Ve své čtvrté básnické knize opouští Borzič opulentní imaginativní jazyk i hřmotný subjekt předchozích sbírek a vrací se k dřívějším motivům své tvorby, k historickým básním, jejichž styl je střízlivý a čirý. Západo-východní zrcadla tvoří čtyřicet básní, jejichž lyrickými subjekty jsou slavné postavy umělců a myslitelů z období renesance a významné osobnosti středověké islámské mystiky. Proč se v této knize setkávají renesanční humanismus a islámský súfismus, objasňuje Borzič v eseji „Zrcadla v zrcadle“, který sbírku doprovází, a v němž se věnuje duchovním motivům knihy. Tento básnický mezikulturní dialog je pro Borziče rozhovorem srdečním. Je také odpovědí pro ty, kdo na pozadí imigrační krize vnímají západní a islámskou kulturu jako nesmiřitelné protiklady. Možná ale chtěl autor napsat jen knihu o historických postavách, které miluje. A možná tu knihu napsaly jeho prostřednictvím tyto postavy.
Zrcadla je dobré číst spíše prostomyslně a s otevřeným srdcem než se stohy knih či Wikipedií po ruce. To se však týká jen samotného způsobu čtení, vzkaz sbírky jako takové je právě opačný: přečtěte si to, lidi, všechno! Čtěte, zajímejte se, seznamujte se s mrtvými velikány, ptejte se znovu po otázkách, které byly jejich otázkami, a nacházejte v nich otázky vlastní. K tomu, abyste viděli, nepotřebujete vzdělání, ale právě vidění ve vás může zažehnout touhu po něm. Svět se vám neskrývá, svět se odhaluje. Vědění ozřejmuje intuici. http://pozdevnoci.blogspot.com/2019/1...