What do you think?
Rate this book
Filosofská Historie
Philosophical History
206 pages, Hardcover
First published January 1, 1877
6 people are currently reading
44 people want to read
About the author
Alois Jirásek
104 books14 followersAlois Jirásek se narodil roku 1851 v Hronově u Náchoda. Pocházel ze selského rodu, jeho otec byl původně tkalcem a pak pekařem. Dětství strávil ve Velké Vsi u Broumova. V letech 1863–1867 studoval na německém gymnáziu v Broumově, potom na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po maturitě studoval na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Alois Jirásek pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, potom na reálce v Litomyšli a poté v Praze. Spřátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem, Z. Nejedlým. Pracoval jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.
V roce 1879 se Jirásek oženil. Narodilo se mu postupně šest dcer a jeden syn.
Alois Jirásek byl vynikajícím spisovatelem, ale i dramatikem. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé. Jedná se hlavně o prózu s historickou tematikou, odrážející významné epochy dějin naší země. Hlavním hrdinou je vždy člověk, který reprezentuje svou dobu. Ze začátku byly jeho práce vydávány v časopisech Osvěta, Květy, Lumír, Zlatá Praha a Zvon. Mnoho jeho děl bylo zpracováno filmově. Ve svých velkolepých dílech ztvárnil svou představu národních dějin a poukázal na to, že tvůrcem všeho historického dění je lid.
Z období husitství jsou nejznámější jeho romány Mezi proudy, Syn ohnivcův, Proti všem,
Bratrstvo. Z doby pobělohorské si zaslouží jmenovat alespoň Skaláci, Psohlavci, Skály a Temno. Období národního obrození se věnují například romány Na dvoře vévodském, Filosofská historie, F. L. Věk. Psal rovněž literaturu pro mládež – např. Z Čech až na konec světa, Staré pověsti české. Z jeho dramatické tvorby je pak nejznámější Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.
V roce 1920 byl zvolen do Senátu za Československou národně demokratickou stranu.
Alois Jirásek zemřel v březnu 1930 v Praze, pohřben byl pak v Hronově. Je právem považován za zakladatele české historické beletrie. Český národ v něm ztratil jednoho z největších synů. Bylo po něm pojmenováno Jiráskovo náměstí a Jiráskův most. Jeho jméno také nese náš největší festival amatérského divadla – Jiráskův Hronov.
Alois Jirásek pracoval jako učitel dějepisu na gymnáziu, potom na reálce v Litomyšli a poté v Praze. Spřátelil se s mnoha vynikajícími osobnostmi českého národa – například s M. Alšem, J. V. Sládkem, K. V. Raisem, J. S. Macharem, Z. Nejedlým. Pracoval jako redaktor časopisu Zvon. Byl zastáncem samostatnosti českého a slovenského národa a jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů.
V roce 1879 se Jirásek oženil. Narodilo se mu postupně šest dcer a jeden syn.
Alois Jirásek byl vynikajícím spisovatelem, ale i dramatikem. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé. Jedná se hlavně o prózu s historickou tematikou, odrážející významné epochy dějin naší země. Hlavním hrdinou je vždy člověk, který reprezentuje svou dobu. Ze začátku byly jeho práce vydávány v časopisech Osvěta, Květy, Lumír, Zlatá Praha a Zvon. Mnoho jeho děl bylo zpracováno filmově. Ve svých velkolepých dílech ztvárnil svou představu národních dějin a poukázal na to, že tvůrcem všeho historického dění je lid.
Z období husitství jsou nejznámější jeho romány Mezi proudy, Syn ohnivcův, Proti všem,
Bratrstvo. Z doby pobělohorské si zaslouží jmenovat alespoň Skaláci, Psohlavci, Skály a Temno. Období národního obrození se věnují například romány Na dvoře vévodském, Filosofská historie, F. L. Věk. Psal rovněž literaturu pro mládež – např. Z Čech až na konec světa, Staré pověsti české. Z jeho dramatické tvorby je pak nejznámější Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč.
V roce 1920 byl zvolen do Senátu za Československou národně demokratickou stranu.
Alois Jirásek zemřel v březnu 1930 v Praze, pohřben byl pak v Hronově. Je právem považován za zakladatele české historické beletrie. Český národ v něm ztratil jednoho z největších synů. Bylo po něm pojmenováno Jiráskovo náměstí a Jiráskův most. Jeho jméno také nese náš největší festival amatérského divadla – Jiráskův Hronov.
