What do you think?
Rate this book
Jsme jako oni. Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o liberálech, pokrytcích a fašistech
V čem jsou liberálové stejní jako fašisti? Jaké to je, když vás vaše společnost nenávidí? Nad tématy naší současnosti a minulosti se setkávají dvě generace novinářů s odlišnou zkušeností. Československý intelektuál, jehož formovalo dětství a mládí v disentu spolu s listopadovým angažmá, a nadějní žurnalisté, narození do svobodné společnosti. Těžko bychom hledali někoho, kdo lépe než Šimečka rozumí Čechům i Slovákům současně a dovede jejich příběh posoudit ve středo- a východoevropských souvislostech. Šimečkovy vlastní životní osudy, s nimiž se také seznámíme, ho přitom nevedou k pesimismu, ale naopak k vůli hledat východiska ze zdánlivě bezvýchodných situací. V závěru rozhovoru se karta obrací a zpovídaný se stává tázajícím, mladí novináři jsou tak postaveni před otázky týkající se rozdělené společnosti, generačního střetu a hodnot, které již nesdílí se svými rodiči. méně textu
240 pages, Hardcover
Published January 1, 2019
5 people are currently reading
155 people want to read
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 20 of 20 reviews
June 2, 2019
„Když vidíte dnešní politiky, máte pocit, že svou vlast klidně komukoliv prodají,“ říká v rozhovoru Martin M. Šimečka, spisovatel, novinář. Ke knize jsem se dostal vlastně náhodou a pak jsme se s kamarádkou domluvili na společném čtení. Dva mladí novináři, Filip Zajíček a Kirill Ščeblykin, se rok scházeli s bývalým šéfredaktorem deníku SME a týdeníku Respekt, aby probrali témata jako život v komunismu, povinnou vojnu, intelektuály, rozdělení federace, stav české a slovenské politiky, společnosti a novinařiny, ale třeba i naše vyhlídky do budoucnosti a mileniály a jejich ideály a problémy. „Taky se mi zdá, že o co víc se lidé snaží vyzařovat nějakou autenticitu, o to méně ji mají. Z toho mi vyplývá výzva tak nějak se nezaprodat,“ říká Ščeblykin, když se naopak ptá Šimečka. A dodává: „Dnešní mladá společnost má taky jistá pojítka. Třeba seriály jako Hra o trůny, které člověk musí vidět, aby byl součástí debaty.“ Zajíček mimo jiné říká: „Často by se spor, který se na Facebooku vleče týden, dá naživo vyřešit za tři minuty. Deformuje to debatu i vědomí, co je důležité, protože lidé mají pocit, že téma rezonuje.“ Rozhovor se Šimečkou vnímám jako důležitou knihu, která mi značně vyplnila mezery a pomohla mi lépe pochopit, co a proč se v současné době děje v Česku i na Slovensku. A myslím, že ji ocení všichni, kteří četli Opuštěnou společnost. Na závěr bych ještě jednou citoval Šimečku: „Pamatujte na to, dobrá kniha je prostě dar Boží a geniální přítel.“
August 2, 2019
Pro mě dost zajímavá kniha.
Za její největěí přínos pro sebe považuji zamyšlení se nad tím, jak se lišilo vnímání roku 1989 u Čechů a Slováků, a jak tohle odlišné vnímání ovlivňovalo další politický a historický vývoj v obou (později oddělených) zemích.
Samotná klíčová myšlenka o nutnosti komunikovat s lidmi z odlišných socioekonomických i názorových kruhů, mi nepřipadala tak převratná, rozhodně je ale důležitá. Docela mě zaujala pasáž, kde jeden s autorů říká, že by sám nešel na setkání základní školy. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem pár měsíců zpátky prohlásila něco podobného, a jak blbý to vlastně je. "Nemít si s někým co říct" je často spíš sebepotvrzování vlastní nadřazenosti než faktický stav, protože i přes propastné rozdíly v zájmech a ideálech je pořád spousta věcí, která nás spojuje jako lidi.
