Selský baroko

by Jiří Hájíček

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů.

Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice.

Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?

Magnesia Litera 2006 za prózu
3. místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2005

Genres: Czech Literature, Fiction, Contemporary, Drama, Historical Fiction

175 pages, Hardcover

First published January 1, 2005

About the author

Jiří Hájíček vyrůstal na venkově, kde po vysokoškolských studiích také několik let pracoval v zemědělství. Od konce devadesátých let žije v Českých Budějovicích. Debutoval sbírkou povídek Snídaně na refýži (1998), v roce 2001 vyšla jeho novela o hledačích vltavínů Zloději zelených koní. Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Za román Selský baroko (2005) získal cenu Magnesia Litera za prózu. Jeho dosud poslední román Rybí krev (2012) byl oceněn Magnesií Literou 2013 jako Kniha roku. Hájíčkovy prózy vzbudily pozornost také v zahraničí. V Budapešti vyšel překlad jeho novely Zloději zelených koní, román Selský baroko byl přeložen do angličtiny, italštiny, chorvatštiny a maďarštiny, překlad románu Rybí krev se připravuje v Bělorusku, Bulharsku, Makedonii a Polsku.

Reviews

[Lukáš Palán · Rating 3 out of 5]

Venku bylo něco přes čtyřicet stupňů, jen tak si dokážu vysvětlit, že jsem začal číst něco s názvem Selský baroko, který je o historikovi Pavlovi, který v třeboňským archivu dává dohromady rodokmeny a do toho si dělá chutě zfidlovat pražandu Danielu.

Jak už řádky výše naznačili, je to solidní thriller. Pavel má laptop, chodí na pivo a když se rozšoupne, tak zajde i do Šupinky na rybí hranolky. Mezitím jako správnej třeboňskej Dan Brown odhaluje příběh z padesátých let, který se týká asi třiceti sedláků a jejich šedesáti milionů potomků, takže jsem měl v hlavě ze začátku guláš i s pěti knedlíkama. Pak se to ale trochu vyjasní a na závěr přijde v kavárně na Flóře dokonce i pointa jak trám! Vzhledem k tomu, že jsem bydlel v Třeboni a teď bydlím u Flóry, mám dokonce podezření, jestli nejsem Hájíček!

Kupodivu docela fajn a čitelný.

[Michal · Rating 3 out of 5]

I když vyhrála tato kniha Magnesii literu, tak ji prostě více než tři hvězdičky dát nemohu. Autor opět sice přinesl nové téma do české literární scény - kolektivizace venkova v 50. letech v jižních Čechách. Nápad dobrý, jazyk bodrý, ale postava Daniely až příliš čitelná, románek jako v amerických filmech. Tohle téma má navíc, dle mého názoru Hájíček naťukl velice zajímavé téma, a za to naťuknutí a přiblížení české veřejnosti dostal patričnou cenu. Ale k pořádnému dílu, to má opravdu daleko. Ale četlo se to hezky.

[Havana Blues · Rating 4 out of 5]

Váhala jsem s hodnocením, nakonec převážil fakt, že se to četlo samo. Selský baroko na jednu stranu trochu trpí jednostrunnými postavami, na druhou stranu popisy léta v jižních Čechách jsou... oslepení poledním sluncem, rozšlapávání bublin na tajících silnicích a dusno a prach.

[Viera Némethová · Rating 3 out of 5]

Opäť som v románe narazila na postavu knihovníka, ktorý si popri práci privyrába genealógiou. Pri svojej práci objavuje staré histórie, ktoré sa ani zďaleka nemôžu nazvať zabudnutými. Staré krivdy pretrvávajú v ľuďoch niekoľko generácií. Takto je to aj v dedine, kam sa hlavný hrdina vyberá pátrať po pôvode rodiny, ktorá mu zadala takúto zákazku.
Kniha sa čítala dobre, ale zanechala vo mne indiferentný dojem.
Mám veľmi rada takéto vystavanie naratívu knihy- minulosť sa prelína so súčasnosťou, mnoho vecí je vypovedaných z pohľadu niekoľkých postáv. každá má svoj uhol pohľadu, preto román neponúka žiadnu absolútnu pravdu, ani žiadne veľké odhalenie nespravodlivosti. Niekde hlboko medzi riadkami je to skôr kritika systému, ktorý postavil ľudí proti sebe, dokonca po niekoľko generácií.

