Konečně jsem se dostala ke svému slibu, přečíst si něco od Honzy, pomohlo k tomu hodně to, že je publikace dostupná na audiotece premium.
Začnu tím pozitivním, protože ve finále je to důvod, proč jsem knihu neodložila, přečetla jsem celou serii a rozhodně se chystám přečíst i další publikace.
Honza je podle mého mastermind, má v hlavě složitý a spletitý příběh a chce nám ho předat, je vidět, že se inspiruje napříč známou scifi scénou a odkazuje na slavná jména, spisovatele a příběhy. Něco si vezme z Hvězdné brány, něco ze Star treku, vzorem je mj.Asimov, a sestroji svůj originální a komplexní svět, který nezní čtenářovi cize, dokáže si ho představit a poměrně dobře vizualizovat. To je podle mě hrozně důležité. Hmatatelný byl posun civilizace, který si dokážete v budoucnosti představit, něco, co jsme třeba schopni časem vynalézt, co jsme schopni dělat a v čem jsme schopni žít.
Velmi jsem ocenila kosmopolitost, rasy, národy, pohlaví a vyznání nehráli roli v důležitosti postavy, jejího postavení a zařazení. Přesto námětem knihy byla nadřazenost vyvinutých ras a útisk civilizací. Brilantní.
Jsem moc ráda, že popis dalších nepozemských živých entit nepřipomínalo lidi. Jeden z důvodů a nešvarů scifi příběhů, seriálů, filmů a jiných knih je až nápadná podobnost s lidskou anatomií, takže tohle je velmi příjemný aspekt setkání s mimozemskou civilizací.
Hlavní hrdina Daniel mi padl do oka ve chvíli, kdy na scénu přišel jeho domácí mazlíček a tím byl králík. Spisovatel promítl tak své osobní zkušenosti a tím přiblížil postavu i lidem, jako já, kteří králíčky jako domácí mazlíčky mají.
Celkově děj a příběh byl poutavý, ucelený a gradování podtrhlo napínavost. Jsou tam postavy, které si dost oblíbíte a modlíte se, aby v další kapitole neumřeli. Sice máte pocit na samém začátku, že je asi jasné, jak to skončí, samotná cesta k příběhovému konci je velmi rozmanitá, plná nepředvídatelných kliček a překážek a ve finále vlastně o tom konci dost pochybujete, na co byste pak serii četli, kdyby by to bylo všechno tak průhledný.
V pravdě to bylo také moje první setkání se Sci-fi space operou, takže kritika první knihy se na tom možná trochu podepsala. Musela jsem to totiž začít číst dvakrát. Dospěla jsem někde do 1/5 knihy a zjistila jsem, že naprosto netuším, kdo je kdo a měla jsem naprosto zmatek v tom, kdo co představuje. Chyby nebo styl psaní, těžko to nazvat, mě iritovalo a rozptylovalo natolik, že jsem se nedokázala soustředit na to, co se děje. Zajímavé ale bylo, že ten styl psaní se v další knize dost vylepšil a v třetím díle jsem vnímala absenci těchto chyb, které obsahuje první kniha, úplně.
To, čím se kniha vyznačuje a na co si člověk musí zvyknout a vpravit se do stylu, bylo například nadměrné používání hodností, jmen, názvů, rychlé střídání postav, které figurovali jen ve velmi krátké dějové lince, dost to znepřehlednilo situaci v jinak celkem dobře vykonstruovaném ději. Jména byla složitá, mnohdy mi splývala a chvíli trvalo, aby je člověk zařadil, na kterou stranu sporu patří. Té zmatenosti ve jménech a rozlišování jednotlivých postav sama připisuji tomu, že nejsem dostatečně kosmopolitní na to, abych rozpoznala jednoduše jména čínská, japonská, jiná asijká, nebo africká a jihoamerická. Plus do toho vymyšlená jména jiných nelidských ras. V mojí bublině západní civilizace je člověk zvyklý a přijde mu familierní a lépe se mu pamatují místa, jména a názvy, se kterými přichází nejčastěji do styku. Užívání hodností před každým jménem věc jen komplikovalo a když čtete slovo kontraadmirál, poručík apod. v rámci jedné až dvou vět čtyřikrát dost, to znepřehlední situaci. V tomhle ohledu si to stoprocentně zasloužilo zjednodušení.
Musím konstatovat, že první kniha v serii se podle mě potýkala s některými stylistickými chybami, i když nemám pochyb o Honzově kvalitní práci jako celku. Knihu jsem poslouchala a možná tím chyby byly amplifikovány, protože se v poslechu prostě odhalí znatelněji. Sama nemůžu říct, že když jsem si sem tam psala nějaké povídky, že bych se těmto chybám vyhnula, i když jsem chtěla. Navíc je znát, že Honza jako spisovatel je nadprůměrně inteligentní a kvalita spletitosti příběhu si trochu vybrala daň na stylu. V mnoha případech se rychle po sobě opakovala slova nebo slovní spojení, chvílemi bylo až moc vysvětlování v místě, kdy se to zrovna nehodilo a občas byl skok v čase, prostoru a dějové lince radikální, ale z nějakého důvodu naprosto splývalo s předchozí scénou natolik, že nebylo jasné, kde k přechodu došlo. V tomhle možná lze dát za vinu právě tomu, že knihu jsem poslouchala a byla z mého pohledu špatně zpracovaná a načtená.
V principu má Ondřej Novák příjemný, hluboký, chraplavý hlas, bohužel je ale v jistém smyslu plochý, bez intonace a rozlišení postav, hlavně těch ženských a režie si moc neporadila s oddělovaním scén a kapitol. V druhé knize už to bylo dost lepší a v třetí už tenhle nešvar byl vychytaný, hned to mělo lepší náboj a lépe se v tom orientovalo.