Uznana za najwybitniejsze osiągnięcie Šrámka - prozaika. Napisana w 1910. Przedstawia ona proces intelektualnego i erotycznego dojrzewania niezwykle wrażliwego i prostolinijnego chłopca, który odważnie występuje przeciwko obłudnym konwencjom mieszczańskiego środowiska, w którym żyje. "Srebrny wiatr" to liryczna opowieść o wieku buntu i szukaniu piękna i prawdy w życiu, która bywa gorzka i niełatwa.
Upřímně, na tuhle knížku jsem se hrozne těšila a tím, jak me zklamala, mi připomněla Petrolejový lampy. Čekala jsem něco jinyho no, Jenda Ratkin je celou knížku jenom horny, akorát je teda básníkem, takze to tak vzletne vysvětluje a popisuje, a zároveň je to fakt impresionismus, takze některý pasáže po prvním přečtení proste nedávaly smysl.
Stříbrný vítr je román o dospívání a mládí. Hlásí se k impresionismu. Hlavní postavou je JENÍK RATKIN. Na gymnáziu se seznamuje se svými spolužáky, poznává také starší studenty, oblíbil si profesora RAMLERA, který chápal studenty s sympatizoval s nimi. Seznamuje se s řadou dívek, do jedné z nich se zamiluje..
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Proutku-li neohneš, dokud je mladý a tenký, se stromem už ničeho nepořídíš.
Žít se mi nechce. Krásný obraz v sobě nosím a krásně žít nelze. Když si něco krásného představuji, je to vždycky jakoby někde daleko, daleko... snad docela na jiném světě. Co tedy? Půjdu na jiný svět. Půjdu potichu, jako bych rozhrnoval houštiny...
Po špičkách má se choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech; po špičkách chodit, a ne řinčeti železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti mládí: zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým neukazuje se cesta--
Nevím, rozumíte-li mi, a nevím také, jak bych vám to jinak řekl, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka... ne, není to tak... říci se to nedá -- Já - už stříbrný vítr neslyším.
Vadilo mi, že příběh je postavený na jediné myšlence, která se předkládá pořád dokola. Prvních sto stran bylo fajn, pak už to začalo být monotónní, chaotické a ke konci i dost nuda.
Stříbrný vítr mi líbezně na chvíli zazvonil v uších, ale v paměti se mi ozývat nebude. Lidé rostou čím dál tím rychleji, nebo snad literatura stárne. Pro mě doba stříbrného větru odezněla.