[lanius_minor · Rating 4 out of 5]

Opětovné čtení po několika letech, nyní s osobní znalostí jihočeského venkova, která znásobila smutek z knihy. Protože i po třičtvrtě století hýbou křivdy minulosti rodovou přítomností. A některým jizvám stačí málo a stanou se z nich znovu otevřené rány. Možná není Hájíčkův román dokonalý, ale tohle vystihl mrazivě dobře.

[Eva · Rating 2 out of 5]

Hrozně moc postav a rozsekaný děj. Špatně se mi to četlo. Těšila jsem se na souvislé vyprávění o sedlácích z 50.let, jak to probíhalo, zda to bylo nařízený centrálně nebo v tom hrála více místní závist a pomsta, kam ti lidé šli, zda to odchodem končilo nebo tím byli postiženi dál a jak. Nic z toho jsem v příběhu nenašla. Je to skládačka, hledání jak to to bylo, ale po těch letech, kdy ti lidé jsou mrtví nebo hodně staří už se člověk nic nedozví a je to jedno. Neví, kde je pravda a koho obvinit. Polodektivka, která odbíhá od děje a popisuje jak je kde zakouřeno a jak je kdo zpocenej...Pokud máte dobrý tip na knížku z tohoto období napište.

[Quanti · Rating 3 out of 5]

Těžká volba hodoncení. Určitě ne tak super jako Rybí krev, postavy bezvýrazné, děj... těžko říct. Každopádně ale zase skvělá atmosféra jihočeských vesnic a zase tíživé a přitom pro nepřímé účastníky dnes už prakticky zapomenuté téma. Krásně ilustrováno, jak každý z účastníků vnímá "historii" jinak. Tři a půl hvězdičky.

[Adéla Matoušková · Rating 4 out of 5]

Laděním, stylem i tematicky mi to připomnělo Žítkovské bohyně. Miluju tuhle poctivou českou literaturu z našeho reálného prostředí, nehrající si na světovost, bez vyumělkovanosti.

[barbra · Rating 3 out of 5]

3.5 ⭐️

[Zubr · Rating 5 out of 5]

Napsat něco o Selským baroku, nebo mu přidělit počet hvězdiček, pro mě není jednoduchý úkol a asi se dopředu vzdávám cíle napsat cokoliv, co by si dělalo ambice na obecnou platnost. Hájíčkův text ve mně rozeznívá tolik osobních strun, že nedokážu být objektivní a oddělit hodnocení textu od hodnocení vlastní vnitřní práce (což samozřejmě pořádně nejde nikdy).

Hájíček zpracovává téma individuálních ponorů do historie. Setkává se tu problematika genealogických průzkumů, lidé rádi ve své minulosti pátrají po předcích v naději, že v sobě objeví kapku modré krve. Jiné zase k zadání zakázky na výlov archivů motivuje snaha dozvědět se něco o domovině, již předci před desítkami let opustili. Zároveň se ale ve své minulosti topí i vypravěč Pavel, ve vzpomínkách uvěznen žije i jeho bratr, stejně tak mistr Karásek. Minulost definuje současný stav věcí, ať už je to minulost, kterou jsme sami prožili, nebo která přežívá ve vzpomínkách jiných či v nehmatatelné atmosféře hřbitovního kvítí. Jediný střípek naděje, že se z osidel osobní historie lze vymanit, představuje mladá dívka v maskáčových bokovkách, potomek starousedlíků, která ovšem o starých křivdách nic neví a žije v blažené izolaci od místní kolektivní paměti. Nicméně ani ona se neubrání magnetizující síle vyprávění o starých časech, z archiváře Pavla vytáhne pár informací o svém dědečkovi, za což mu nakonec chce trochu komický stařík na návsi rozbít hubu.