Navíc, komunikce není jen o předání vlastních ideí, někdy je fajn jenom tak naslouchat.
Jestli se vám líbila Opuštěná společnost, tak si tohle přečtěte taky.
Za její největěí přínos pro sebe považuji zamyšlení se nad tím, jak se lišilo vnímání roku 1989 u Čechů a Slováků, a jak tohle odlišné vnímání ovlivňovalo další politický a historický vývoj v obou (později oddělených) zemích.
Samotná klíčová myšlenka o nutnosti komunikovat s lidmi z odlišných socioekonomických i názorových kruhů, mi nepřipadala tak převratná, rozhodně je ale důležitá. Docela mě zaujala pasáž, kde jeden s autorů říká, že by sám nešel na setkání základní školy. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem pár měsíců zpátky prohlásila něco podobného, a jak blbý to vlastně je. "Nemít si s někým co říct" je často spíš sebepotvrzování vlastní nadřazenosti než faktický stav, protože i přes propastné rozdíly v zájmech a ideálech je pořád spousta věcí, která nás spojuje jako lidi.
Navíc, komunikce není jen o předání vlastních ideí, někdy je fajn jenom tak naslouchat.
Jestli se vám líbila Opuštěná společnost, tak si tohle přečtěte taky.
November 20, 2020
Některé knihy by se měly posílat do schránek místo letáku z Kauflandu ...
December 13, 2023
„- Nenáviděl jste někdy někoho z politiků?
- Ne. Vždycky jsem spíš cítil hluboké zoufalství a bezmoc. Ale nenávist ne, protože jsem proškolený minulostí. Necítil jsem nenávist ani ke komunistům. Zaprvé to nemá smysl, zadruhé někoho nenávidět je intelektuálně potupné. Nenávist vypadá jako taková čistá emoce, a přitom je to bezmoc. Nepamatuju si, že bych z politiků někdy někoho nenáviděl, i když rozumím tomu, že necítit při pohledu na ně vztek (zejména v dnešním Česku) je někdy opravdu těžké. Když vidíte postavy jako Miloš Zeman a to čiré, až skoro zvrácené zlo v jeho tváři, gestech, v tom, co říká a jak se chová… Člověk má ale něco takového spíš studovat jako zvláštní jev než si to brát osobně. Jenže lidé hodně podléhají emocím, jsou rozčileni a ve své nenávisti bezmocní. A s tím se strašně špatně žije.“
--
Každý rok alespoň jednoho Šimečku (a Šimečku do každé rodiny). To je něco tak osvěžujícího a obohacujícího číst ho nebo třeba jen poslouchat, kdykoli přijde do některého podcastu. Tenhle Slovák narozený českým rodičům, brilantní a sám k sobě nemilosrdný intelektuál, je pro mě zosobněním svobodného člověka, kterým byl paradoxně i v době disentu, kdy kvůli otci nemohl studovat (zatímco dnes kvůli synovi nemůže psát).
Dva mladí novináři, Kirill Ščeblykin a Filip Zajíček, se s ním rok scházeli k rozhovorům. Ty střídají Šimečkovy eseje a taky rozhovory, ve kterých se role obrátily a Šimečka se ptá mladých. Inspirující čtení, od samé předmluvy Saši Uhlové až po závěrečný apel, že se prostě nemůžeme donekonečna ohánět a zaštiťovat Havlem. Jak říká Šimečka, „pamatujte na to, dobrá kniha je prostě dar Boží a geniální přítel.“ A tohle přesně taková kniha je.
