Ufff, oukej.
Na začátek by se hodilo říct, že jsem od knihy měla poměrně vysoká očekávání - protože Host. A myslím, že jí to snad jen uškodilo. Kdybych do toho šla s tím, že se jedná prostě o další YA urban fantasy, asi bych byla míň kritická. Na druhou stranu, jak se znám, postěžovala bych si i tak.
Pravděpodobně nad vším, na co hodlám nadávat a nad čím jsem se při čtení vztekala, by se jistojistě dalo pokrčit rameny, říct "protože young adult a tam to tak prostě je" a vesele pokračovat dál. Jenže už jsem za tu dobu, co intenzivně a cíleně čtu právě young adult, zjistila, že i YA se dá psát bez všech těch YA klišé. Takže to, že se jedná o young adult knihu neomlouvá.
Nerozčilovalo mě, že se hlavní hrdinka většinou choulí strachy a tuhne ve chvílích, kdy před sebou vidí nějaké nebezpečí. Jasně, chápu, je jí čerstvě 18 a ocitne se v situaci, která jde tak nějak mimo její chápání. Ale ve chvíli, kdy na ni, přímo na ni, útočí nepřítel? Kdyby se otočila na patě a pokusila se utéct, ačkoli by ji to nikam nedostalo, asi by mě to tolik neprudilo, ale zavřít před tím oči, dělat, že tu děsivou temnotu nevidím a čekat, co se z toho vyvrbí, to jsme dělali ve školce. Eh.
Když už jsme u temnoty, to vážně zjevení se hlavního záporáka předcházel "hluboký hrdelní smích"? A vážně ve spojení s ním zazněla věta "Vyzařovaly z něj temné úmysly"? To už je snad spíš middle grade než YA, ne? Postava Mabroka se mě dotkla o to víc, že si na záporáky potrpím. Mám ráda, když jsou postavy v knihách spíš šedé než černobílé, ale i to se dá přežít, když má ten záporák správnou motivaci. Mabrok? Eh, oceňuji snahu o vysvětlení toho, proč byl tak zlej, jak byl, ale deset stran před koncem mi to přijde trochu pozdě. Celou knihu mi připadalo, že byl zlej, jenom aby byl zlej, protože tam přece někdo takovej být musí. A tohle je jen první z řady klišé, který mě během čtení nutily protáčet oči. Love interest poznáte na první dobrou, hlavní hrdinka je na propleskání a její schopnost cestování v čase je v mnoha okamžicích naprosto nevyužitá.
Koncept cestování v čase se mi ale líbil. Líbily se mi ty zákonitosti, to, že si to na ní vybíralo svou daň, že se nemohla dvakrát vrátit do stejného okamžiku, i Dozorci. Pořád ale nechápu, jak to, že když Jana cestovala do minulosti a něčeho se tam dotkla, zhmotnila se v tom čase, ale dýchat místní vzduch a šlapat po místní zemi, to bylo v pořádku a žádné následky to nemělo. Eh.
Je toho víc, co mám na srdci, ale to si asi budu muset ještě nějak víc promyslet, než se to odvážím zformulovat. Hádám, že o téhle knize stejně nakonec natočím Pocity.
(Takže tak.)