Selský baroko je příběh vyprávěný rozvláčným, pomalým tempem, bez zásadních dějových zvratů. K důležitým objevům dochází postupně a jakoby mimochodem, když se jednotlivé kousky skládanky po troše váhání spojují k sobě.
V příběhu přitom nechybí klasické stereotypy české vesnice. Pohádka o vesnické krásce, nechtěných dětech, hasičské bály, chlapíci s půllitrem na návsi, vesnické drbny, které vědí všechno a nesnáší všechny, všemi nesnášené.
Trocha smutku z toho, že všechny vsi vypadají tak trochu stejně, že staré zvyky už jsou zaznamenané jen v kronikách, protože je minulý režim vykořenil (přijeďte se podívat do sudet, tam tenhle smutek pocítíte v krystalické podobě), je na druhé straně vyvažován pocitem klidu a míru pramenícím ze stálosti a jistoty známého, z historie místa, kterou můžete cítit, v kontrastu k pražským jezdícím schodům, sklu, hliníku, davům a miminům s obřími hlavami. Tuhle potřebu zakořeněnosti a neměnnosti v sobě nosí i venkovští starousedlíci, proto se na Pavla tolik zlobí, že se podílí na prodeji chalup Pražákům, přestože jsou to často právě přespolní, kdo staré usedlosti rekonstruují s citem a vkusně. Klasický venkovský spor o to, jestli jsou lufťáci přínos, nebo přítěž.

Velkým tématem jsou v Selským baroku procesy se sedláky, které probíhaly v padesátých letech. Zestátňování, pomluvy, udání, pozlátko vesnické povrchní morality.

Selský baroko není kniha o unikátním osudu výjimečného člověka, není dokonce ani knihou o výjimečném prožívání. Badatelů, kteří tak dlouho zkoumají dějiny, až se ztratí ve vlastní časovosti, je spousta, vlastně to tak trochu patří k jejich práci. Síla Selskýho baroka je asi v tom, že je univerzální. V tom zároveň spočívá jeho slabost - nakonec nevíte, co si z něj vlastně máte odnést. Já si z něj odnáším asi o dost víc, než do něj Hájíček vepsal, za což, chudák, vůbec nemůže.

PS: Hájíček občas aspoň pěkně mluví o kytkách a venkovu, přestože ho nijak neidealizuje a rozhodně to není druhej Vilém Mrštík, zaplaťpánbůh. Namátkou: „… touha jako horkost šla od země, brala s sebou chmýří trav, stvoly a vůni bylin.“ (69). „Nadechoval jsem zhluboka chladné září, kouř z chalup." (185) „… hebká samota v krajině.“ (?) Versus Praha: „Jezdil jsem po eskalátorech nahoru a dolů, jako ve snu, v pasti toho umělého světla, barevného, našminkovaného.“
Každopádně jemnou prózu lyrizující venkov v Selským baroku nehledejte. Byli byste zklamaní.

[Václav Kubíček · Rating 4 out of 5]

Román zralého českého autora z prostředí jižních Čech. Hájíček přibližuje čtenářům 50. léta tragikou jedné jihočeské vesnice očima osamoceného genealoga v kulisách zdejší architektonické rarity, tzv. selského baroka.

Těžký osud bohatých sedláků v tomto období se prolíná s ne moc zajímavým životním osudem rozvedeného muže. Linky těchto dvou příběhů se nakonec poměrně nečekaně protínají.

Ocenitelný je popis 50. let prostřednictvím dialogů. Osud muže ve středním věku spíše podtrhuje atmosféru, kterou se autor snaží předat. Úvahová linka je útržkovitá a tím ne příliš přesvědčivá. Slibné momenty typu “…existuje jiná spravedlnost než tady ta. A té neunikli, to se neboj.” tedy příliš nezapůsobí.

[DaViD´82 · Rating 4 out of 5]

Čtivý, ambiciózní a bohužel i v mnohém nedotažený (především ve zvolené výstavbě děje) ryze tuzemský "agrothriller" (nejenom) o kolektivizaci venkova, který je natolik nedílně a svébytně spjat s jihočeskou náturou a krajinou, že by se to prostě nemohlo odehrávat nikde jinde. Je totiž do očí bijící jak moc má Hájíček Jihočeský kraj se všemi jeho přednostmi i zádrhely zadřený pod kůží.