Ratings & Reviews
Friends & Following
Create a free account to discover what your friends think of this book!
Community Reviews
Displaying 1 - 11 of 11 reviews
July 24, 2019
Knihu jsem sice četla velmi dávno, ale také se velmi dobře pamatuji, jak špatně a těžce se mi četla :-( Jirásek chtěl ukázat lhostejnost většiny tehdejší společnosti k českému jazyku a k národu samému, ale zvolil velmi náročnou formu, velmi popisnou a opravdu velmi nezáživnou.
January 28, 2023
Poslouchala jsem jako audioknihu, načtenou Jiřím Štědroňem, a jsem za to vděčná. V audio verzi naše krásná stará čeština opravdu vyzněla. Kdybych si knihu pouze četla, myslím, že bych z ní takový požitek ani zdaleka neměla.
Z celé knihy mě nejvíce zasáhl příběh Špíny. Skutečně měl životní smůlu naprosto ve všem. Bylo mi ho neuvěřitelně, hrozně moc líto, a upřímně přiznávám, že jsem si nad ním pobrečela. Byla to tak strašně moc smutná postava.
Z celé knihy mě nejvíce zasáhl příběh Špíny. Skutečně měl životní smůlu naprosto ve všem. Bylo mi ho neuvěřitelně, hrozně moc líto, a upřímně přiznávám, že jsem si nad ním pobrečela. Byla to tak strašně moc smutná postava.
June 8, 2021
Od Aloise Jiráska jsem už četl několik knih a musím říci, že se mi knihy celkově líbily. Z přečtených knih se mi tato kniha líbila nejméně. Pojednává o životě mladých studentů s jejich láskami, radostmi a strastmi. Do příběhu zasáhne odraz událostí z pražských barikád během revoluce roku 1848.
January 12, 2022
Četla jsem jako povinnou četbu, ale až na to, že se v konverzacích v knize objevuje němčina, je to docela fajn čtení.
February 12, 2022
nebavilo me to, ale hezky napsane ig
April 21, 2023
it is so bad i wanna give you a zero but thats not possible so i give you a one.
June 9, 2014
Musel jsem napravit jeden svůj starý rest. Ve svém gymnaziálním čtenářském deníku bych zápis k této novelce našel, musím se však přiznat, že byl dočista opsán z nějaké literární příručky. Má tehdejší učitelka literatury nebyla vůbec blbá, aby to nepoznala, jen mi vše blahoslkloně promíjela vzhledem k mým slohovým výlevům, které zřejmě převyšovaly její očekávání u takového průseráře.
Za druhé to byl rest vůči mému rodišti, které je společné s místem děje. Musím přiznat, že to i přes jistou zálibu v archaickém stylu výrazně napomáhá ponoru do díla.
K samotnému Jiráskovi. S odstupem doby začíná být celkem směšné řadit jeho stěžejní práce včetně této k realismu, rozhodně k tomu evropského formátu (kam počítám i ruské klasiky). Stylotvorně, žánrově a z dobového hlediska zajisté i ideologicky tam nepochybně patří. Zde je však stírání učebnicových hranic víc než patrné.
Zaprvé - příběh tvoří několik milostných linií. Vzhledem k datu vzniku prózy i vzhledem k její narativní kompozici bych se Filosofskou historii nebál označit za historizující právě v romantickém smyslu, nostalgií a melancholií to jen přetéká. Samosebou rozdíl je v tom, že romantismus se upíná ke gotice a antickému klasicismu, kdežto tady je to rozdíl pár desetiletí. Samosebou tady je záměr odlišný, formální prostředky jsou však skoro totožné. Konečně hlavní tezí je jak u romantismu tak zde:
potřeba obnovit ztracené ideály. Zmíněná nostalgie a melancholie není součástí melodramatu, není to laciný prostředek ke vzbuzení emočního vypjetí a literárního uspokojení "libida" - je to naopak rafinovaný způsob jak podpořit politickou premisu o ohroženém národě - k tomu viz dále.
