εννήθηκε το 1929 στο Μπρνο, της Τσεχοσλοβακίας. Σπούδασε Λογοτεχνία και Αισθητική στο Πανεπιστήμιο της Πράγας. Κατά τα εφηβικά του χρόνια εισήχθη στο Κομμουνιστικό Κόμμα, με ενεργό πολιτική δράση, από το οποίο εκδιώχθηκε το 1950, με την κατηγορία "αντικομματικών δραστηριοτήτων". Το 1956 επανεντάχθηκε και απεβλήθη, εκ νέου, το 1970, λόγω της ανάμειξής του στην "Άνοιξη της Πράγας", το 1965. Από το 1975 ζει στη Γαλλία. Η κυκλοφορία των βιβλίων του ήταν απαγορευμένη στη γενέτειρά του, έως την πτώση της κομμουνιστικής κυβέρνησης, το 1989. Αρχικά, συνέγραψε στην τσέχικη γλώσσα αλλά από το 1993, χρησιμοποίησε τη γαλλική. Πεζογραφία: "Το αστείο", "Γελοίοι έρωτες", "Το βαλς του αποχαιρετισμού", "Η ζωή είναι αλλού", "Το βιβλίο του γέλιου και της λήθης", "Η αβάσταχτη ελαφρότητα του είναι", "Αθανασία", "Η βραδύτητα", κ.ά. Θεατρικά: "Οι κλειδοκράτορες", "Ο Ιάκωβος και ο αφέντης του. Φόρος τιμής στον Ντενί Ντιντερό". "Οι κλειδοκράτορες" παρουσιάστηκαν το 1962 στο Εθνικό Θέατρο της Πράγας, με μεγάλη επιτυχία. Ανέβηκαν επίσης σε άλλες 14 χώρες, συμπεριλαμβανόμενης και της Ελλάδας. Έχει μεταφραστεί σε πολλές γλώσσες και τιμήθηκε με αρκετά διεθνή βραβεία. (Από την παρουσίαση στο οπισθόφυλλο του βιβλίου)
Milan Kundera (1 April 1929 – 11 July 2023) was a Czech and French novelist. He went into exile in France in 1975, acquiring citizenship in 1981. His Czechoslovak citizenship was revoked in 1979, but he was granted Czech citizenship in 2019.
Kundera wrote in Czech and French. He revises the French translations of all his books; people therefore consider these original works as not translations. He is best known for his novels, including The Joke (1967), The Book of Laughter and Forgetting (1979), and The Unbearable Lightness of Being (1984), all of which exhibit his extreme though often comical skepticism.
اول مرة اقرا لكونديرا مسرحية بعد ان اعتدت على كونديرا الروائي وأصبح من كتابي المفضلين.. ولم تكن بالمستوى المتوقع ابدا رواية من مشهد واحد حيث يبدو الزمان في قمة الحرب العالمية الثانية ، تدور بين خمس اشخاص رئيسيين وبعض الشخصيات الثانوية. بالرغم من انني اعدت بعض المقاطع مرتين إلا انني لم افهم الفكرة المراد إيصالها بالرغم من الاشادات التي تلقتها وعلى رأسهم إشادة ممدوح عدوان على ظهر الكتاب!
عالی بود. کشمکش بین وابستگی های شخصی و وظایف اجتماعی. شخصیت پردازی خیلی خوبی هم داشت. چه پدر خانواده، چه النا، و خود ژرژ. استفاده کردن از فضاهای رویایی برای روبرو کردن ژرژ با ناخوداگاهش ترفند خوبی بود. پایاپ خوبی هم داشت ولی همزمان اذیت کننده. واقعن توصیه میشه.
Zůstávám ohromena. *Pouze zhlédnuto. Ale co. Divadlo se musí vidět. :)
UPDATE: Teď jsem to dočetla, vrátilo mě to zpátky do publika a mám z toho stejně pozitivní pocity jako po skončení hry. Obdivuji sofistikovanost jednotlivých dialogů, jak na sebe navazují, přestože se odehrávají v jiných místnostech nezávisle na sobě. Zaujaly mě zásadní myšlenky hry - má smysl žít pro přítomnost bez ohledu na to, jaká je, nebo obětovat příromnost nejisté budoucnosti? A jakou roli v této mozaice hraje minulost? Nemluvě o těch vizích - jejich zpracování mi i v divadle bralo dech.
"Co je veliké, pohrdá jistotou."
