Miss exitus

by Aleš Palán

Ema, pracovnice domácího hospice, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie…
Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Genres: Czech Literature

227 pages, Paperback

First published January 1, 2019

About the author

Aleš Palán je český novinář, publicista a spisovatel. V Brně nedokončil studium pedagogické fakulty, několik let se pak toulal po Československu. Je jedním ze signatářů Charty 77. V druhé polovině osmdesátých let (i na začátku let devadesátých) pracoval jako noční hlídač, figurant a kopáč. Od roku 1993 se věnuje žurnalistice (Jihlavské listy, Duklák, Lidové noviny, Česká televize, TV Nova, Katolický týdeník, Hospodářské noviny, Host, …) Vedl kurz tvůrčího psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Ve svých knihách se zabývá zejména literaturou, výtvarným uměním, vírou a sportem.

Reviews

[Tomáš Fojtik]

Dovedete si představit těžší téma pro román, než je umírání a smrt? Aleš Palán se toho nezalekl a před pár dny vrhl na pulty knihkupectví a poličky e-shopů knihu Miss Exitus. Citlivější povahy musím předem varovat: budete plakat.

Skeptičtější z vás se teď možná mohou ptát: Není to od autora tak trochu kalkul? Vyvolat laciné emoce, laciné slzy? Kdo ale sleduje tvorbu Aleše Palána tak ví, že rozhodnutí umístit děj své knihy do prostředí domácího hospice vypočítavost není. Vloni na podzim vydal knižní rozhovor s Marií Svatošovou, která je zakladatelka domácí hospicové služby u nás. Už tehdy s Alešem Palánem předvedli, že toto téma můžete pojmout citlivě a vkusně. A v knize Miss Exitus tuto schopnost Aleš Palán projevil znovu.

V centru příběhu je Ema, mladá dívka, která jde na poslední cestu doprovodit jistou paní Neomytkovou – dávnou rodinnou přítelkyni. Ta žije v domku se svým synem, který je, taktně řečeno, duševně poněkud mimo. Postupně se ukáže, že postarat se o umírající nebude to jedné, co ten den na mladou Emu čeká. Notabene, když se den předtím rozešla se svým přítelem a když ji na záda dýchá studentka fotografie, která sbírá fotky neživých. Moc tomu nepřidá ani syn paní Neomytkové, který Emě nejen že nepomáhá, ale celé to podstatně komplikuje. Děj je pochopitelně mnohem zajímavější a plnější, než jsem tu popsal, ale v mých recenzích jste si už zvykli, že o ději píšu minimálně.

Příběh je sám o sobě dost citlivý (velmi) a dost niterný (velmi). Aleš Palán se ale rozhodl, že účinek slov, vět a odstavců znásobí duformou. Duforma je způsob, kdy vypravěč oslovuje čtenáře napřímo a místo vět „Ema se posadila“ (erforma) nebo „Posadila jsem se“ (ichforma) napíše „Posadila ses“. Může se vám to na první pohled zdát jako formalita, ale tímto postupem se vám vyprávění dostane víc do hlavy a prožíváte to mnohem silněji. Je to ale vlastně to jediné, před čím musím varovat. Kombinace emotivního příběhu a duformy je tak emočně náročná, že to citlivější čtenáři nemusí zvládnout. Nedivil bych se, kdyby se u knihy někdo rozplakal (a výjimečně by to nebylo redakční úpravou, která je na jedničku).

Menší výhradu mám k postavám. Těch důležitých je tu šest a všechny jsou více či méně napasované do připravené ulity. Když pomineme dvě hlavní postavy (Ema a paní Neomytková), moc se toho o nich nedozvíte. Kdo je špatný je špatný, kdo má být klaďas je prostě klaďas. Snad jen u bývalého Emina přítele cítím nějaký pokus o více vrstev, ale ten pokus je opravdu v zárodku. Nechci z toho dělat velkou výtku už proto, že díky tomu se můžeme soustředit na děj kolem Emy a její pacientky. Můžeme se soustředit na emoce, které v nás kniha vyvolá a můžeme se kochat autorovým příjemným jazykem.

V knize je velké množství přímé řeči a ta je vždy bez uvozovek. Takových knih jsem v poslední době četl několik a vždy mi pár stran trvá, než to můj mozek dokáže akceptovat. Absence uvozovek nicméně pomáhá plynulosti děje – netvoří bariéry a hranice psaného slova.