Zadruhé - jestliže tehdejší realismus kritizuje mysticismus a iracionalismus obsažený v romantismu, ptám se, nakolik je zvláště vyhrocený nacionalismus 19. století objektivním a racionálním faktem (daleko spíše tedy konstruktem)? V zásadě bylo by možné najít i v historické realitě Jiráskovy dobře až ironicky vybroušené typy na škále germanizaovaný Čech -- vlastenec. Bylo by ovšem historicky směšné spokojit se pro revoluční rok 1848 s představou hrdinných studentů, zapálených venkovských farářů, uvědomělých dívek a dam na straně jedné a pedantských podlézačů, pomýlených konzervativců a němčících měštěk. Je třeba brát v úvahu literární abstrakci, která musí z živé skutečnosti vyredukovat symboly, které jsou narozdíl od doslovného záznamu paradoxně přímější cestou k jejímu porozumění. Nechci tu zabředávat do interpretačních teorií, u Jiráska zkrátka víme, že je veden zřetelnou snahou o podporu politické ideologie. Tato ideologie je však zvláště s odstupem ve svém základě výsostně romantická. Posun v tématu i zpracování tam nalezneme, ovšem obraz národního zájmu zde není argumentován prakticky, nýbrž historicky (to jest romanticky) - trpěli jsme, bylo nám upíráno, zakazovali nám, blablablabla... Pokud bych si měl vypůjčit paralelu z dějin filozofie - je zrovnatak směšné považovat za nějakého "realistu" Marxe, ač si nástroje vypůjčuje u pozitivistů (a vzbuzuje tak dojem přísné vědeckosti), nikdy nevykročil ze stínu Hegela a jeho ganzzprstuvycucaného idealismu. K tomu by se slušelo na okraj připomenout, že právě Palacký, z něhož Jirásek ideově vychází, byl silně ovlivněn Herderem a Hegelem.
Co je však pozoruhodné. Přeci jenom tu je realismus. Práce Jiráska a zvláště jeho předchůdců učinila z národního romantického mystéria skutečnou národní mentalitu. A naivní zápal venkovských farářů stejně jako jistě romantické (v odvozeném smyslu) vlastenčení dospívajících dívek není literární fikce. Vlasteneckých realistů jako byl Borovský nebo zrádce národa Sabina bylo víc než poskrovnu. A romantické zdůvodnění národního zájmu (totiž mýtus o křivdě) bylo u nevzdělaných vrstev a paradoxně snad více u vzdělanců rozšířeno silnějí než pragmatické traktování problému (potřeba jazykového vyrovnání atp.). Respektive existoval tu reálný prostor pro národní uvědomění (ať už to znamená cokoliv) daný přejímáním německého vlivu (český nacionalismus je samozřejmě odvozený), který se zaplňuje jednak skutečnými potřebami vznikajících konfliktů, jednak buditelskou ideologií obrozeneckých literátů (která tedy přejímá zejména německé vzory a lokalizuje je).
Filosofská historie jako historický román (novela) je potom možná daleko zajímavější jako doklad tehdejší filozoficko-politické atmosféry, kterou do žil celého národa pumpuje pár talentovaných "samozvanců". Je to dokument úseku dějin, kdy mají spisovatelé ohromný vliv na smýšlení a nálady celé společnosti, což je jev historicky výjimečný.
Za druhé to byl rest vůči mému rodišti, které je společné s místem děje. Musím přiznat, že to i přes jistou zálibu v archaickém stylu výrazně napomáhá ponoru do díla.
K samotnému Jiráskovi. S odstupem doby začíná být celkem směšné řadit jeho stěžejní práce včetně této k realismu, rozhodně k tomu evropského formátu (kam počítám i ruské klasiky). Stylotvorně, žánrově a z dobového hlediska zajisté i ideologicky tam nepochybně patří. Zde je však stírání učebnicových hranic víc než patrné.
Zaprvé - příběh tvoří několik milostných linií. Vzhledem k datu vzniku prózy i vzhledem k její narativní kompozici bych se Filosofskou historii nebál označit za historizující právě v romantickém smyslu, nostalgií a melancholií to jen přetéká. Samosebou rozdíl je v tom, že romantismus se upíná ke gotice a antickému klasicismu, kdežto tady je to rozdíl pár desetiletí. Samosebou tady je záměr odlišný, formální prostředky jsou však skoro totožné. Konečně hlavní tezí je jak u romantismu tak zde:
potřeba obnovit ztracené ideály. Zmíněná nostalgie a melancholie není součástí melodramatu, není to laciný prostředek ke vzbuzení emočního vypjetí a literárního uspokojení "libida" - je to naopak rafinovaný způsob jak podpořit politickou premisu o ohroženém národě - k tomu viz dále.