Pasáž o jeho vojenské službě je fascinující, uvidíte, ale ještě lepší je ta moje stará oblíbená esej z Respektu 40/2016 (objevila se potom taky v trochu pozměněné podobě i v jeho knize Medzi Slovákmi). Porovnává v ní českou a slovenskou mentalitu v závislosti na přírodě obou zemí. Vysvětluje, že divoké slovenské hory a lesy, ve kterých se dá se zabloudit i zemřít a do kterých lidé z vesnic chodí velmi málo, protože respektují, že je to království medvěda, ne člověka, formují povahu, která podvědomě respektuje existenci ještě jiného světa, než je ten náš, světa, který nemáme pod kontrolou a který nás přesahuje. Česká příroda je naproti tomu dílem člověka, žádnou bázeň nevyvolává a důsledkem tohohle nekonfliktního vztahu k ní je přesvědčení, že náš svět pod kontrolou máme. Z toho prý pramení ta česká sebejistota, která tak kontrastuje se slovenským vědomím malosti a pokorou (v lepším případě) či komplexem méněcennosti (v častějším případě).
--
„- Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z prvních dnů listopadové revoluce roku 1989?
- Nejvíc si pamatuju na vlastní pocity. Nejzásadnější byl asi údiv, když jsem viděl, kolik lidí přišlo na první námi svolanou demonstraci. Neměli jsme vůbec představu, jestli dorazí aspoň pár desítek obyvatel Bratislavy - a najednou dav. To bylo snad největší překvapení mého života. V tu chvíli jsem věděl, že je režim v koncích. Druhý pocit, který se u mě objevil záhy a na který si dobře vzpomínám, byla nedůvěra. Koukal jsem na lidi na náměstí a říkal si – kde jste doteď byli? Tomu vzedmutí tolerance, lásky, míru a touhy po svobodě jsem prostě nevěřil.
- Vážně jste to viděl takhle skepticky? Tehdy to muselo znít až cynicky.
- Všichni říkali, že je to něžná, sametová revoluce. Oponoval jsem jim. Říkal jsem, že my přece víme, proč jsme lidi motivovali, aby nemlátili policisty a neházeli do výloh kameny. Báli jsme se. Věděli jsme, že v krajním případě nás může přijít rozehnat i armáda. Vědomě jsme s lidmi manipulovali - sametovost pramenila z našeho strachu, ne z nějaké ideje. Kamarádi na mě byli naštvaní, že kazím všeobecné nadšení z toho, jak jsme všichni krásní a dobří, ale já jen chtěl, abychom si přiznali, že československý národ tak sametový není. To se pak ostatně ukázalo na Slovensku o deset měsíců později, kdy už plnily náměstí davy poháněné nenávistí. Ve vzpomínkách se ve mně tedy bije úžas se skepsí. Obrovský úžas nad tím, že lidé vážně přišli. Jejich odvaha mě šokovala, protože nemohli tušit, jak to dopadne. Skepsi jsem cítil k tomu, jak dlouho jim to vydrží. A pochyboval jsem i o tom, že jako disidenti víme, jaká společnost opravdu je.“
- Ne. Vždycky jsem spíš cítil hluboké zoufalství a bezmoc. Ale nenávist ne, protože jsem proškolený minulostí. Necítil jsem nenávist ani ke komunistům. Zaprvé to nemá smysl, zadruhé někoho nenávidět je intelektuálně potupné. Nenávist vypadá jako taková čistá emoce, a přitom je to bezmoc. Nepamatuju si, že bych z politiků někdy někoho nenáviděl, i když rozumím tomu, že necítit při pohledu na ně vztek (zejména v dnešním Česku) je někdy opravdu těžké. Když vidíte postavy jako Miloš Zeman a to čiré, až skoro zvrácené zlo v jeho tváři, gestech, v tom, co říká a jak se chová… Člověk má ale něco takového spíš studovat jako zvláštní jev než si to brát osobně. Jenže lidé hodně podléhají emocím, jsou rozčileni a ve své nenávisti bezmocní. A s tím se strašně špatně žije.“
--
Každý rok alespoň jednoho Šimečku (a Šimečku do každé rodiny). To je něco tak osvěžujícího a obohacujícího číst ho nebo třeba jen poslouchat, kdykoli přijde do některého podcastu. Tenhle Slovák narozený českým rodičům, brilantní a sám k sobě nemilosrdný intelektuál, je pro mě zosobněním svobodného člověka, kterým byl paradoxně i v době disentu, kdy kvůli otci nemohl studovat (zatímco dnes kvůli synovi nemůže psát).