Těžko byste tu hledali nějaký vyšší smysl, důležité poselství. Je to prostý příběh z prostředí, o kterém se moc nemluví a které zatím zůstávalo stranou pozornosti českých autorů a autorek. Je dobře, že Aleš Palán toto téma otevřel a navíc způsobem, který v mé paměti zůstane hodně dlouho.

Hodnocení: 90%

[Hana Kubikova]

Miss Exitus je náročná kniha, nejen svým námětem - umírání v přímém přenosu se u nás moc knižních děl nevěnuje, ale i formou. Autor zvolil pro celou knihu tzv. du-formu - vypravování ve druhé osobě jednotného čísla a navíc zásadně nepoužívá uvozovky, takže je velmi obtížné rozpoznat řečníka i samotnou přímou řeč. Dá se na to zvyknout, ale pár desítek stran mě to stálo (a chápu, že tenhle způsob psaní dokáže od knihy řadu čtenářů odradit). Trochu rozpačitá jsem byla i z linky vracející se do minulosti, otázka privatizace a divokého podnikání mi přišla na příběh nějak násilně naroubovaná, vč. černobílých hrdinů/zloduchů. Udělat z tohohle příběhu "detektivku" asi nebyl úplně nejlepší nápad.

Samotný popis umírání, posledních chvil člověka a pomoci v podobě hospicové asistence je ale podán velmi vkusně a citlivě. Myslím, že je dobré podobná témata otevírat a přibližovat veřejnosti, smrt je totiž něco, o čem se ve společnosti nemluví, něco, co se nejčastěji odehrává za zdmi nemocnic či ústavů, a to i přesto, že většina z nás si přeje jinou, dobrou smrt - doma, mezi nejbližšími. V tomhle ohledu pro mě román znamenal docela osvětu, paliativní a hospicová péče v první linii, představení toho, jak to také může fungovat. A nebylo to zdaleka tak depresivní, jak jsem původně čekala (mimochodem, pokud by Vás tohle téma zaujalo, pak rozhodně doporučuji knihu Průvodce smrtelníka od Ondřeje Nezbedy).

[Steklina]

Tragická je smrt dítěte, mladého člověka, smrt násilná, zákeřná, plná utrpení a bolesti. Ale smrt starého člověka, umírajícího poklidně doma mezi svými (alespoň nějakou dobu či zdánlivě) je zcela přirozená a není nutno na ni pohlížet s patosem a silnými slovy. A tak se toho chopil Aleš Palán, intimně a citlivě. Jakoby umírání nebylo ústředním motivem novely (ačkoli dle anotace jsem měla ten pocit), ale jaksi mimoděk se stáváme jeho svědky prostřednictvím hlavní hrdinky Emy, která řeší i jiné problémy a starosti. Oceňuji, že Ema byla člověkem z masa a kostí s lidskými city a potřebami, které ne vždy jsou svatosvatě čisté a bezelstné po vzoru altruistických svatých. Vyprávění bylo velmi svěží, styl i jazyk mi velmi sedl, Ema (typ hrdiny-lůzra, který ve středním věku nemá rodinu a čerstvě se mu rozpadl vztah) sympatická osoba beroucí svou situaci s nadhledem, ironií, ba i humorem (v některých momentech ne nepodobná Adě z Teorie podivnosti). Půl hvězdičky bych ubrala za nadbytečné vyprávění o staré rodinné křivdě - mám pocit, jakoby se bez tohoto tématu nemohla žádná současná česká próza obejít, a už mi to přijde opravdu únavné. Navíc pro zápletku to nebylo důležité.

[Kryštof Selucký]

Ve společnosti, která se rozhodla se smrtí vypořádat tak, že ji z reálného světa (kde je schovaná v hospicech a nemocnicích) přesune na televizní obrazovky (kde je všudypřítomná a banalizovaná), je Palánův román opravdovým světlem na konci tunelu. Autor vychází ze své novinářské i osobní zkušenosti a do středu románu staví Emu, pracovnici domácího hospice, neoslavovanou hrdinku dnešní doby.