Zadruhé - jestliže tehdejší realismus kritizuje mysticismus a iracionalismus obsažený v romantismu, ptám se, nakolik je zvláště vyhrocený nacionalismus 19. století objektivním a racionálním faktem (daleko spíše tedy konstruktem)? V zásadě bylo by možné najít i v historické realitě Jiráskovy dobře až ironicky vybroušené typy na škále germanizaovaný Čech -- vlastenec. Bylo by ovšem historicky směšné spokojit se pro revoluční rok 1848 s představou hrdinných studentů, zapálených venkovských farářů, uvědomělých dívek a dam na straně jedné a pedantských podlézačů, pomýlených konzervativců a němčících měštěk. Je třeba brát v úvahu literární abstrakci, která musí z živé skutečnosti vyredukovat symboly, které jsou narozdíl od doslovného záznamu paradoxně přímější cestou k jejímu porozumění. Nechci tu zabředávat do interpretačních teorií, u Jiráska zkrátka víme, že je veden zřetelnou snahou o podporu politické ideologie. Tato ideologie je však zvláště s odstupem ve svém základě výsostně romantická. Posun v tématu i zpracování tam nalezneme, ovšem obraz národního zájmu zde není argumentován prakticky, nýbrž historicky (to jest romanticky) - trpěli jsme, bylo nám upíráno, zakazovali nám, blablablabla... Pokud bych si měl vypůjčit paralelu z dějin filozofie - je zrovnatak směšné považovat za nějakého "realistu" Marxe, ač si nástroje vypůjčuje u pozitivistů (a vzbuzuje tak dojem přísné vědeckosti), nikdy nevykročil ze stínu Hegela a jeho ganzzprstuvycucaného idealismu. K tomu by se slušelo na okraj připomenout, že právě Palacký, z něhož Jirásek ideově vychází, byl silně ovlivněn Herderem a Hegelem.
Co je však pozoruhodné. Přeci jenom tu je realismus. Práce Jiráska a zvláště jeho předchůdců učinila z národního romantického mystéria skutečnou národní mentalitu. A naivní zápal venkovských farářů stejně jako jistě romantické (v odvozeném smyslu) vlastenčení dospívajících dívek není literární fikce. Vlasteneckých realistů jako byl Borovský nebo zrádce národa Sabina bylo víc než poskrovnu. A romantické zdůvodnění národního zájmu (totiž mýtus o křivdě) bylo u nevzdělaných vrstev a paradoxně snad více u vzdělanců rozšířeno silnějí než pragmatické traktování problému (potřeba jazykového vyrovnání atp.). Respektive existoval tu reálný prostor pro národní uvědomění (ať už to znamená cokoliv) daný přejímáním německého vlivu (český nacionalismus je samozřejmě odvozený), který se zaplňuje jednak skutečnými potřebami vznikajících konfliktů, jednak buditelskou ideologií obrozeneckých literátů (která tedy přejímá zejména německé vzory a lokalizuje je).
Filosofská historie jako historický román (novela) je potom možná daleko zajímavější jako doklad tehdejší filozoficko-politické atmosféry, kterou do žil celého národa pumpuje pár talentovaných "samozvanců". Je to dokument úseku dějin, kdy mají spisovatelé ohromný vliv na smýšlení a nálady celé společnosti, což je jev historicky výjimečný.
January 24, 2016
"‘Co to máš pod šitím?’
Lenka se zarazila a mlčela.
‘Podej sem.’
Nebylo zbytí.
Roubínek vzav malou knížku, pohledl na ni zběžně. Když poznal, že je českým jazykem psána, ptal se, od koho ji má.
‘Je má,’ bezděky zalhala Lenka, chtějíc ušetřiti Vavřenu.
‘Ah, tak ty přijímáš prezenty?’ a strýc ukázal na vnitřek desky, kdež instructor jeho synáčka byl podepsán. Dívka se zarděla a mlčela.
Bylo již pozdě chybu napraviti. Nepromluviv už ani slova, odešel aktuár vážným krokem, nesa s sebou zabavenou knížku.