Dva mladí novináři, Kirill Ščeblykin a Filip Zajíček, se s ním rok scházeli k rozhovorům. Ty střídají Šimečkovy eseje a taky rozhovory, ve kterých se role obrátily a Šimečka se ptá mladých. Inspirující čtení, od samé předmluvy Saši Uhlové až po závěrečný apel, že se prostě nemůžeme donekonečna ohánět a zaštiťovat Havlem. Jak říká Šimečka, „pamatujte na to, dobrá kniha je prostě dar Boží a geniální přítel.“ A tohle přesně taková kniha je.
Pasáž o jeho vojenské službě je fascinující, uvidíte, ale ještě lepší je ta moje stará oblíbená esej z Respektu 40/2016 (objevila se potom taky v trochu pozměněné podobě i v jeho knize Medzi Slovákmi). Porovnává v ní českou a slovenskou mentalitu v závislosti na přírodě obou zemí. Vysvětluje, že divoké slovenské hory a lesy, ve kterých se dá se zabloudit i zemřít a do kterých lidé z vesnic chodí velmi málo, protože respektují, že je to království medvěda, ne člověka, formují povahu, která podvědomě respektuje existenci ještě jiného světa, než je ten náš, světa, který nemáme pod kontrolou a který nás přesahuje. Česká příroda je naproti tomu dílem člověka, žádnou bázeň nevyvolává a důsledkem tohohle nekonfliktního vztahu k ní je přesvědčení, že náš svět pod kontrolou máme. Z toho prý pramení ta česká sebejistota, která tak kontrastuje se slovenským vědomím malosti a pokorou (v lepším případě) či komplexem méněcennosti (v častějším případě).
--
„- Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka z prvních dnů listopadové revoluce roku 1989?
- Nejvíc si pamatuju na vlastní pocity. Nejzásadnější byl asi údiv, když jsem viděl, kolik lidí přišlo na první námi svolanou demonstraci. Neměli jsme vůbec představu, jestli dorazí aspoň pár desítek obyvatel Bratislavy - a najednou dav. To bylo snad největší překvapení mého života. V tu chvíli jsem věděl, že je režim v koncích. Druhý pocit, který se u mě objevil záhy a na který si dobře vzpomínám, byla nedůvěra. Koukal jsem na lidi na náměstí a říkal si – kde jste doteď byli? Tomu vzedmutí tolerance, lásky, míru a touhy po svobodě jsem prostě nevěřil.
- Vážně jste to viděl takhle skepticky? Tehdy to muselo znít až cynicky.
- Všichni říkali, že je to něžná, sametová revoluce. Oponoval jsem jim. Říkal jsem, že my přece víme, proč jsme lidi motivovali, aby nemlátili policisty a neházeli do výloh kameny. Báli jsme se. Věděli jsme, že v krajním případě nás může přijít rozehnat i armáda. Vědomě jsme s lidmi manipulovali - sametovost pramenila z našeho strachu, ne z nějaké ideje. Kamarádi na mě byli naštvaní, že kazím všeobecné nadšení z toho, jak jsme všichni krásní a dobří, ale já jen chtěl, abychom si přiznali, že československý národ tak sametový není. To se pak ostatně ukázalo na Slovensku o deset měsíců později, kdy už plnily náměstí davy poháněné nenávistí. Ve vzpomínkách se ve mně tedy bije úžas se skepsí. Obrovský úžas nad tím, že lidé vážně přišli. Jejich odvaha mě šokovala, protože nemohli tušit, jak to dopadne. Skepsi jsem cítil k tomu, jak dlouho jim to vydrží. A pochyboval jsem i o tom, že jako disidenti víme, jaká společnost opravdu je.“
December 27, 2025
Hodně inspirativní knižní rozhovor se spoustou zajímavých témat a otázek k diskusím.