UPDATE 2.0: Zhlédnuto znovu po dvou letech na výročí narození Milana Kundery. Zalíbení ve hře nacházím stále — nejen dramatem jako takovým, ale i inscenací ztvárněnou v Mahence — jen už tam nebyl (možná pochopitelně?) takový ten silný pocit ohromení jako při prvním diváckém zážitku. Je podnětné ty pocity takto s odstupem srovnávat.
Úžasné. Na prknech Mahenky i na papíře. Zasazené do Protektorátu ale témata aktuální v každé době.
,,Co je velké, pohrdá jistotou."
,,Jak myslíš, milý, co by ne? Ty kosti, ty jsou pro jiné, a to co je pro jiné, to ať pomine. Tak jako řádná svlečna, která ti chce vyjít vstříc, já se ti, milý, svleču, až na své čiré nic."
Nazi Almanyası'nın işgali altında olan Çekoslovakya'da, bir ailenin bir kaç gününü anlatan tiyatro. Gestapo dışarıda, içeride yan yana iki oda, gerçekler, düşler, anahtarlar, politik duruşlar, devam eden gündelik yaşam.
Před 40 lety jsem oceňoval jistou potrhlost a absurditu divadelní hry, tak jsem si to zkusil znoval. Cítím samoúčelnost, chaos a trapný prvoplán. Tahle kniha mi vyčpěla. Možná za to může přečtení životopisné knihy o Kunderovi od Jana Nováka. Znovupřečtení po mnoha letech bývá někdy velmi zajímavé.
Kunderův první větší nebásnický počin psaný ještě za doby hutného socialismu nedlouho předtím než se vydal na cestu prozaika.
Snad i tohle vědomí neblaze ovlivnilo můj výsledný dojem z příběhu.
Hra je přímo šitá pro soudruhy, což reflektuje i následná Statní cena Klementa Gottwalda za „vynikající tvůrčí výkon“. Za komunismu se často zakazovaly díla s těžkou neradostnou tématikou, ale příběhy o druhé světové válce byly docela populární, protože zdůrazňovaly, jak moc je komunismus super. K socialistickému gustu ještě přispívá rozkol mezi Jiřím a Aleninou rodinou, jakožto rozkol mezi mužem dostatečně odvážným vystoupit ze stáda a mezi rodiči „maloměšťáky“, kteří nejsou neschopní žít pro cokoliv většího, než jsou oni sami.
»Já jsem reálný člověk, já vidím věci takové, jaké jsou, a říkám vám, ať to budou Rusi nebo Angličani, zas to nebudou žádní f i l o s o f o v é, ale lidi jako já, protože zas bude třeba pořádek a zas budou přebejvat takoví jako je on, protože on neví, co je to stát v řádě, nic se mu nelíbí a na všem cosi má, ale takoví lidi škodí celku (…).«
Co mě na hře však zaujalo, byl bizarní vztah mezi Alenou a Jiřím. Manžele zajímají kompletně jiná témata a zdá se, že mají zcela odlišné životní hodnoty. Možná je k sobě přivedla Alenina naivita a dětinskost, které Jiřímu sloužily jako forma eskapismu od jeho dramatické minulosti, a Aleně snad lichotily jeho oči, které se na ni tak lačně koukaly. Obávám se ale, že Jiří by v tomto svazku Alenu držel v umělém vakuu, ve kterém by nikdy nemohla dospět a přerůst svou rozmazlenost. Tahle vztahová dynamika mi osobně uzlí střeva, snažím se však nevynášet soudy a postavy ocenit v jejich lidské komplexnosti.
»Já pro radost tvých očí / i radost zrcadla / se jak řádná svlečna / vysvleču do prádla.«
Všímám si na sobě, že hrdinů a bojovníků mám už mírně po krk. Taky si říkám, kdy se odehrával - že ti, kdo se chovali apoliticky, ta zvěrstva WWII znali... Drama na mě působilo jako mýtus, sen autora, který jednou rukou potěšil další režim, druhou alespoň jemně mýty o bojovnících podvracel. Umělost příběhu kontrastovala s uvěřitelností postav a dialogů. A celkem to byl koktejl, který mi tento večer drhnul v ústech.
Gestapo, domovník a klíče. Nejvíc mi byla sympatická postava Aleny, i když je poněkud rozmazlená. Scéna, kdy odbíjí postupně všechny hodiny v bytě se zaslouží o dramatickou vsuvku. Každopádně nedostatek klíčů (dvoje na čtyři lidi) je závažný problém.