Večer si dal Roubínek mimo obyčej rozsvítit svíci a usednuv ke stolu ve svém květovaném ‘obrštu’, rozevřel corpus delicti a jal se čísti.
Ubohý Mácha!
Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho ‘Máj’ a nyní soudil jej poznovu aktuár Roubínek.
Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu.
Manželka i dcera již ulehly, v dome nastalo ticho. Roubínek drže v kostnaté pravici knížku, četl a četl, patrně s velkým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nadto byla úředníkova se neměnila a po chvíli jej čtení namáhalo.
Ustal na okamžik, ale pak chtěje povinnosti své dosti učinit a knížku jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem.
Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovat. Oči jeho však přebíhaly ještě verse, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl – Již hledí jen na jedno místo, oči přimhuřuje, zavírají se; teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a blaženě klímá.
Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verse:
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas.
Roubínku, Roubínku!"
Lenka se zarazila a mlčela.
‘Podej sem.’
Nebylo zbytí.
Roubínek vzav malou knížku, pohledl na ni zběžně. Když poznal, že je českým jazykem psána, ptal se, od koho ji má.
‘Je má,’ bezděky zalhala Lenka, chtějíc ušetřiti Vavřenu.
‘Ah, tak ty přijímáš prezenty?’ a strýc ukázal na vnitřek desky, kdež instructor jeho synáčka byl podepsán. Dívka se zarděla a mlčela.
Bylo již pozdě chybu napraviti. Nepromluviv už ani slova, odešel aktuár vážným krokem, nesa s sebou zabavenou knížku.
Večer si dal Roubínek mimo obyčej rozsvítit svíci a usednuv ke stolu ve svém květovaném ‘obrštu’, rozevřel corpus delicti a jal se čísti.
Ubohý Mácha!
Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho ‘Máj’ a nyní soudil jej poznovu aktuár Roubínek.
Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu.
Manželka i dcera již ulehly, v dome nastalo ticho. Roubínek drže v kostnaté pravici knížku, četl a četl, patrně s velkým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nadto byla úředníkova se neměnila a po chvíli jej čtení namáhalo.
Ustal na okamžik, ale pak chtěje povinnosti své dosti učinit a knížku jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem.
Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovat. Oči jeho však přebíhaly ještě verse, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl – Již hledí jen na jedno místo, oči přimhuřuje, zavírají se; teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a blaženě klímá.
Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verse:
Je pozdní večer – druhý máj –
večerní máj – je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas.
Roubínku, Roubínku!"
May 8, 2022
EDIT: Znovu přečteno, už ani nevím pokolikáté, je to už skoro jako tradice číst to začátkem května spolu s Máchovým Májem. I po tolika přečteních to pro mne má své kouzlo. Romantické vztahy mezi mladými postavami jsou možná sice pojaté z dnešního pohledu jako naivní či staromilské, pomalé, ale mně se to prostě líbí. K té době mi to patří, takové to pomalé obřadné namlouvání. Je na tom cosi dojímavého číst si o těch láskách mladých studentů... Zobrazení doby, bojovného ducha a tehdejší atmosféry ve společnosti mne tu taky vždycky dost chytne... Já jsem prostě nadšená a k Filozofské historii se hodlám vracet i v budoucnosti...
Tentokrát vyposlechnuto v audioverzi, která vznikla pro Český rozhlas. A stále je to úžasné. Jak mne Jirásek většinou zas tak moc nedojímá, tak tady se dojímám často. Možná jsem za podivína, ale Filosofská historie je moje srdeční záležitost - takové milé pohlazení po duši. A to jsem teď nutně potřebovala. Účel to splnilo, takže 5 hvězd z 5, jako vždycky. <3
Tentokrát vyposlechnuto v audioverzi, která vznikla pro Český rozhlas. A stále je to úžasné. Jak mne Jirásek většinou zas tak moc nedojímá, tak tady se dojímám často. Možná jsem za podivína, ale Filosofská historie je moje srdeční záležitost - takové milé pohlazení po duši. A to jsem teď nutně potřebovala. Účel to splnilo, takže 5 hvězd z 5, jako vždycky. <3
July 18, 2013
National Revival story that, in terms of prose, is inventive and a joy to read. Drawing room meets everyman.
Displaying 1 - 11 of 11 reviews