October 27, 2019
Najlepší je v častiach kde nerozpráva o aktuálnom politickom dianí v detailoch, ale rozpráva o minulosti (osobnej aj o minulom režime), alebo budúcnosti. Na konci idú aj otázky trochu do stranena, keď sa v nich mladí novinári pýtaju na Havla, ktorý dnes (ako odpovedá sám Šimečka) už nie je najlepšou referenciou pre pochopenie dnešných problémov.
June 3, 2019
Pěkně vedený rozhovor. Nezakoupil jsem si knihu s tím, že budu souhlasit, ale proto, abych si rozšířil obzory. To se podařilo. Mladí novináři vedli M. M. Šimečku jako zkušení mazáci. Samotnému respondentovi jsem však nedokázal ve všech bodech uvěřit - za nejpovedenější považuji část, kde porovnává českou a slovenskou mentalitu v závislosti na přírodě, kde se země nachází. Slabší jsou chvíle, kdy nazývá jiné lidi dementy a prosťáčky. Toho by se mohl "intelektuál" označující sám sebe za liberála pro příště vyvarovat.
Kvituji předmluvu Saši Uhlové.
Kvituji předmluvu Saši Uhlové.
March 1, 2024
O kríze (česko)slovenského liberalizmu hovorí veľa to, že sa o ňom najčastejšie dozvedáme cez prinajmenšom divný formát rozhovorových kníh. Tie umožňujú obom stranám dať niečo vonku bez toho aby bolo nutné vytvoriť nejaký koherentný argument - stačí pokecať s niekým ku komu určitá časť spoločnosti vzhliada, zapísať odpovede na maximálne stránku a pol a bum, máte knižku.
Výsledkom sú takéto hagiografie s prediktabilnými odpoveďami, kde polovicu obsahu tvorí spomínanie na časy minulé a druhú polku komentáre o aktuálnej situácii, vychádzajúce nie z nejakých faktov, dát alebo analýz, ale iba z vibes. Čomu teda pomáha štýl otázok, ktoré sú z kategórie ‘softest of softballs’.
Určite tam sú aj zaujímavé kapitoly, napríklad o tom ako VPN odmietla ‘ľavicu’ (čokoľvek to už znamená, nakoľko sa v celej knihe operuje s veľkými termínmi bez akýchkoľvek definícií) či o Šimečkových skúsenostiach z vojny. Niekoľko zo Šimečkových esejí ktoré v rámci knihy sú sa číta celkom zaujímavo - čo teda môže byť aj preto, že nie sú v tom otravnom Q/A formáte, ale ako normálny text (aj keď teda meditácia nad tým ako geomorfológia krajiny definuje dušu národa je žáner ktorý sa mi zatiaľ nepodarilo identifikovať). No ak ste čítali čokoľvek od Šimečku, nového bude v tejto knihe mimoriadne málo.
Ono Šimečka je ultimátny ‘ježko’ (hedgehog, v tom Berlinovskom zmysle) slovenského intelektuálneho spektra - všetky jeho myšlienky sa nejakým sposobom vzťahujú na osobnú alebo intelektuálnu skúsenosť s 1968, 1989 alebo prípadne 1998. Dobro a zlo, sloboda a tyrania, čierna a biela, tak sa chápe svet.
Na mnohých miestach knihy hovoria obe strany o nutnosti ‘diskutovať’ s druhou stranou, no vždy ide v podstate len o snahu presvedčovať tých, ktorí s nimi nesúhlasia - lebo však majú pravdu, žejo. Idú na to cez ten klasický paternalistický prístup, že musíme kontextualizovať názory určitých skupín ľudí do ich socio-ekonomického prostredia - no o nejakej skutočnej relfexii vlastného vnímania sveta sa nedá hovoriť.