Kniha je osobní, niterná, zamyšlená. Celá je vyprávěna duformou (tedy v druhé osobě), což umocňuje pocit, že vyprávění je monologem hlavní hrdinky k sobě samé. Její úvahy se prolínají s vyprávěním příběhu a stejně jako děj jen výjimečně vystoupí z prostoru pokoje se smrtelnou postelí, čtenář jen výjimečně vykoukne z Eminy hlavy. V ní je mu ale dobře. Palán dokázal do hlavy své ženské hrdinky vstoupit s obdivuhodnou přirozeností a elegancí.

Příběh samotný není nijak výjimečný. Čte si dobře, stránky se otáčí samy a na konci se autor dostává k dějovému zvratu, který sice čtenář nečeká, ale ani ho nějak výrazně nezaskočí. Spíše jen umocní melancholické vyznění celé knihy. Jistá charakterová i příběhová plochost se však knize, která neaspiruje na to být velkým románem, dá vytýkat jen těžko. Palán napsal spíše románovou poctu lidem, kteří zasvěcují svůj život pomoci umírajícím, jež je citlivá, atmosferická a velice osobní.

4,5/5

[Eva Francova]

Příběh o Emě, pracovnici domácího hospicu a její jeden den, kdy se seběhne tolik událostí, že je opravdu o čem vyprávět. Kromě citlivě popsaného přístupu k umírajícímu člověku se v románu řeší různé rodinné i přátelské vazby, ale třeba i společenská témata jako podnikání v devadesátých letech.

Nedávno se mi dostala do ruky knížka rozhovorů Aleše Palána Nevidím ani tmu a po jejím přečtení jsem se rozhodla, že se musím podívat po dalších autorových knížkách. Jako první se ke mně dostala tato kniha a jsem za to moc ráda.

Ze začátku jsem měla problém zvyknout si na její styl. Je psána v „du“ formě a přímá řeč tu není označena uvozovkami. Avšak jakmile jsem se začetla, tak to byla jízda. Ponořila jsem se do příběhu, oblíbila jsem si Emu a ten jeden den plný zvratů jsem si s ní opravdu užívala. Rozhodně to není jednoduché čtení, téma smrti je prostě smutné a náročné. Navíc je kniha místy pojata až jako detektivka. Knihu jsem po pár stránkách nemohla odložit a potřebovala jsem číst dál, abych věděla, jak to celé dopadne.

Knížka, která se mi moc líbila, ať už tématem, tak nakonec i to zpracování mi k tomu sedělo, a rozhodně budu pokračovat i v dalších knihách autora.

[Jan Kubiznak]

K přečtení mě nalákal autorův rozhovor s Marií Svatošovou - Neboj se vrátit domů. Bohužel tato novela má očekávání naprosto nenaplnila. Čekal jsem nějaký hlubší umělecký pohled do problematiky doprovázení umírajících. Snad se o to autor snažil, ale z mého hlediska nabízí spíš jednoduchý jazyk, pár neuměle sestavených nápadů, čitelných překvapení, zbytečných detailů, obscénností a celkově plochý příběh.

[Eva]

Dobrá kniha se pozná podle toho, že vás donutí cítit a myslet. A to tohle kniha udělala. Jen ji asi nečtěte, pokud máte nějaké větší deprese a podobné problémy, pak by vám asi spíše ublížila. Hodnocením si zatím nejsem vůbec jistá, protože se sice, jak jsem již psala, jednalo o velice silnou knihu, ale já ji nejspíš neumím úplně docenit. LCR 2020 2/8

[David Grossmann]

Láska, krize, psychická nemoc, umění, devadesátky, smrt. Aleš Palán to ve své nejnovější knize dokázal vměstnat do jednoho dne. Přestože to může znít jako nesourodý mišmaš, v Palánově příběhu to docela funguje. Dobrý i pro všechny, kteří chtějí vědět něco o tom, jak vypadá umírání / odcházení.

[Edna Nová]

Je to velmi dobré. Hlavně mě těší, že se jedná o českého autora, který je známější svými reportérskými díly, přitom je i slušný vypravěč prózy. Takže velká škoda, další podobný autorský počin bych si nechala líbit.

[Rencca]

Těžká témata, hezky vykreslené prostředí a děj v příjemném tempu, jen bych se ráda víc seznámila s postavami.