[Ivana Krekáňová · Rating 4 out of 5]

Tak medzi troma a štyrmi * - prevážila téma a jazyk, nádherný jazyk (tam, kde nie je príbeh zúfalo banálny): teda téma návrat do obdobia kolektivizácie, na svetlo začne vychádzať stará nenávisť, ktorá siaha aj do politických hier súčasnosti, staré krivdy, aj túžba po pomste, ktorá sa nezastaví ani pred zničením starého človeka (a jeho detí, ktoré s tým, čo sa kedysi dávno stalo, vlastne nemajú nič spoločné). A ten jazyk: plný sugestívnych opisov zaspatých chalúp, zablatených družstiev a rozpadnutých krčiem, okná zaprášenej krčmy so šedivými záclonami: „Seděl jsem u hřbitova na lavičce, stará vitrína opodál byla plná muších tělíček, zašlé sklo napolo vysypané a pavučiny, pár vybledlých plakátů z voleb snad někdy ze začátku devadesátých let.“ Úplne to vidím pred sebou.

[V · Rating 4 out of 5]

Hodnotila bych to pěti hvězdičkami, kdyby se to s tou Danielou nakonec nevyvrbilo zrovna takhle. Vůbec mi to do celkové atmosféry příběhu nesedělo. Jinak tedy Hájíček nezklamal a naopak mile překvapil, Pavel byl taková příjemně podivná existence a ty vesnické příběhy, to je vždycky takové kouzelné. Jsou založeny na pravdě? Mají všechny vesnice takové?

[Jevhenija Syvulja · Rating 3 out of 5]

Lepší průměr, čekala jsem víc, když to dostalo Magnesii. Je to ale zase stejný Hajíček, zajímavé téma, ale tak banálně zpracované a nedotažené.. klasický motiv léta mimo Prahu a příběh Pražandy a venkovana, podobná lovestory jako v Plachetnicích na vinětách, chyběla tomu hloubka, ale na konci jsem alespoň ocenila pointu, aspoň něco mě překvapilo!

[tereza]

je to takovy strasne pohodovy, nenuceny. cte se to moc fajn, ale neni to nejak poutavy nebo jazykove zajimavy
bavi me to kvuli tomu tematu, ale nejak extra to nehltam
koukala jsem ale vic na toho autora a pise vesmes jen vesnicky temata coz se mi dost libi
konec me zklamal, mozna hlavne tim, ze jsem ho necekala

[Lucie · Rating 5 out of 5]

Fakt dobrý.

[Zuzka-knižníček · Rating 4 out of 5]

4,5* Knih od českých autorek jsem četla opravdu hodně a jsme velkým fanouškem většiny z knih, k českému současnému autorovi jsem přišla až teď s touto knihou a jsem moc ráda, že tomu tak je. První díl venkovské trilogie se mi velmi líbil, nevšední (a pro mě docela neznámé) téma mě vtáhlo, prostředí Jižních Čech také příliš neznám, ale úplně jsem všechny ty chalupy, pole, atd. viděla a snad i cítila. Otázky kolektivizace vesnic v padesátých letech minulého století pro mě byly opravdu velkou neznámou a autor mě svou lehkostí, ale propracovaností, do děje vtáhl a jeho vystavěnost celého děje mě dostala, takže můžu rozhodně doporučit.

[Елвира · Rating 4 out of 5]

Много хубава книга. Пасторална Южна Чехия, историята на три села и множество семейства, пострадали от насилствената колективизация и образуването на ТКЗС-тата. Събитията се развиват и около личната драма на една любов. Моралният въпрос е труден за разрешаване, особено от дистанцията на времето.

[Thea · Rating 3 out of 5]

Víc postav než ve Sto roků samoty, tudíž pro člověka, který se neživí jako genealog, nebo nemá v oblibě po vzoru mé babičky znát nejmenší detaily života kdejakého bratrance kamaráda báby z baráku o tři ulice vedle, často dokonale zmatečné. Ale když se nad to povznesu – „nedonutili mě nenávidět" je dojemně silná věta a nálada i vyznění celého románu se s vámi ještě chvíli ponese.