Aj niekoľkokrát spomenutá chudoba je vnímaná simplisticky, ako nejaký stav alebo množstvo jednotiek (prosím desať a pol deka chudoby), nie ako niečo čo vychádza z celkovej situácie v ktorej je krajina a spoločnosť. V tomto je zaujímavé, že Šimečka a v podstate ani mladí novinári, nemajú koncepciu ‘policy’ - toho ako štát priestupuje k nejakým otázkam, ako rieši problémy či alokuje zdroje.
V celej knihe absentuje nejaká diskusia faktov alebo ideí od kohokoľvek iného - mladí novinári pár krát spomenú Fukuyamu a raz Yashu Mounka, no Šimečka sa moc nechytá a hneď sa vráti späť k vibes. A keď hovorí o myšlienkach ktoré formovali jeho samotného, spomenie okrem Philippa Thera len Hannah Arendt, ktorá teda samozrejme nie je súčasťou liberálnej tradície.
Fajn kniha pre potvrdenie si vlastných biasov u urbánnych liberálnych elít, bez toho aby sa museli zamýšľať nad náročnejšími otázkami - ako napríklad prečo to, že ‘majú pravdu’ veľkú časť populácie nezaujíma.
Výsledkom sú takéto hagiografie s prediktabilnými odpoveďami, kde polovicu obsahu tvorí spomínanie na časy minulé a druhú polku komentáre o aktuálnej situácii, vychádzajúce nie z nejakých faktov, dát alebo analýz, ale iba z vibes. Čomu teda pomáha štýl otázok, ktoré sú z kategórie ‘softest of softballs’.
Určite tam sú aj zaujímavé kapitoly, napríklad o tom ako VPN odmietla ‘ľavicu’ (čokoľvek to už znamená, nakoľko sa v celej knihe operuje s veľkými termínmi bez akýchkoľvek definícií) či o Šimečkových skúsenostiach z vojny. Niekoľko zo Šimečkových esejí ktoré v rámci knihy sú sa číta celkom zaujímavo - čo teda môže byť aj preto, že nie sú v tom otravnom Q/A formáte, ale ako normálny text (aj keď teda meditácia nad tým ako geomorfológia krajiny definuje dušu národa je žáner ktorý sa mi zatiaľ nepodarilo identifikovať). No ak ste čítali čokoľvek od Šimečku, nového bude v tejto knihe mimoriadne málo.
Ono Šimečka je ultimátny ‘ježko’ (hedgehog, v tom Berlinovskom zmysle) slovenského intelektuálneho spektra - všetky jeho myšlienky sa nejakým sposobom vzťahujú na osobnú alebo intelektuálnu skúsenosť s 1968, 1989 alebo prípadne 1998. Dobro a zlo, sloboda a tyrania, čierna a biela, tak sa chápe svet.
Na mnohých miestach knihy hovoria obe strany o nutnosti ‘diskutovať’ s druhou stranou, no vždy ide v podstate len o snahu presvedčovať tých, ktorí s nimi nesúhlasia - lebo však majú pravdu, žejo. Idú na to cez ten klasický paternalistický prístup, že musíme kontextualizovať názory určitých skupín ľudí do ich socio-ekonomického prostredia - no o nejakej skutočnej relfexii vlastného vnímania sveta sa nedá hovoriť.
Aj niekoľkokrát spomenutá chudoba je vnímaná simplisticky, ako nejaký stav alebo množstvo jednotiek (prosím desať a pol deka chudoby), nie ako niečo čo vychádza z celkovej situácie v ktorej je krajina a spoločnosť. V tomto je zaujímavé, že Šimečka a v podstate ani mladí novinári, nemajú koncepciu ‘policy’ - toho ako štát priestupuje k nejakým otázkam, ako rieši problémy či alokuje zdroje.
