř a nakonec je jen tvrdá slupka a prázdnota. Proto funguje hrdina Stančíkův a nefungují hrdinové Schinkovi a Bureše.
Jak řečeno výše, antologie je vždy ošidné zboží. V případě Apokalypsy se patrně již nepovedlo dosáhnout laťky předchozí antologie (to ať si posoudí čtenář sám), nicméně stojí za přečtení a leckteří autoři za další sledování.