[Ada · Rating 5 out of 5]

Nejsmutnější je sledovat, jak Hájíček vdechuje život ruinám rozpadlýho selskýho baroka, vytahuje ze ztracených a nikým nehledaných kronik jména utýraných statkářů a sedláků, nutí pamětníky mluvit, neodejít s tím pokladem mluvené historie navěky, rekonstruuje jejich malé dějiny - a přitom vytváří dějiny velké. A to všechno bez pompy a beze snahy o něco obrovského. Ta nenucenost je geniální, dojemná, vtahující. I přes skromnost a textovou kultivovanost tu vyrůstá epická tragika komunismu, který dopadl na český venkov jako meteorit - zatlačil až definitivně zničil jeho podstatu, rozežral soudržnost venkovanů a stál na počátku zhrubnutí a zdecimování krajiny a všeho živého v ní. Tohle jsou ty dějiny, které Češi potřebují slyšet a tohle je přesně ten způsob, kterým se to současným českým autorům historické prózy pořád nedaří říct.

„Mýmu tátovi, kterýmu je letos sedmdesát a kterej se začátkem padesátejch let nesměl ani vyučit řemeslu, protože byl synem kulaka, kterej odešel v patnácti z jihočeský vísky na práci do černý Ostravy, kterej se ve zdraví vrátil a místo s koňma, jako jeho předci sedláci, handloval s motorkama a ojetejma autama, kterej měl stopětadvacítku „péráka“ a pak čézetu „kejvačku“, po ní Jawu 350 dvouválec a tu vyměnil za svý první auto, válečnou značku DKW po Němcích, kterej za budovatelskejch dob druhý pětiletky vlastnil neuvěřitelnou káru, citroëna jedenáctku po bechyňským knížeti Paarovi, rok výroby 1934, kterej se chytil volantu a za čtyřicet let si na traktorech bez pérování, na náklaďákách, autobusech a podobnejch starejch krámech oddělal záda, kterej projel bez nehody šedesátý, sedmdesátý i osmdesátý léta, kterej po sametový revoluci jako šofér autokaru viděl půlku Evropy a kterej si dodnes pamatuje, jako by to bylo včera, každej kousek pole z toho čtyřiadvacetihektarovýho statku, co už dávno není...“

[Tereza M · Rating 3 out of 5]

Velmi náročné hodnotit. Je to někde mezi dvěma a čtyřmi hvězdičkami, nakonec jsem se rozhodla jít zlatou střední cestou.
Většina knihy mě vlastně moc nebavila a motivovalo mě hlavně vědomí, že není dlouhá. Jenže když se to ve třech čtvrtinách začalo dávat dohromady, chytlo mě to, a mohli byste mě najít, jak v půl třetí ráno, místo abych šla spát, pod peřinou otvírám poslední čtvrtinu knížky a prostě ji musím dočíst.
Problém u mě teda ležel v neschopnosti se v tolika podobných postavách vyznat, ale i tak mě konec nadchnul. Zároveň se mi líbí, že to co píše Hájíček nikdo jiný nepíše, je to zároveň takové strašně obyčejné a zároveň nové.
Pokud váháte, zkuste to.

[Sorrow (Hanka the bookworm) · Rating 3 out of 5]

Hodně oceňuji téma a určitě Hájíčka jako spisovatele nezatracuji, doma na mě čekají i "pokračování" této volné série, nicméně jsem očekávala, že mi kniha víc zaleze pod kůži. Pro mě to bylo takové moc povrchní, byť ta doba byla zlá a jsem ráda, že konečně přišel někdo, kdo upozorňuje i na jiná zákoutí naší historie než jen války, nejsem uspokojena... Rovněž Hájíčkův rukopis ve srovnání třeba s takovým Urbanem mi přijde slabší... Nevím, jsem sama rozpačitá, uvidím po dalších knihách :)

[Vanda · Rating 4 out of 5]

