Sloni žijí do sta let je kniha o návratech a náhodách, zrání a stárnutí; cestopis prostorem i časem. Vyplujte na zámořskou cestu do exotické Srí Lanky a do vzpomínek cestovatele Miroslava Zikmunda, který vám chce vyprávět o zelených čajových plantážích, divokém oceánu, nezapomenutelných výhledech z nevyzpytatelných hor, na jejichž vrcholcích se vám zamotá hlava horkým vzduchem promíseným s vůní ibišku a jasmínu. Vydejte se na cestu náhod, přátelství a zrání a oslavte s ním sto let naplněných cizokrajnými dálkami, pestrými barvami, tisícem chutí a zážitků! Miroslav Zikmund se narodil 14. února 1919 v Plzni. Se svým celoživotním parťákem Jiřím Hanzelkou procestoval celkem 83 zemí světa. V roce 2000 se již potřetí vydal na Srí Lanku, tentokrát však s Petrem Horkým a Miroslavem Náplavou. Jejich putování je protknuto nejen výpravami k posvátným chrámům, které už po staletí stráží sošky buddhů, ale i návštěvami u nevšedních osobností, jakými byl například spisovatel Arthur C. Clarke nebo slavný srílanský tanečník a Miroslavův dávný přítel Čitrasena. Miroslav v roce 1969 odjel na Srí Lanku oslavit svou padesátku. Pojďme jeho neuvěřitelné 100. narozeniny oslavit symbolickým návratem do tropického ráje. Nezbývá, než nasednout na vlnu vzpomínek a nechat se vést časem. Příjemnou cestu!
Tak od nového roku poctivě zapisovat;-) Knihu mám od kamarádky s autogramem pana Zikmunda, kterého jsem vždycky obdivoval, ale nikdy od něj ani o něm nečetl nějakou knihu. Musím říct, že je hezky zpracovaná, autoři se střídají ve vyprávění (těšil jsem se při čtení na kapitoly pana Zikmunda - ten styl byl krásný, takový místy až archaický, ale možná si to namlouvám;-)). U cestopisů mám obecně problém s tim, že si hlavně zpočátku nestíhám zapamatovat všechna jména a krkolomné názvy a tak mi jde čtení pomaleji, často se vracím - ale zas je čas na zamyšlení. Není to vtipný Zibura, ale kniha mě vtáhla, není to jen o cestování, ale i o plynutí času, v kterém život člověka mnoho neznamená. Využil jsem i QR kódy, které směrovaly na rozhovory s panem Zikmundem na YouTube. Suma sumárum, kniha se líbila a inspirovala k dalším cestopisům, když se teď cestovat nemůže, ale i k dalším knihám a filmům o dvojici Z + H.
Knihu jsem koupila, protože jsem si zapomněla čtečku, čekala mě čtyřhodinová cesta vlakem a tohle bylo jediné rozumné čtení, co jsem u nádraží sehnala. Bavily mě vzpomínky Miroslava Zikmunda a líbily se mi fotografie. Styl psaní Petra Horkého (a všechny ty třeskutě vtipné příměry) mě trochu rozčiloval a konec mi přišel hodně useklý. Jakoby autoři měli nějaký deadline a odevzdali nakladateli jen to, co stihli napsat.