V celej knihe absentuje nejaká diskusia faktov alebo ideí od kohokoľvek iného - mladí novinári pár krát spomenú Fukuyamu a raz Yashu Mounka, no Šimečka sa moc nechytá a hneď sa vráti späť k vibes. A keď hovorí o myšlienkach ktoré formovali jeho samotného, spomenie okrem Philippa Thera len Hannah Arendt, ktorá teda samozrejme nie je súčasťou liberálnej tradície.
Fajn kniha pre potvrdenie si vlastných biasov u urbánnych liberálnych elít, bez toho aby sa museli zamýšľať nad náročnejšími otázkami - ako napríklad prečo to, že ‘majú pravdu’ veľkú časť populácie nezaujíma.
November 26, 2019
Tak tohle je fakt skvělá a kvalitní kniha. Myšlenky pana Šimečka jsou hodně zajímavé a oči otevírající. Neříkám, že jsem s ním souhlasím ve 100%, ale je zajímavé vést a jeho myšlenkami a s otázkami od Filipa a Kirilla dialog. Líbil se mi vhled do slovenské politiky 90. let a zároveň vhled do politiky Polska i Maďarska. Pokládám za hodně dobře, že Šimečka žil a pracoval jako redaktor Respektu v Čechách, tudíž naše politika je mu taky bezprostředně vlastní a má k ni zajímavé a hodně pravdivé pointy. Také kvituji, že tam rozvedl trochu osobní linku ale ne na úkor toho, o čem kniha je. Pasáž o jeho vojně mě fascinovala. Zároveň považuji za výborné, že tam jsou části, kdy se i sám Šimečka ptá mladíků a srovnává jeho dobu mladí s naší.
K různým myšlenkám se budu určitě ještě vracet a knihu si musím přečíst vícekrát.
Skvělý počin!
K různým myšlenkám se budu určitě ještě vracet a knihu si musím přečíst vícekrát.
Skvělý počin!
March 11, 2024
Počúvať a čítať rozhovory s pánom Šimčekom je vždy obohacujúce. Jeho pohľad na svet ma inšpiruje k tomu, aby som premýšľala pri udalostiach inak. Mohol by si spraviť GoodReads, lebo číta veľmi dobré knihy a bolo by fajn to sledovať :D
Páči sa mi aký je vnímavý k celej spoločnosti.
Pri jednom podcaste ku klíme sa vyjadroval, že mladí by mali byť nahnevaní a vyčítať starším, že neurobili/nerobia viac pre životné prostredie a vtedy ma tým inšpiroval viesť konverzácie na túto tému v rodine inak. Tu tiež pracoval s touto myšlienkou smerom k situácii po Nežnej revolúcii a neviem sa s tým až tak stotožniť. Je pravda, že sa pochybilo pri budovaní, ale väčšia je vďaka, že sa vôbec naša krajina posunula inam a dnes už sa len musíme snažiť, aby naša krajina zostala v podobných ideách ako vytvárali revolúciou a nevracala sa k minulosti.
Páči sa mi aký je vnímavý k celej spoločnosti.
Pri jednom podcaste ku klíme sa vyjadroval, že mladí by mali byť nahnevaní a vyčítať starším, že neurobili/nerobia viac pre životné prostredie a vtedy ma tým inšpiroval viesť konverzácie na túto tému v rodine inak. Tu tiež pracoval s touto myšlienkou smerom k situácii po Nežnej revolúcii a neviem sa s tým až tak stotožniť. Je pravda, že sa pochybilo pri budovaní, ale väčšia je vďaka, že sa vôbec naša krajina posunula inam a dnes už sa len musíme snažiť, aby naša krajina zostala v podobných ideách ako vytvárali revolúciou a nevracala sa k minulosti.