Moje první setkání s Hájíčkem, na které jsem se velmi těšila. A nebylo to úplně hladké, trvalo mi se do knihy zabrat, není z románů, které vás od začátku vtáhnou, působí tak nějak "krátce", a tím nemyslím počtem stránek, ale svým příběhem, vyprávěním. Líbilo se mi prostředí i výběr postav, ale autor má svůj vlastní styl, se kterým jsem se musela nějaký čas sžívat. A byla jsem odměněna :)

[Martina · Rating 4 out of 5]

Stale jeste nejsem zcela predvedcena, zda si Selsky baroko ty ctyri hvezdy zaslouzi, ale vite co, tech par hodin v jiznich Cechach mi zprijemnilo jednu nekonecnou jizdu Nemeckem, tak se muzu trochu rozsoupnout.

[Karel Ryšavý · Rating 4 out of 5]

Plus mínus dobrý! Děj je napínavej a měl spád, kniha byla čtivá, ale to poselství mi nějak uniklo.. Těžkej život.

Pokud nemáš jinou knihu, na kterou se fakt těšíš, tak bych tohle klidně doporučil, ale jinak bych s tím počkal na nějakou klidnou chvilku na chalupě, nebo ideálně na vesnici ;-)

[Simone · Rating 4 out of 5]

Líbilo moc moc moc. Hlavně tematicky teda. Neměla jsem tušení, do čeho jdu, a tak pro mě genealogické pátrání bylo milým překvapením a dalším nakopnutím k vlastnímu "bádání"

[Veronika Steff · Rating 3 out of 5]

Moje hodnocení: https://milyctenarskydenicku.blogspot...

[AnaMejzr · Rating 4 out of 5]

Autor vypráví vlastně dva příběhy. Jeden se odehrál před více než 50 let v době rozkulačování českého venkova a druhý se odehrává v současnosti. Oba příběhy se, tak jak postupuje pátrání genealoga Pavla, propojí. Kořeny zla sahají až do současnosti a staré křivdy stále nejsou zapomenuty.
Kniha se zabývá období kolektivizace vesnice v 50. letech, temné období selských procesů.
Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice.
Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?
Román Selský baroko je inspirován historií rodiny Jiřího Hájíčka, také proto autor knihu věnoval svému otci.

[Darja · Rating 4 out of 5]

Kniha, kterou jste v minulosti nedočetli. V mém případě nedoposlouchali. A nemůže za to ani obsah, ani Martin Písařík, který audioknihu načetl, jako spíš můj málo výkonný reproduktor. Prostě když jsem chtěla poslouchat např. u vaření, tak to prostě nešlo, slyšela jsem každé páté slovo a to pak víte prd. Ale i to, co jsem slyšela, vypadalo zajímavě, tak jsem papírovou knihu koupila mámě k narozeninám. :-)
A hele, čtení bylo najednou úplně o něčem jiném! Hlavně jsem tedy konečně zjistila, proč se má Pavel zabývat Rozálií Zandlovou. A když už jsme u hlavního hrdiny, trochu mě překvapil jeho věk, z toho, co jsem pochytila při poslechu, bych mu tipovala tak 50 a on je při tom mladší jak já. ;-)
Trochu se mi motala jména, kdo byl statkář, kdo přisluhovač režimu, to se mi normálně nestává, možná v případech, kdy čtu knihu dlouho, což tohle nebyl ten případ, nevím, možná přehlcený mozek? Každopádně jsem se toto snažila nezahrnovat do hodnocení.
Kniha se čte pěkně, jsou tam krásné, místy až poetické popisy, tohle si chválím. Na konci mi v jednom místě spadla brada, to jsem nečekala a byla to podpásovka nejen pro Pavla.
Ale vadí mi, že některé věci nebyly řečené. Nejsem z těch, kdo nutně potřebují uzavřený konec a vyřešené úplně všechno, ale mohlo ta toho být víc. Co socha mistra kameníka? Stará Petrásková? (ano, ta by mě zajímala nejvíc :-D) Vztah obou bratrů? No dobře, ten už by byl mimo časový prostor knihy. Ale i tak.
Každopádně si od autora určitě ještě něco přečtu.