Proč jsou Japonci tak dobří a vytrvalí v tom, co dělají
Japonský výraz šin-ken znamená "skutečný meč", ale nyní se častěji používá v přeneseném smyslu. Dělat něco se skutečným mečem, znamená v běžné mluvě, dělat to s naprostou vážností. Přístup odpovídající skutečnému meči znamená bezvýhradné odhodlání. Šin-ken šó-bu, doslova souboj se skutečnými meči, znamená něco, co má závažnost otázky života a smrti.
Tento krátký výlet do lingvistiky naznačuje velmi dobrý důvod, proč jsou Japonci tak dobří a vytrvalí ve své schopnosti přežít a přizpůsobit se podmínkám. Po staletích života v kultuře ovládané samurajskými válečníky jsou Japonci s to nahlížet všechno jako otázku života a smrti. Tato audiokniha pojednává o tom, jak to dělají.
Nejdůležitější texty o konfliktních situacích a strategii
Kniha pěti kruhů a Kniha rodinných tradic válečného umění patří k těm nejdůležitějším textům o konfliktních situacích a strategii, které vycházejí z japonské válečnické kultury. Tyto knihy, které od samého začátku nebyly určeny jen pro vojáky, byly psány s tím, aby symbolizovaly procesy boje o vládu a moc ve všech životních situacích.
Knihu pěti kruhů napsal roku 1643 Mijamoto Musaši, neporažený bojovník, samuraj bez pána a nezávislý učitel. Knihu rodinných tradic válečného umění napsal roku 1632 Jagjú Munenori, vítězný válečník, šógunův učitel a náčelník tajné služby.
Oba autoři byli profesionální bojovníci vycházející z tradice bojové kultury, která posléze ovládla celé japonské státní zřízení i společnost jako takovou. Jejich spisy se týkají nejen členů vládnoucí vojenské kasty, ale také vůdčích činitelů jiných profesí, a dokonce i jednotlivců, kteří se ve svém zvoleném oboru snaží dosáhnout mistrovství.
Jisté technické i filozofické rozdíly mezi oběma knihami tak pramení právě z toho, že Mijamoto Musaši byl nezávislý samuraj, který svou kariéru vybudoval jako bojovník a samostatný učitel bojových umění, kdežto Jagjú Munenori byl uznávaným válečným veteránem a služebníkem ústřední vojenské vlády.
3,5/5 Zatímco Kniha pěti kruhů, či svitků chcete-li, je psána více lidově a takticky, tak Kniha rodinných tradic válečného umění už má intelektuálnější rozhledy. Musašiho myšlenky jsou snadno převoditelné do "manažerského" způsobu uvažování. Munenori zase více uspokojí "myslitele". Místy sledují autoři podobnou cestu, místy se rozcházejí. Inu jiný meč, jiný sek.
Kniha dočtena a byla to pro mě zajímavá změna v žánrech. Rozhodně se jedná o další kousek do mozaiky pro milovníky japonské kultury. Četba určitě není úplně snadná z důvodu filozofických pojednání.