March 13, 2020
Určite stojí za prečítanie. Obzvlášť dôležitý mi príde záver knihy - namiesto fetišizácie 90tok a ich osobností skutočne potrebujeme mladú tvorivú silu, ktorá naberie odvahu myslieť sama za seba a priniesť idey vhodné pre potreby tejto doby. Nádej mi dávajú práve autori knihy - pasáže, kedy sa vymenia role a mladí novinári sú spovedaní Šimečkom mi prídu vôbec najzaujímavejšie. Nechcene príznačné je, že sa "mladí" dostávajú k slovu len akosi náhodou a nakrátko. Šimečka vyniká spôsobom, akým dokáže kriticky reflektovať svoju minulosť a podobne ostražito sa pozerá aj do budúcna. Podobných osobností by som si priala v našej spoločnosti viac a viac.
September 26, 2019
• Nemůžeme se dnes ale na Havla spoléhat a není dobré ho vzývat a zaštiťovat se jím. Sám by s tím nesouhlasil, trval by na tom, aby lidé přišli s něčím novým: „Ať jsou sakra tvořiví! Co se mají co furt ohánět mnou, když jsem dávno v hrobě.“
• Když se vrátím k nám, předpokládám, že někdo jako Kiska se teď nenajde, i když se můžu mýlit, protože roste nová hvězda Zuzana Čaputová. Přesto se zdá, že prezidentem bude buď slabá figura, nebo nějaký „pan Průšvih”.
• Když se vrátím k nám, předpokládám, že někdo jako Kiska se teď nenajde, i když se můžu mýlit, protože roste nová hvězda Zuzana Čaputová. Přesto se zdá, že prezidentem bude buď slabá figura, nebo nějaký „pan Průšvih”.
December 31, 2019
Kniha je spracovaná vynikajúco, rozhovory striedajú Šimečkove eseje a rozhovory, v ktorých sa obrátili role a Šimečka sa pýta mladých na ich názory na svet okolo. V tom najlepšom prináša kniha množstvo podnetom na premýšľanie o modernej spoločnosti a jej ponovembrovej vývoji. So československým intelektuálom v mnohom súhlasím a v mnohom nie. To ale nič nemení na tom, že podobné knihy potrebujeme ako soľ.
April 18, 2019
Pán Šimecka je trieda, veľmi rada ho čítam. Je obdivuhodné, aký je zásadový, ako je schopný premýšľať kontextuálne o strednej, západnej Európe, aj keď nie vždy a vo všetkom s ním súhlasím, jeho úvahy vyzývajú k zamysleniu, a to ja od knihy očakávam. Menej ma bohužiaľ bavili pasáže, kde sa tie role obrátili, odpovede autorov knihy boli v príliš veľkom kontraste ku kvalite odpovedí Milana Šimecku.
August 28, 2019
Vřele doporučuji. Kniha obsahuje mnoho autentických historických informací po sametové revoluci, týkající se převážně Slovenska. Pan šimečka zde také otevřeně deklaruje sebereflexi jeho vztahu k politice a jeho pohledu na svět.
May 19, 2019
Aj keď som očakával ešte trošku viac liberálneho kajania sa, dávam 5*, lebo je to veľmi dôležitá kniha pre súčasnosť. Must read pre všetkých liberálov, ani nehovoriac o libertariánoch.
May 28, 2019
We all live here.
July 26, 2019
Naprosto skvělá knížka na rozšíření obzor jak v politice, ale i historii a aktuálního dění ve světě. Velmi oceňuji ten nadhled pana Šimečka, v dnešní době velmi nevídané.
August 21, 2025
V knize jsem nalezl mnoho zajímavých pozorování (kdo se jak chová), vysvětlení (proč) a vůbec souvislostí, které by mě nenapadly.
January 14, 2021
Rozhovor s Martinem M. Šimečkou o československých historických výzvách. Úvahy k roku 1989 i k polistopadovému vývoji. O rozdělení společnosti a vzájemném nepochopení. Ohromně inspirující.
Displaying 1 - 20 of 20 reviews